Příběhy 20. století: Kamarádi ho nechali s prostřeleným břichem na letišti

Zdeněk Mikš se narodil 7. října 1926 v rodině středoškolského učitele ve Dvoře Králové. V roce 1946 se dostal na prestižní Leteckou vojenskou akademii (LVA) v Hradci králové. Létání se stalo jeho snem i posedlostí, toužil stát se civilním pilotem a jiná cesta než přes vojenskou akademii a armádu v té době ještě neexistovala.

Po únoru 1948 se ale ve škole změnil systém bodování: nejvíce bodů student získal nikoliv za odborné předměty ale za ty osvětové. Na prvních místech v seznamu se najednou ocitali mladíci s ústy plnými komunistických frází, paradoxně ti, kteří byli před Únorem na posledních místech.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

"Většinou patřili k takové letecké spodině. Nešel bych s nimi létat skupinu ani za nic, poněvadž bych se bál, že by mne zabili," rozčiluje se dodnes Zdeněk Mikš. Po několika měsících pak přišla poslední zásadní změna: bezkonkurenčně nejvíc bodů student obdržel za členství v KSČ.

Prohlášení prověrkové komise

Prověrková komise letecké akademie měla předem připravený seznam osob, které měly být vyhozeny. Vyplývá to nejen ze vzpomínek studentů, ale i z archivního dokumentu uloženého v Archivu bezpečnostních složek (Vojenský historický archiv, Č.j. 21.512/Taj.let. 5.1949 ze dne 20.1.1949, originál je ve slovenštině):

"Podle předložených dokumentů o vojenských leteckých akademicích, určeno pro 5. oddělení velitelství letectva.

Je třeba ihned propustit z LVA akademiky, kteří nejenže nemají kladný vztah k lidově demokratickému zřízení našeho státu, ale přímo a otevřeně se stavějí proti státu a KSČ, která převzala zodpovědnost za budoucnost našeho lidu. Tito akademici vědomě převzali všechny negativní zásady od bývalých reakčních a proti lidových příslušníků velitelského a profesorského sboru LVA, kteří dnes většinou zběhli za hranice. Uvedení letečtí akademici se ani po únorových událostech nezměnili, jsou nadále nositeli a propagátory západní ideologie a není žádný předpoklad pro jejich převychování… Představitele naší vlády a národní fronty zesměšňují nevhodnými a nemístnými vtipy a kritizují. Na takové akademiky je zbytečné věnovat značný náklad na jejich další školení, proto je nutné je ihned propustit..." A následuje třináct jmen studentů akademie včetně těch, kteří se následně pokusili o útěk: Horníčka, Klenovského, Mikše, Nového a Valáška.

V listopadu 1948 pozvali Mikše k politickému přezkoušení, podle něhož se mělo oficiálně rozhodnout, jestli zůstane na škole. Zdeněk Mikš věc považoval za dávno vyřešenou, protože o něm bylo všeobecně známo, že nové manýry, prosazované komunisty, nepodporuje. "U toho přezkoušení seděli študáci, kluci od nás, jeden větší lempl než druhý! A v čele kapitán politické osvěty Kugler!" Prověrková komise vyloučila jen z Mikšovy třídy třináct akademiků včetně Zdeňka. Zbýval jim necelý půlrok do absolutoria.

Risk

V noci 13. května 1949 kolem půlnoci se pět mladíků a jedna dívka (Zdeněk Mikš, Jan Horníček, Jaroslav Valášek, Miroslav Nový a Vlastimil Klenovský, který přivedl ještě svoji dívku – jemnou, krásnou a dlouhovlasou Hedu Prokopovou) plížili podél železniční trati vedoucí od Chocně směrem k letišti.

Studenti museli zjistit, kde byli strážní – esenbáci Bernard a Pochobratský – překvapit je, odzbrojit, svázat a vyzvednout klíče od hangáru. Všichni počítali s tím, že jakmile na policisty vytáhnou zbraně, dobrovolně se vzdají. Klenovský a Valášek se s pistolí v ruce plížili k dvěma letadlům. Jedno byl Sokol, kterého chtějí ukrást, druhé menší dolnoplošník typu Čáp.

To se ale nestalo. Policisté byli po přepadení nejdříve překvapeni, ale po chvíli se jeden z nich vzpamatoval a vystřelil. Strhla se rvačka, při které jednoho z esenbáků střelili do ruky. Studenti nakonec vyhráli, krvácejícího esenbáka svázali a začali se připravovat na cestu. On ale pořád naříkal, jak ho rána bolí, že chce, aby mu ji Heda ošetřila a aby mu povolila pouta, protože ho tlačí. To ale posádka netušila.

"Vlastík seděl vedle mě a Heda na třetím sedadle za námi. Zavíral jsem kabinu a v duchu si říkal: teď mi tady můžete všichni vlézt na záda! A v ten moment to začalo. Najednou jsem slyšel ránu, jako když práskne motor. A pak zaslechnu Hedu říkat: 'Vlastíku, on tě střelil?!' Podíval jsem se na Vlastu a už mu jen klesla hlava, zůstal viset v popruzích."

"Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoutaný, mohl jsem se ohnout až ke kolenům. Proto mám prostřelený obratel. Kulka se mi v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám někde nad bránicí. Zůstal jsem nehybný, dělal jsem mrtvého. Vzápětí ten esenbák střelil Hedu, která pár vteřin chroptěla a umřela. Už neřekla ani slovo. Nikdy to nezapomenu: 'Vlastíku, on tě střelil...' – rána a konec," popisuje tragédii Zdeněk Mikš.

Promiň Zdeňku, jsme plný!

"A teď si představte, vylezl jsem ven a doklopýtal ke klukům v té druhé mašině! Řekl jsem jim, co se stalo, že Vlastík a Heda jsou mrtví a mě střelili taky. No a kluci mi odpověděli: 'Jsme plný!' Přidali plyn a odstartovali," vypráví Zdeněk Mikš. Zůstal na choceňském letišti postřelený, spolu se dvěma mrtvými v nepoužitelném letadle a se dvěma ozbrojenými esenbáky.

Zdeněk Mikš

Ze studentské party kromě Zdeňka Mikše žije Miroslav Nový. "No, ano, on přiběhl, oznámil nám, že ti dva jsou mrtví, že on je postřelenej. My jsme předpokládali, že tam přišla nějaká hlídka, tenkrát nás nenapadlo, že by se ten strážnej rozvázal. Vzhledem k tomu, že jsme očekávali nějakou další střelbu i na nás, tak jsme přidali plyn a odletěli. Nehledě k tomu, že ten Sokol nebyl schopen unést dalšího člověka. Vzhledem k tomu slabému motoru, co měl, i v těch třech bylo stoupání špatný a pomalý," vysvětluje pilot druhého letounu, proč svého přítele nechal na letišti.

Druhý letoun odstartoval, měl však poškozený výškoměr. Posádka ztroskotala někde nad šumavskými kopci. Zázrakem přežili. StB však během jednoho dne všechny dopadla. Studenti, kteří přežili, u soudu vyfasovali mnohaleté tresty vězení, nikoliv smrt. Strážmistr Bernard i přes mnohé upomínání předsedajícího u soudu vypověděl, že střílel Klenovský, ostatní zbraně neměli a chovali se k němu slušně. Zdeněk Mikš dostal třicet, odseděl si 13 let.