Návrší mezi obcemi Habroveč a Louka na Skutečsku je krásné místo s rozhledem na všechny strany. V pátek tomu bylo 70 let, kdy se na něm před rozedněním zastřelil muž, který toho věděl příliš mnoho.
Jmenoval se Karel Kněz a navzdory svému postavení vrchního četnického strážmistra ve Vrbatově Kostelci patřil k zakladatelům odbojové skupiny Čenda. Přes něj procházely kontakty mezi pardubickou částí odboje, on se stýkal se členy skupiny Silver A, on pomáhal svádět na falešnou stopu pardubické gestapo. Díky němu fungovala vysílačka Libuše nejen celé jaro 1942, ale i po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha.
"V noci se rozloučil s babičkou a pohledem i s dětmi Karlem a mým tatínkem Jaroslavem. Odešel do Habrovče k Doležalovým, což byli jeho přátelé, a řekl jim, že se kvůli prozrazení bude muset zastřelit, protože by ho čekaly těžké výslechy, a takto spíš uchrání rodinu a své spolupracovníky. Zároveň je poprosil, aby se postarali o manželku a děti, až tady nebude," říká jeho vnučka Alena Mergl Kučerová.
Četníci. Bez aut, vysílaček či mobilů, ale ve svém obvodu měli respekt. Karel Kněz (vpravo) ho má i dlouho po smrti.
Alena Mergi Kučerová na místě, kde se její dědeček, strážmistr Karel Kněz, před 70 lety zastřelil.
Večer předtím Karel Kněz spolu s Čeňkem Burešem odváželi z Ležáků zbraně. To již věděl, že byl zatčen ležácký mlynář Švanda, za nímž chodil často pod záminkou "mariášnictví".
Vysílačka Libuše opustila ležácké údolí po varování už o čtyři dny dříve, ve stejný den, kdy gestapo po Čurdově zradě a zatčení Krupkových zjistilo, že parašutisté jsou ukryti v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze.
Bez strážmistra by Potůček nemohl vysílat
Role třiačtyřicetiletého Karla Kněze byla právě pro vysílání Libuše nezastupitelná.
"Zajišťoval radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi klid na vysílání. Potůček vysílal vždy v noci mezi 22. a 5. hodinou ráno a toto místo hlídal především můj dědeček, který pochůzkou došel na jedinou příjezdovou cestu a tam strážil. Díky němu se při hodnocení celkově odeslaných zpráv stal Potůček jedničkou mezi všemi radisty skupin vysazených v protektorátu. Navíc měl takto postavený četník velký význam díky informacím, které normální člověk neměl," říká jeho vnučka a připomíná, že odbojová skupina už na začátku své činnosti hromadila a ukrývala zbraně a dávala stranou výbušniny nejen z ležáckého lomu.
Jejímu tatínkovi Jaroslavovi, nyní nemocnému 83letému pánovi, bylo tehdy 13 let, a protože všude proklouzl, pomáhal jako spojka a byl za svou odbojovou činnost později také oceněn. Spolu se svým bratrem Karlem a jejich maminkou památku otce vždycky ctili.
Karel Kněz16. 1. 1899 - 22. 6. 1942 Rodák z Nehodíva na Klatovsku. Vrchní četnický strážmistr založil hned po 15. březnu 1939 s blízkými přáteli odbojovou skupinu Čenda, která shromažďovala a ukrývala zbraně. Později předávala zprávy o přesunech německých vojsk a o společenské a hospodářské situaci v okupované zemi. Výrazně se podílel na ochraně a krytí telegrafisty skupiny Silver A Jiřího Potůčka v Ležákách a okolí. Na jaře 1942 byl vyslýchán gestapem, tehdy se ještě dostal na svobodu. Když však začalo gestapo stahovat smyčku kolem odbojové skupiny Čenda a Ležáků, spáchal 22. června 1942 sebevraždu. Věděl, že kruté výslechy by nemusel on ani členové jeho rodiny vydržet. Svým zoufalým a zároveň i odvážným činem je zachránil, stejně jako odbojáře, s nimiž spolupracoval. |
"Rozhodnutí pro sebevraždu nebylo jednoduché, ale vždycky to brali tak, že byla spíše sebeobětováním, a zachránil tak život své rodině i spoustě lidem okolo, protože výslechy za heydrichiády byly hrozné - ne všichni vydrželi nemluvit a on toho věděl hodně," řekla Alena Mergl Kučerová.
S "paní vrchní", jak i po letech říkávali lidé paní Knězové, strávila své dětství. Babička na ni měla čas, protože se už nikdy nevdala a téměř každý den chodila do Vrbatova Kostelce ke hrobu svého manžela. "Bez babičky by kluci nepřežili. Byla to krásná paní, zaslouží si stejnou úctu jako děda." Od ní i svého otce se vnučka postupně dozvídala, jak to měla vdova po smrti manžela nesmírně těžké.
Musela absolvovat několik výslechů na pardubickém gestapu, od horšího osudu jí možná pomohla i její dobrá němčina, protože byla sudetskou Němkou ze západních Čech. Podstoupila několik domovních prohlídek a rabování, kdy přišli o veškeré cenné věci, které gestapáci odvezli, a později přišla i o byt a jakýkoli příjem.
Navíc se jí někteří lidé báli pomáhat, takže se musela v nouzi spolehnout na pomoc od několika sedláků a blízkých lidí v okolí, kteří nezapomněli na dobrou povahu jejího zemřelého muže i to, že jako vrchní četník dokázal za okupace přehlédnout některé zákazy, třeba aby se načerno nemlelo obilí.
Ani po válce to s nástupem komunistů k moci rodina neměla lehké. "Skupiny Silver A stejně jako Čenda patřily do západního odboje, a proto se o nich nemohlo moc mluvit. Na Ležákách se jen proklamovala láska k Sovětskému svazu, z pietních akcí udělali komunističtí bossové pouťovou atrakci se stánky s cukrovinkami a balónky," vzpomíná.
A dodává: "Babičce se dokonce stalo, že když jednou s tatínkem chtěla sejít k ležáckým hrobodomům, bezpečnost ji tam nepustila, protože neměla oficiální pozvánku. Vždyť já tady mám právo být, větší než všichni ostatní, říkala jim, ale nepomohlo to. Odcházela s pláčem a říkala, že za to, co se tady děje, její manžel nebojoval. Synové na svého otce doplatili ve svých povoláních, odmítali vstoupit do KSČ a nemohli dělat, co chtěli.“
Dnes už starší syn Karla Kněze zemřel, druhému po několika operacích paměť odchází. Ale kluci, kteří kdysi odcházeli z nuceně neveřejného pohřbu otce ve chvíli, kdy z Ležáků začal stoupat kouř, si ještě užili satisfakce. Tou se stala po roce 1989 veřejná pietní shromáždění u hrobu rodičů ve Vrbatově Kostelci.
