Příběhy 20. století: Estébákům utekl oknem, na Západ přejel v kamionu

Karel Boček nebyl žádný antikomunista. Naopak. Do vězení se poprvé dostal už v únoru 1943 jako mladistvý účastník komunistického protinacistického odboje. Švagr Bočkova otce Jan Žižka byl členem ilegálního ÚV KSČ a od roku 1941 se pohyboval "v podzemí". Ukrýval se i u Bočků, ale kdosi je zřejmě udal či prozradil při výslechu a gestapo si přišlo pro celou rodinu. Mladý Karel prodělal výslechy v Pečkárně, ale bylo mu necelých 17 let. Po třech měsících ho propustili. Matku však nechalo gestapo deportovat do koncentračního tábora v Ravensbrücku, otce do Buchenwaldu.

Soutěž

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, a spolu s nimi iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlásily velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

Karel Boček se pak do odboje zapojil znovu. Kontaktoval odbojovou skupinu Předvoj a stal se členem její pražské organizace. V roce 1944 doma ukrýval spolu s babičkou například Václava Trnku nebo Vojtěcha Mencla, oba hledané gestapem. Ke konci okupace se podílel i na sabotážních akcích, ale v souvislosti s pomocí několika ukrajinským dezertérům byl znovu zatčen a převezen do terezínské Malé pevnosti se záznamem "návrat nežádoucí". Před popravou ho zachránil konec války, šťastně se také shledal s rodiči.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Do KSČ vstoupil Karel Boček roku 1945. Vnímal to jako přirozenou věc. "U mne to skutečně nebyla otázka, nad níž bylo nutno přemýšlet, protože jsem vyrostl v komunistické rodině a bez váhání přijímal její názory," vypráví. Po maturitě v roce 1946 i po "Vítězném únoru" dělal kariéru. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, v únoru 1951 nastoupil na jáchymovský důl Bratrství a s výjimkou vojenské služby pracoval nepřetržitě v uranovém průmyslu.

Zažil "na uranu" nejhorší období 50. let, kdy v dolech dřely desítky tisíc politických vězňů, ale jeho komunistické smýšlení to nezměnilo. Proč, o tom už bohužel není schopný mluvit. Nikoli z neochoty, ale kvůli věku a zdravotnímu stavu. Boček stoupal ve funkcích, získával státní vyznamenání, v době sovětské okupace Československa prozatímně řídil československý uranový průmysl a 2. září 1968 byl jmenován řádným generálním ředitelem.

Okupace, prozření a pronásledování Karla Bočka

Právě sovětská okupace znamenala zlom v Bočkově smýšlení i jednání. Postavil se proti kolaboraci se sovětskou mocí, a když 21. srpna vypukla na příbramských uranových dolech stávka, jako nejvyšší představitel podniku ji podpořil a spoluorganizoval. Do nového normalizačního režimu tak vstoupil jako nespolehlivý a "protisovětsky zaměřený" člen strany.

V prosinci 1969 ho z funkce generálního ředitele odvolali, na jaře 1970 byl při prověrkách vyloučen z KSČ. Byl však příliš vysoce postavený a působil na příliš důležitém místě, něž aby ho nová komunistická garnitura nechala na pokoji. StB začala Karla Bočka sledovat, 2. září 1970 ho zatkla. Hrozilo mu více než desetileté vězení za sabotáž. Podle obvinění totiž "v srpnu 1968 v Příbrami jako generální ředitel čs. uranového průmyslu zneužil své funkce, když pod heslem ´ani gram uranu okupantům´ vydal rozhodnutí pokračovat ve stávce, čímž mařil splnění důležitého úkolu stanoveného státním plánem při těžbě U-kovu, které mělo za následek ztrátu ve výkonech ve výši cca 83,5 mil. Kčs."

Policejní pátrání vyhlášené po Karlu Bočkovi v roce 1971.

Už předtím plánoval útěk a ani ve vazbě se nevzdal naděje. Věděl, že mu hrozí vysoký trest. A právě 6. července 1971 se naskytla příležitost. Karel Boček se vracel z jednoho z mnoha výslechů, ale neměl na rukou pouta. Spolu s policejním důstojníkem Janem Červeným čekal na vůz, který ho měl eskortovat do vězení. Automobil se zdržel. "Ten kapitán Červený mi přikázal sedět v přízemí u stolku blízko hlavního vchodu. Stál ve dveřích, občas udělal pár kroků doleva a doprava, a když si přitom zapaloval cigaretu, nadešla má chvíle. Udělal jsem čtyři opatrné kroky do chodby za lítačkami. Naštěstí hned první okno, co vedlo na Náměstí hrdinů, bylo v letním horku otevřené a bez mříží," vzpomínal Karel Boček po letech.

