Jeho řeč i gesta jsou téměř identické s Václavem Klausem. V jednom zůstal stejný: Ačkoli sám bývalý novinář, radikálně kritizuje práci současných médií. Právě dopisuje román o nešvarech české společnosti.
Někteří hradní zpravodajové vám říkali "viceprezident Hájek". Cítil jste se tak?
To je typický mediální žvást, nesmysl. Bylo to dáno jen optickou blízkostí k prezidentovi a tím, že jsem jako mluvčí reprodukoval jeho názory. Navíc jsem prezidentovi ideově blízko, tak možná vznikl nějaký rychlý spoj.
Mysleli tím, že máte na prezidenta velký vliv.
Ale to je princip celé věci, jsem současně poradcem prezidenta a ti jsou k tomu, aby si s nimi hlava státu ujasňovala názory. Je to obousměrný proces.
Jakých bylo těch pět let v pozici mluvčího?
Těžkých. Je to těžký život, dvacet čtyři hodin denně v podstatě stand-by (v pohotovosti - pozn. red.), dvanáct nebo šestnáct hodin aktivní práce... Je to hraniční. Zvláště v případě pana prezidenta Klause je těch pět let maximum, které může člověk dělat, aniž by došlo k naprostému opotřebení.
Bavilo vás to vůbec?
Obecně mě zajímají spíš dlouhodobější věci, které někam vedou a nejsou tak závislé na vteřinovém, minutovém řešení. Dennodenní rachot mě odvádí od hlubšího zamyšlení se nad problémy. Mluvčího jsem dělal rád, ale že by to byla absolutně moje parketa, to si nemyslím. Dá se říci, že to bylo krásné a bylo toho dost.
Nechybí člověku, že už není dennodenně na očích?
Opravdu nechybí. Zkušenost se zběsilými střihy, kdy řeknete dvě věty a ony se v televizi objeví v úplně opačném vyznění, je tak neskutečná frustrace, že je báječné, že jsem se jí zbavil.
Povýšil jste, stal jste se druhým zástupcem hradního kancléře Weigla. Přináší vám ta práce to, co jste hledal?
To se uvidí. Zdánlivě se nic nezměnilo, mám tutéž kancelář, jsou okolo mě titíž lidé. Práce je ale radikálně jiná. Zdá se mi, že to bude dobrá a zajímavá práce. V jednom se nic nezměnilo: I nadále jsem v nejužším týmu prezidentových poradců.
Co konkrétně dnes děláte? Mnoho lidí si neumí představit, co dělá takový zástupce kancléře.
Hodně lidí si dokonce neumí představit, co dělá takový kancléř. Na kancléři leží celá tíha prezidentského úřadu, ve smyslu výkonu. Kancelář je složitý organismus, probíhá tu milion proudů... Je tu obrovská spousta denní práce, současně musíte vidět trochu dál, do období pěti let a dál. Prolíná se tu politika a Pražský hrad jako nejvýznamnější česká památka. Držet v tomhle nějakou koncepci je heroický úkol a kancléř Weigl to v prvních pěti letech bravurně zvládal. Myslím ale, že ten náš současný tandem umožňuje si věci mezi sebe rozdělit a věnovat se jim intenzivněji.
Mluvíte obecně. Co konkrétně máte na starosti?
My říkáme, že jsem zástupcem pro oblast kultury a komunikace. Konkrétně jde asi z padesáti procent o kulturu: výstavy, obrovské rekonstrukce, koncerty... To všechno je nutné nějak koncepčně sledovat. Sice tu máme lidi, kteří se tím zabývají, ale musí tu být i nějaký svorník, člověk, který na to nekouká z krátkodobého hlediska. Ročně projde Hradem pět milionů lidí, to je obrovský provoz a je potřeba se na to připravit. Druhá věc je obrovský projekt digitalizace dokumentů o kultuře a památkách, to samo o sobě stačí pro jednoho člověka na tři až pět let intenzivní práce. Je to nepředstavitelně složitý projekt.
Končíte teď v práci stejně pozdě, jako když jste dělal mluvčího?
Je to jiný rytmus, pokud jde o počet hodin, které tu strávím, je to podobné jako dřív.
Zazněly i názory, že jste neodcházel dobrovolně.
Už několik měsíců před prezidentskou volbou jsem signalizoval, že po volbě nechci v této pozici dál působit, protože bych se z toho zbláznil. Bylo to moje rozhodnutí.
Vaše skupina "prezidentových mužů" působí navenek jako monolit s jednotným názorem. Jak to vypadá za kulisami, vedete někdy třeba ostré hádky?
