Pro Patha znamenaly počátky komunistické diktatury tři roky pekla a pak exil daleko od domova. Přesto dopadl lépe než další miliony lidí, kteří zemřeli hladem, vyčerpáním nebo po kulce do hlavy u bran pracovních táborů. Po třech letech od dobytí metropole odletěl do Francie, kde získal azyl. Čtyřicáté výročí pádu hlavního města uctily v Kambodži stovky lidí.
Rudí KhmerovéRudí Khmerové v Kambodži vládli v letech 1975 až 1979. Během jejich krutého působení v čele země zahynulo 1,7 milionu lidí, podle některých pramenů až 3,5 milionu. Pol Potův režim se snažil vytvořit beztřídní agrární společnost bez peněz, vlády práva, osobní svobody, rodinných vztahů i individuálního myšlení a technických vymožeností. |
„Toho rána to v mé čtvrti vypadalo hrozivě. Rudí Khmerové obklíčili a bombardovali metropoli. Šel jsem se podívat na ulici a viděl jsem, jak se tam lidé tlačí. Ještě jsme nevěděli, že nás vystěhují. O několik hodin později k nám však přišli vojáci,“ popisuje Path 17. duben 1975, kdy jednotky Rudých Khmerů dobyly Phnompenh.
Komunistický režim vůdce Pol Pota a jeho ministra zahraničí Ienga Saryho ze všeho nejdřív vyvraždil tehdejší vedení země. Generálu Lon Nolovi se podařilo včas uprchnout, ostatní takové štěstí neměli.
Za čtyři roky kruté vlády Rudí Khmerové vyvraždili téměř čtvrtinu kambodžské populace. Za sebemenší prohřešek byli Kambodžané popravováni a pohřbíváni na takzvaných vražedných polích.
Příběh Koeuna Patha přinesl francouzský list Le Figaro. Podle svých slov neměl mladý Kambodžan čas ani na to, aby zavřel dveře svého domu. Rudí Khmerové jej přinutili odejít s vysvětlením, že město budou brzy bombardovat Američané.
Slyšel jsem svůj hlas. Byl to hlas plný zoufalství
V táboře Thnot Chum, kam Patha poslali poté, co jej odtrhli od rodiny, se spřátelil s vietnamským uprchlíkem Nhuongem a náhodou potkal dávného kamaráda Tchenga. Jen díky nim se mu podařilo z tábora uprchnout ve chvíli, kdy si jej nechal zavolat tamní starosta a Path věděl, že brzy zemře.
Tři přátelé počkali na dobu oběda, kdy se vojáci na stráži shlukli v kantýně, a utekli před jistou smrtí. Cílem bylo 450 kilometrů vzdálené Thajsko. „Ztratili jsme Tchenga, pak to byl Nhuong. Po čtyřiceti dnech a čtyřiceti nocích jsem do Thajska dorazil sám,“ vzpomíná Path na těžké okamžiky, kdy zemřeli oba jeho přátelé.
Úplně sám však nezůstal. „Došlo mi to až později, ale Ježíš Kristus byl tehdy se mnou. Cítil jsem, že mě někdo ochraňoval a vedl.“ K tomuto prozření, jak sám říká, došel v thajské věznici, kde čekal na přesun do uprchlického tábora. Právě tam mu americký misionář řekl o Kristu, který „žije v našem srdci“.
Bez svých dvou přátel, kterým dennodenně vzdává hold, by to dle svých slov nezvládl. Nikdy se nevzdal, i když mnohokrát zažil žízeň, hlad, únavu. Smrt jeho kamarádů jej málem připravila o rozum. „Když jsem ztratil Nhuonga, křičel jsem. Stál jsem vedle tábora Rudých Khmerů a křičel z plna hrdla. Slyšel jsem, jak se mi ten křik ozvěnou vrací, slyšel jsem svůj hlas. Byl to hlas plný zoufalství,“ vypráví Path.
„Když se podívám zpět, říkám si, že není možné, že jsem přežil,“ říká nevěřícně a vzpomíná na „vášeň po životě“ a touhu „osvobodit svou Kambodžu“, již si Rudí Khmerové vzali jako rukojmí.
Koeun Path „přežil navzdory sobě“. Tak se také jmenuje kniha, kterou o svém životě napsal s nevlastní dcerou. „Raději bych název Čtyřicet dní a čtyřicet nocí,“ usmívá se. Do Kambodži se vrátil až v roce 1990. Svůj příběh odvyprávěl už nejméně stokrát. A nepřestane, dokud si jej bude pamatovat. Na teror, který jeho země prožila, se totiž nesmí zapomenout.