Skočil pak do tramvaje a odjel do domu ve Vyšehradské ulici, kde bydlela jeho bývalá přítelkyně Jiřina Mikšanová, s níž má syna, tehdy pětiletého. Přes paní Mikšanovou se spojil s rodinou (obtížně, neboť dům Bočkových hlídala tajná policie) a společně začali plánovat tajnou cestu na Západ. S ukrýváním a plánováním Bočkova útěku pomáhalo mnoho lidí, kromě rodiny i přátelé a sousedé.

Do SRN na korbě kamionu

Otec Karel Boček starší věděl přes známé o Ondřejovi Krišandovi, který jezdil na Západ jako řidič náklaďáku. Navštívil ho tedy a přesvědčil, aby syna vyvezl do ciziny. 2. srpna 1970 odjížděl Karel Boček z Prahy, ukrytý mezi nábytkem. Dovnitř prolezl dírou v plachtě, plomba na nákladu tedy zůstala neporušena. "Na hranicích v Rozvadově jsme byli přesně v poledne. Celníky v první řadě zajímala kabina a ta originální plomba. Do nákladu vůbec nešli. Dodnes si pamatuju, jak se zvedla závora," vyprávěl Krišanda po čtyřiceti letech.

Karel Boček ve své knížce Ani gram uranu okupantům píše: "Na hranicích žádné problémy. Přesto jsem si v těch chvílích užil své. Ulevilo se mi, až když jsem slyšel, že venku se mluví německy. Vylézt jsem ještě nesměl, protože druhý řidič o ničem nevěděl a bylo žádoucí, aby při tom zůstalo."

Boček musel v přívěsu kamionu vydržet až na dálniční odpočívadlo Weiskirchen, kde měli řidiči plánovanou prodlouženou zastávku. Když náklaďák zastavil, zamířili Krišanda s druhým řidičem na jídlo do motorestu. "Kolegovi, který nic netušil, jsem řekl, že jsem zapomněl peněženku a vrátil se ke kamionu. Řekl jsem jen: ‚Karle vylez!´. Pak jsme se ještě setkali v umývárně na pumpě. Řekli jsme si ahoj a tím to skončilo," popisuje Krišanda.

Ondřej Krišanda na fotografii z roku 2010.

Situace byla paradoxní. Z komunistické země prchal přes hranice do kapitalistické ciziny dlouholetý člen KSČ, který se významně zasloužil o těžbu uranu pro SSSR. Kamion řídil další člen KSČ a další z hlavních organizátorů útěku, otec Karel Boček starší, byl rovněž celoživotním členem strany.

Státní bezpečnost netušila, kam Boček zmizel, ale okolnosti útěku se nepodařilo dlouho utajit. Jedna z rodinných známých se svěřila příteli spolupracujícímu s policií a koncem září byli tři hlavní aktéři útěku zatčeni: otec Karel Boček, Jiřina Mikšanová a jako poslední Ondřej Krišanda. Další lidé, kteří během útěku pomohli, byli vyšetřováni na svobodě.

Karel Boček mezitím ve Frankfurtu předával informace Američanům. "V představách člověka odchovaného špionážními romány a totalitní propagandou by mělo následovat období, kdy jsem Američanům vyzrazoval jedno státní tajemství za druhým. Informace o nerostných zásobách Američany příliš nezajímaly. Spíš se vyptávali na lidi kolem uranového průmyslu. Když jsme skončili, nabídli mi, abych odjel do Ameriky," vypráví Boček, který se však rozhodl zůstat v Německu.

Od soudu si nejvyšší trest odnesl Ondřej Krišanda - tři roky nepodmíněně. Bočkův otec dostal dva roky a Mikšanová rok. Ostatní vyvázli s podmínkami. Do výkonu trestu měli nastoupit až v roce 1973. Naštěstí však přišlo 25. výročí "Vítězného února" a prezident Ludvík Svoboda vyhlásil amnestii. Všichni tak unikli kriminálu, postiženi byli různou měrou jen v občanském životě. Samotného Karla Bočka v nepřítomnosti odsoudili 15. června 1972 k 15 letům vězení. Ale to už mu mohlo být jedno. Do Čech se vrátil až po pádu totalitního režimu.