Na rozdíl od mnoha jiných Alois Kánský spolupráci nepopíral, nesnažil se získat "osvobozující" soudní rozhodnutí. Naopak se rozhodl, že o věci bude veřejně mluvit. Začal s tím v roce 1991, kdy spolupráci přiznal při bohoslužbě a vyzval ty, jimž "snad ublížil", aby se mu přihlásili.
Nezajímali jsme se o Aloise Kánského, ani o další spolupracovníky StB, abychom je skandalizovali, to koneckonců jeho přístup vylučoval. Chtěli jsme vědět, jak došlo k tomu, že se s StB zapletl – a jak sám se v roli "agenta" vnímal.
Syn bývalé řeholnice a aktivního komunisty
Alois Kánský se narodil v říjnu 1954 v Praze jako jediný syn někdejší řeholnice a vysokého komunistického funkcionáře. Jeho maminka odložila řeholní hábit roku 1950, kdy komunisté hromadně likvidovali ženské i mužské konventy v celé ČSR. Manželství jeho rodičů se rozpadlo v době, kdy bylo Aloisovi pět let a otec od rodiny odešel.
Když Alois Kánský nastoupil na gymnázium a rozhodl se, že se chce stát knězem, nijak se se svými plány netajil. Tehdy se o něj StB začala poprvé zajímat: bylo to prý, vzhledem k jeho otci-funkcionáři, nápadné. Ostatně "když se otec dozvěděl, že jeho syn chce být flanďákem, černoprdelníkem, tak málem dostal infarkt." StB tehdy s Kánským poprvé navázala kontakty, byl pozván k výslechu a přesvědčován, aby od svého záměru upustil.
Na gymnáziu se Alois Kánský stal předsedou celoškolního výboru Svazu socialistické mládeže (SSM), kam podle něj vstoupila celá třída. Kánský to později vysvětloval jako účelový "maskovací manévr": navenek vypadalo gymnázium jako "výborná škola, kde jsou svazáci, kde je to zocelený. A (studenti) se pak dostávali na vysokou školu… Nevím, co bych měl ještě vysvětlovat."
Po maturitě nastoupil do semináře v Litoměřicích, kde byla i Teologická fakulta, ovládaná, a to včetně semináře, hlavně kněžími z kolaborantského hnutí Pacem in terris.
Na fakultě patřil Kánský mezi intelektuální elitu, 8. dubna 1978 jej kardinál Tomášek vysvětil na jáhna, v červnu téhož roku byl vysvěcen i na kněze a nastoupil svoji kněžskou službu jako kaplan v Plzni. Pak odešel do Prahy, kde měl na starost farnost Stodůlky a především Břevnov, při kostele svaté Markéty.
Podpis vázacího aktu
Státní bezpečnost získala Kánského jako "agenta" na konci studií, o něco později podepsal tzv. vázací akt. Kánský později řekl, že byl formulován "takřka nevinně", ale hned dodal: "Ale řešil jsem to, měl jsem z toho mindrák, jako každej, kdo to udělal. Omluva pro to není, omluvou snad může být, že když je vám devatenáct, tak se na život díváte trochu jinak." StB na něj prý vyvíjela nátlak už když byl na škole, mimo jiné mu estébáci slibovali, že obstarají léky pro jeho těžce nemocnou matku, která však záhy zemřela. Po podpisu spolupráce byl Alois Kánský jednou za dva měsíce vyzýván, aby se dostavil na schůzku s StB do konspiračního bytu.
Alois Kánskýnarodil se 20. 10. 1954 vystudoval teologii v Litoměřicích 1978 vysvěcen na kněze kardinálem Tomáškem nastoupil na místo kaplana v Plzni působil v Libčicích n. Vlt., Uněticích, u sv. Markéty v Praze-Břevnově, Roztokách aj. podepsal spolupráci s StB, veřejně se k tomu po listopadu 1989 přiznal a omluvil se dlouholetý kněz u kostela sv. Antonína v Praze-Holešovicích
|
Informace, které Kánský StB podával, se podle něj dají označit za "chudé", protože například s disidenty se nestýkal, jedním z mála jeho blízkých přátel byl Tomáš Halík, tehdy tajně vysvěcený kněz. Informaci o Halíkově kněžství ovšem Kánský podle všeho nevyzradil: "Čtyři roky jsem za ním jezdil ke zpovědi, a nikdy se estébáci nedozvěděli, že je tajně vysvěcený kněz. Jeho matka byla ve vedlejším pokoji a my jsme spolu sloužili mši svatou v jeho knihovně."
Poslední rozloučení 21. ledna 1986
Události kolem Seifertova pohřbu popisoval Alois Kánský jinak než samotná StB a historici, kteří se jeho případem zabývali. On sám tvrdil, že tajné policii nevyšel v ničem vstříc: "Fara byla hlídaná, já měl k pomoci jenom študáky. Kdo šel ke mně, byl legitimován, aby se tam nedostala nějaká stuha (od disidentů). Byly tam transportéry, vodní děla."
