Příběhy 20. století: Hon na „bezejmenné“ odbojáře za pomoc výsadkářům

sobota 28. dubna 2012
36

Někomu popravili rodiče, jiný ztratil lásku. Někdo se musel tři roky ukrývat ve stodole a každý den se probouzet s hrůzou, že riskuje život svůj i svých blízkých, jiný byl probuzen, vyhnán v noční košili ven, jeho dům srovnali se zemí a ještě ten samý den se ocitl v koncentračním táboře. Taková byla heydrichiáda.

Na jaře před 70 lety začali z Anglie do protektorátu vysílat parašutisty. Podařilo se jim obnovit radio spojení se zahraničím, vybudovali odbojářskou síť, zabili špičkového představitele nacistické říše Reinharda Heydricha. Kdokoliv parašutistům pomohl, riskoval život.

Slavné výsadkáře Kubiše a Gabčíka zná každý. Málokdo už ty, kteří jim pomáhali, a na které dopadla zuřivá nacistická odveta.

Lidé byli hrozně zvědaví

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Krátce po útoku na Heydricha prosí radiotelegrafista skupiny Silver A Jiří Potůček o pomoc. I s vysílačkou ho ukrývá pardubický rodák, dvaatřicetiletý František Hovora.

6 fotografií

Potůčkovi i dalším parašutistům v Pardubicích pomáhá čím dál víc lidí a riziko prozrazení roste. František proto spolu s matkou město opouští. Matka se později vrací v domnění, že hlavní vlna zatýkání přešla, ale mýlí se. Skončí na popravišti. Její syn se o smrti matky dozvídá z pouličních tlampačů.

Ani on sám na tom není vůbec dobře. Skrývá se v lese, kam mu jídlo nosí jeho známý. S každou nocí se ochlazuje a třesoucí se František si uvědomuje, že zimu v lese nepřežije.

František Hovora

Narodil se 7. srpna 1914 v Pardubicích. V červnu 1942 skrýval radiotelegrafistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Po útoku na Heydricha na tři roky zmizel. Zemřel v Pardubicích 9. ledna 2011.

Pomoc najde ve statku u rodiny Míčových. Nejprve mu za úkryt slouží stodola, později může i do pokojů. "Němci přišli a pročesávali celou vesnici. Z úkrytu jsem je sledoval. Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno, vůbec jsem ven nechodil. Lidé v okolí nebyli zlí, jenom hrozně zvědaví," vyprávěl Hovora, který tři roky statek prakticky neopustil.

Na konci války se vrací do Pardubic. Dům, který před léty opustil, najde pobořený a vyrabovaný. Odchází do Karlových Varů, po roce 1948 je obviněn z napomáhání výsadkářům sloužícím kapitalistickému imperialismu. StB ho pronásleduje, ale uvězněn není.

V lágru ztratila lásku. Našel si jinou

Marie Bednaříková

Narodila se 27. září 1921 ve Velkém Újezdu u Olomouce. Její bratr Bohumil Bednařík v lednu 1940 utekl do Anglie a byl zařazen do paraskupiny Chalk. Po likvidaci Heydricha zahájil K. H. Frank odvetnou Akci E, při které gestapo zatklo příbuzné politiků a vojáků, kteří emigrovali do zahraničí.

Nacisté postupně uvěznili dva tisíce lidí, kteří byli shromažďováni v okresních věznicích a poté převezeni do Svatobořic. Celkem táborem prošly více než tři tisíce. Marie s rodiči věznění přežila.

Je čtvrtek 17. září 1942, tři a půl měsíce po atentátu. Gestapo buší na dveře statku v Újezdu. Pochází z něj Bohumil Bednařík, který v roce 1940 odešel z protektorátu do Anglie.

Marii, matku, otce a jedenáctiletou sestru nakládají gestapáci do aut a vezou do věznice v Lipníku. Otce vyslýchají v brněnských Kounicových kolejích, nutí ho dívat se na dvůr, kde se každý den konají hromadné popravy.

Dokola jim opakuje, že o synovi nic neví, že na začátku války prostě zmizel. Prosí za rodinu, po několika dnech se s nimi setkává ve Svatobořicích. Spí na palandách pro šest vězňů.

Maminka Antonie denní příděl chleba přerozděluje a sama nenápadně jí nejméně. Vězni jsou ponižováni, mučeni hladem a zimou. Antonii a postupně i ostatní z rodiny po roce propouštějí.

"Před válkou jsem chodila s jedním chlapcem. Když mě zavřeli, tak za mnou byl. Řekla jsme mu: 'Podívej, kdo ví, jestli se odsud vrátím. Nečekej na mě.' Vrátila jsem se, ale měl jinou. Pak se ke mně chtěl vrátit, ale já už nechtěla. Válka nás rozdělila,“ říká se slzami v očích Marie Bednaříková.

Lidice poklidná vesnice

Milada Cábová

Narodila se 1. března 1924 v Lidicích. Po Heydrichově smrti byla spolu se svou matkou a s dalšími ženami převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Na konci války přežila pochod smrti. Dnes opět žije v Lidicích.

Devátého června 1942 se setměním vjíždí do Lidic auta plná vojáků. Nacisté vyhánějí obyvatele z domů, někteří kráčejí ještě v nočních košilích.

Rozdělují je. Děti na jednu stranu, matky na druhou. Všichni pláčou a prosí o smilování. Ženy odváží na nádraží. V podvečer se za vězeňkyněmi zavírá brána pracovního lágru Ravensbrück. Řev, rychle do řady, spočítat.

Ostatní vězeňkyně před ženami z Lidic zatajují, co se v jejich vesnici stalo. Mají se to dozvědět až v květnu 1945, kdy se dostávají na svobodu a cestují domů. Jejich nejbližší jsou ale zavražděni, domovy vypáleny a srovnány se zemí. Mnohé z nich vysílením a bolestí omdlévají.

Marie Bednaříková v dětství

František Hovora na dobovém snímku

Milada Cábová na dobovém snímku

Milada zažije šťastné shledání se svým snoubencem. Říká, že skutečnou hrůzu poznala až dlouho po válce, když měla sama děti: "Když se mi narodil Lubor, když jsem ho chovala, teprve jsem si uvědomila: Kriste Pane! To bylo něco strašného, když takové malé dítě máma musela dát. Když se jí to dítě drželo a volalo: 'Maminko, maminko, nedávej mě, já od tebe nechci!'," dojemně popisuje v rozhlasovém dokumentu Milada Cábová.