Narodil se 23. března 1927 v Horinčevu na Podkarpatské Rusi, ale když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Čech, nejdřív na Strakonicko, poté do Prahy. Otec Jiřího Kovtuna pracoval v pražských mlékárnách, maminka šila, prodávala v knihkupectví a dělala účetní.
Gymnázium začal Kovtun studovat za protektorátu - a jedna z jeho silných vzpomínek patří „ztrácejícím se“ židovským spolužákům (mnohem později se v knize Tajuplná vražda - Případ Leopolda Hilsnera zabýval českým antisemitismem). Jeho strýc se během okupace dostal do vězení za pomoc při organizaci sbírky na podporu rodin bezprostředně postižených nacismem.
Jiří Kovtun
Zdroj: Post Bellum |
V únoru 1945 byli gymnaziální studenti nasazeni na kopání zákopů poblíž Nového Jičína - Kovtunovi bylo tehdy osmnáct.
„Každou noc přiletělo malé ruské letadlo, které shazovalo bomby nebo střílelo z kulometu na různé objekty. Byly to jen takové doteky války. Musím říct, že místní němečtí obyvatelé se k nám chovali celkem přátelsky. To místní obyvatelstvo už mělo takovou náladu, že válka brzo skončí. A v těch vesnicích už měli lidi připravené naložené vozy,“ vzpomínal s odstupem.
V květnu téhož roku stavěl Kovtun barikádu v pražském Břevnově. Mrtvé viděl poprvé poslední den v Bělohorské ulici, zasáhlo ho tehdy řádění lůzy a mučení Němců v pražských ulicích.
Poprvé s Tigridem v časopise Vývoj
Po maturitě v šestačtyřicátém roce studoval Kovtun práva na Karlově univerzitě a souběžně pracoval v časopise Vývoj, který vydávala Československá strana lidová. Byl katolík, ovšem práce v časopise podle něj nevzešla „z náboženských důvodů, lidová strana byla velice laické společenství“.
Soutěž s Příběhy 20. stoletíZeptejte se babičky a vyhrajte 50 tisíc korun! |
Šéfredaktorem Vývoje se stal Kovtunův celoživotní přítel Pavel Tigrid. Sdíleli protikomunistické zaměření, neboť podle jejich soudu „bylo jisté, že jestliže převládne komunistická strana, půjde o ten pervertovaný druh socialismu, který se praktikoval v SSSR…“
A jak řekl Kovtun v jiném rozhovoru pro týdeník Respekt: „V letech 1945 až 1948 už jsme nemohli kritizovat Sovětský svaz, ale mohli jsme kritizovat jeho filiálku KSČ a dělali jsme to bez zábran jako něco normálního.“
Po převratu v únoru 1948 komunisté Vývoj okamžitě rozprášili. „Přišel jsem do redakce a dole na schodišti stál takový celkem méně agresivní policista, který mi sdělil, že tam už žádná redakce není. Ještě jsem tam vkročil z jiného vchodu přes půdu a odnesl jsem si nějaké věci,“ vybavuje si Kovtun.
Krátký čas pak ještě setrval na vysoké škole, protože všechny podle něj nemohli „vyhodit ze dne na den“. Už v prvních dnech po převratu byl však vyloučen ze svazu novinářů. „Únorový puč byl akt násilný, i když netekla krev po ulicích. Režim neměl žádnou legitimitu,“ odsoudil Kovtun striktně počínání komunistů.
Exil a Svobodná Evropa
„Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že volba je zřejmá: že nechci-li žít jako druhořadý člověk, musím pryč,“ líčil Kovtun své tehdejší rozpoložení v roce 2010 v rozhovoru pro Post Bellum. Hranice na Západ přešel pěšky jako ilegální uprchlík v noci u Znojma. Krátký čas strávil v utečeneckých táborech ve Vídni a v Německu, poté už zamířil do Frankfurtu za Tigridem.
Kovtun prý patřil ke „šťastnějším lidem“, kteří i v emigraci mohli žít „v kontaktu s českou řečí, v mikrokosmu exulantské komunity“.
Neměl velké materiální problémy. Za malý plat zpočátku pracoval ve Frankfurtu v Czechoslovak Relief Committee (organizace pomáhající československým uprchlíkům) a krátce pobýval v Norsku jako průvodce transportu žen a dětí uprchlíků, které „dostaly možnost několikaměsíčního ozdravného pobytu“.
Po návratu do Německa pracoval dlouhá léta v českém vysílání Svobodné Evropy, úzce také spolupracoval i s Tigridovým pařížským časopisem a nejvýznamnějším českým exilovým periodikem Svědectví.
Když se po letech rozhodl změnit zaměstnání, dostal odstupné a zamířil do Spojených států. Vystudoval vysokou školu knihovnickou, zhruba rok pracoval ve vysílání Hlasu Ameriky a nakonec od roku 1977 v knihovně Kongresu USA. Do Česka se natrvalo nevrátil. „Po pádu režimu jsem přestal být exulantem a návrat přestal být skutečná alternativa - jsem Čech, který může žít tam i zde,“ svěřil se.