Josef Bürger žil se svými deseti sourozenci bez otce v Chlumu u Křemže severně od Českého Krumlova. K nacismu prý nechovali žádné sympatie a poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna. Nebyli ovšem čistě česká rodina (Josefova babička byla Němka) a tak přišlo ve dvaačtyřicátém roce povolání do německé armády. Josef Bürger tedy narukoval a jako voják wehrmachtu absolvoval výcvik v Německu a především ve Francii.
"Tam jsme měli každou druhou noc cvičení," vzpomínal v roce 2009. "Běželo se třicet kilometrů útokem, patnáct tam a patnáct zpátky. Ráno se šlo třeba i beze spánku rovnou na střelnici a ti, kteří stříleli dobře, šli do kasáren a měli pak volno. Já tam byl s kamarádem Rudlou Reidlem a říkal jsem: 'Rudlo, přece nebudeme střílet dobře, vždyť jsme Češi.' Brzy jsme ale kvůli tamní tyranii změnili názor."
První nasazení: proti Rudé armádě
Roku 1943 poslali Josefa Bürgera na východní frontu. Zúčastnil se ofenzivy u Dněpru, ovšem k útoku se naštěstí nedostal. Vypráví, že kromě tvrdé ruské obrany trápila německé vojáky především noční zima a bahno: "Ve dne sluníčko a v noci mráz. Takže byla na zemi tenká ledová kůra, tu člověk prošlápl a pod tím byla změklá orná půda. My jsme měli kožené boty a ty zůstávaly v bahně. Napřed jsem je nosil přes rameno a pak jsem je zahodil. Zahodil jsem i plášť, takže jsem byl jen v kabátě a chodil jsem bosý."
Josef Bürger se zanedlouho rozhodl, že z ustupujícího wehrmachtu uteče a dezertoval spolu s jedním německým studentem. "Brzy jsme se dostali na hranici fronty. Rusové přišli, ale nevolali 'stůj'. Jak jsme se zvedli, tak začali střílet. Dostal jsem kulku do ramene a kolega do nohy a do paže."
Bürger vzpomíná, že ho Rusové nejen překvapivě nezastřelili, ale také ho (nikoli coby zajatce, ale jako dezertéra) ošetřili. S Rudou armádou prožil asi týden, načež se dozvěděl o 1. československém armádním sboru – východní "Svobodově" armádě a projevil přání se do ní přihlásit.
Následovala prý pro tu dobu typicky nelogická ruská reakce: jakýsi sovětský důstojník Bürgera vyslechl, dal mu misku boršče – a pak přikázal své osobní stráži, aby Bürgera zastřelila: "Ve mně vznikl takový vzdor. Chovají se ke mně tak dobře a pak mě zastřelí!? Tak jsem si vyměřil přikázaných deset kroků, ale žádná slza. V duchu jsem si říkal: 'Mámo, tak mně to nevyšlo.' A on povídá: 'Otoč se!' (…) A pak najednou důstojník nařídil, aby mě odvedli asi sedm kilometrů (…) do obrovské stodoly."
Bürger se dostal do zajateckého tábora, kde se jako zázrakem setkal s kamarádem z výcviku Rudou Reidlem, a po delších peripetiích byli přijati do československých jednotek.
Na Dukle a zpátky domů
Po dalším náročném výcviku odjel Josef Bürger spolu s dalšími československými vojáky vlakem do Kamence Podolského, nejdřív byl přidělen k jednotce jako pěšák-střelec z automatu a poté prošel karpatsko-dukelskou operací jako řidič. To, co za války zažil, ho poznamenalo nejspíš navždycky.
"Jednou jsme jeli sbírat mrtvé vojáky a shodou okolností jsem nakládal tátu se synem z mého družstva. Dozvěděl jsem se, že syn to dostal od miny nebo kulometu a padl. Táta to nevydržel, vyskočil za ním a dostal to také. Oba dva. A já je nakládal. Tři dny jsem nejedl a řekl jsem si, že se nechám raději zabít, než nakládat naše kluky. To je vám něco hrozného, když je máte v družstvu a pak je nakládáte jako padlé…"
Přes Slovensko se Josef Bürger dostal do už svobodné Prahy, chvíli ještě zůstal ve vojenském a v roce 1946 demobilizoval: "Chtěl jsem později do vojenské akademie, ale přišel posudek a komunisté mi zabránili v postupu. Tak jsem odešel z armády. " Po únoru 1948 pracoval Josef Bürger, praporčík v.v., v dělnických profesích.
Příběhy 20. stoletíChcete-li se o osudu Josefa Bürgera dozvědět víc, poslouchejte v neděli na Rádiu Česko (v obvyklém čase, tedy krátce po desáté hodině) Příběhy 20. století. Pořad tentokrát vzniká ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum – a internetovým portálem www.pametnaroda.cz. |