StB po Kánském žádala, aby pohřeb udržel v utajení a zabránil tomu, aby se ho účastnili chartisté a další disidenti. Pak mu prý "tajní" vytýkali, že jako agent selhal. Podle některých historiků však dochované archivní dokumenty ukazují spíš opak: že se totiž Kánský snažil vycházet StB vstříc.
Pater Kánský se obával, jak doslova řekl, že ze vztahů s StB "bude jednou malér" – nastal o pět let později, kdy zprávu o jeho spolupráci zveřejnil tisk: "To ještě žádný seznamy agentů neexistovaly. Byla to taková zvláštní noc, protože celá léta lidem něco říkáte, oni vás berou a dokonce si vás váží a věří vám, a teď tohle. Skutečně jsem přemýšlel o tom, že skončím se životem. Byl jsem sám. Ale pak jsem se vzchopil, pomodlil, a v neděli jsem to řekl na všech bohoslužbách. Protože jsem nemohl vědět, co jsem kdy řekl a co z toho estébáci udělali, tak jsem to doprovodil větou, že jestli jsem někomu ublížil, ať se mi přihlásí. Nikdo se nepřihlásil."
Pater Kánský byl jediným knězem, který byl ochoten se ke spolupráci se Státní bezpečností přiznat a otevřeně o ní hovořit. V době rozhovoru pro Post Bellum byl farářem u kostela sv. Antonína v Holešovicích, zemřel roku 2008. Jeho vzpomínky můžete slyšet rozhlasovém pořadu Příběhy 20. století – v sobotu 26. 1. ve 13:05 na stanici ČRo-Rádio Česko a ještě večer ve 21:05 na Radiožurnálu.
Seifertův pohřeb a StBPodle historika Prokopa Tomka Státní bezpečnost předpokládala, že disidenti vnímají pohřeb Jaroslava Seiferta jako zlomový moment, na němž se ukáže, jak bude vůči nim režim postupovat i v budoucnu. Právě toto očekávání bylo důvodem, proč se StB rozhodla zakročit naprosto nekompromisně. Na ministerstvu kultury byla ihned po básníkově smrti zřízena speciální komise, která se věnovala jen přípravě pohřbu. Jejích zasedání se účastnil také příslušník StB. Plán opatření, které na pohřeb chystala tajná policie, dokonce schvaloval sám její šéf Alojz Lorenc. Samotný pohřeb se uskutečnil 21. ledna a měl tři části. Oficiální se uskutečnila v Rudolfinu, a také pouze o ní se smělo psát v médiích. Další byla v kostele svaté Markéty v Břevnově. Tu chtěl režim utajit, případně lidem znemožnit, aby se jí účastnili. StB se dokonce snažila zakázat novinám otisknout oznámení Seifertovy dcery o jejím konání. Poslední část obřadu se uskutečnila v Kralupech nad Vltavou. V den pohřbu nenechala bezpečnost nic náhodě a jeho hladký průběh zajišťovaly desítky příslušníků StB. Rakev v Rudolfinu byla postavena tak, aby se k ní nikdo nemohl přiblížit. Všechny věnce a kytice byly předem kontrolovány, zda nemají "nevhodné nápisy". "Signatáři Charty 77 a další oponenti moci byli pod zvýšeným dohledem. V případě, že by se chystali vyrazit do Prahy na pohřeb, měli být zadrženi," popsal kroky StB Tomek. Václav Havel měl být raději rovnou předveden k výslechu. Z neznámých důvodů nakonec StB své plány změnila a Havel s manželkou Olgou se pohřbu zúčastnili. V Rudolfinu i okolí, kde se sešlo kolem 4 000 lidí, byl přísný zákaz fotografování. Neopatrnému studentovi žurnalistiky, který si pohřeb vyfotil, byl okamžitě zabaven film. Proslov nad rakví měl tehdejší člen předsednictva Svazu spisovatelů Jan Pilař. "Komunisté nechtěli, aby se pohřeb stal prezentací opozice, ale sami z něj udělali politickou manifestaci. Pilař, kterého se přitom Seifert bál, tak nad rakví hovoří o 'našem básníkovi, kterého si nenecháme vzít'," uvedl Tomek. Bezpečnost také kontrolovala vystavené kondolenční listiny, kam se mohli návštěvníci zapisovat, a pokud by obsahovaly "nevhodná vyjádření", byla připravena je zabavit a nepředat Seifertově rodině. V Břevnově se církevního pohřbu zúčastnilo přes 3 500 lidí. Z rakve byla sejmuta státní vlajka a zmizely i věnce od představitelů státu. Vše se na místo vrátilo až v Kralupech nad Vltavou, kde byla rakev uložena do země. Církevní obřad měl na starosti kněz Alois Kánský, který ale podle dochovaných materiálů hrál roli hlavního vlivového agenta, jehož prostřednictvím chtěla StB ovlivňovat průběh obřadu. V kostele se také odehrál jediný incident, který narušil "režii" pohřbu. Manželům Havlovým se podařilo propašovat k rakvi kytici a šerpu s věnováním jejich a Františka Janoucha, předsedy nadace Charty 77. |