Nesmírně ostré debaty, neřekl bych hádky. Asi je to dáno tím, že ti rozhodující lidé tady jsou konzervativní pravicové osobnosti, které ctí pravidla. Nikdo si nedělá trafiku na své vlastní názory. Prezident je vášnivý diskutér, člověk s hlubokými a neobyčejně silně zdůvodněnými názory. Debatovat s ním o zásadních věcech je na jednu stranu radost, na druhou stranu je to velmi obtížné.
Nějaký konkrétní příklad?
To nechci, každá ilustrace zbytní. Tým nejužších poradců se s panem prezidentem prakticky denně baví o všech pracovních záležitostech.
Klausovi poradci jsou si názorově velmi blízcí. Není chybou, že se kolem prezidenta nepohybují i lidé s radikálně odlišnými názory, s nimiž by mohl diskutovat?
To je čistě teoretická představa. My nejsme diskusní klub, tohle není kavárna, soustředí se tu obrovský výkon vrcholu exekutivy. Denně se dělají složitá rozhodnutí. Za druhé není pravda, že jsme všichni názorově stejní. Laco Mravec, který je šéfem zahraničního odboru, určitě není zapřísáhlý pravičák, je to člověk s poměrně jiným založením.
Takže váš hradní tým nejsou jen "kývači", jak si někteří lidé myslí?
Kdyby byli, tak ten tým prezident rozežene. Václav Klaus není člověk, který potřebuje kývače. Od nich by se nic nedozvěděl, on nasává z celého svého okolí názory jako jedna obrovská vývěva. Čím jsou ty názory silnější, tím více ho zajímají.
To je zajímavé. Spousta lidí panu prezidentovi vyčítá, že ve veřejných debatách své oponenty zesměšňuje a reaguje neadekvátně.
Prezident je rozený debatér, my jsme si v rámci politické korektnosti odvykli, že debata může být razantní. Prezident je obrovsky vychovaný a neuráží. Málokdo si povšimne, že on není člověk, který by primárně někoho urážel. Václav Klaus si vytváří názory poměrně obtížně a dlouho, ale pokud si ho vytvoří, je ten názor tolik vyfutrovaný, že s ním těžko zahýbete ve veřejné diskusi.
A když přijde s "vyfutrovaným" názorem mezi své poradce a vy si myslíte něco jiného?
Mohu vám říct, že asi v šedesáti procentech si nechává svůj názor a ve čtyřiceti ho přesvědčíme k často i radikální změně názoru.
Je to pro vás dobré skóre?
Je to rozhodně nejvyšší procento ze všech politiků, které znám.
A kolik jich znáte?
Během dvaceti let jsem je zblízka poznal skoro všechny.
Podílíte se i dnes na přípravě prezidentových projevů?
Ano, tak jako ostatní poradci.
Co se vám za těch pět let jako mluvčímu povedlo?
Sebe člověk hodnotit nemá. Ale myslím, že ten fakt, že prezident Klaus skončil své první období s poměrně vysokou podporou veřejnosti. Kdyby byl jeho mediální obraz objektivní, byla by podpora veřejnosti ještě mnohem vyšší. V řadě případů se podařilo navázat úplně normální vztahy s médii a s mnoha novináři jsme nakonec vedli docela klidný a jen občas vzrušený dialog, to je docela dobrý výsledek. Nakonec mnozí z novinářů pochopili, že se mezi námi jedná o spolupráci a nikoli o válku.
Dostal jste novinářskou cenu Němá barikáda jako nejhorší mluvčí roku.
Mě strašně potěšilo, že jsem ji dostal. Je to znamení toho, že si novináři myslí, že ode mě nedostali, co chtěli. A to je z hlediska mluvčího skvělé.
Z toho by měl být mluvčí spíš opocený hrůzou, ne?
Je to přesně obráceně. Novináři přistupují k prezidentovi podle předem daného schématu, které je nalajnované a nikdy se nezmění. A když do toho schématu neříkáte přesně to, co oni chtějí, tak se pro řadu novinářů stáváte němou barikádou. A tím novináře frustrujete. Lepšího výsledku jsem nemohl dosáhnout a jsem za tu cenu vděčný.
Novináři po vás přece chtějí jen prezidentovo vyjádření, nechtějí s vámi manipulovat.
Mýlíte se. Naprostá většina médií informuje o Václavu Klausovi špatně už téměř dvacet let.
Jak?
Média mají schéma, že opoziční smlouva (dohoda, kterou si ODS a ČSSD rozdělily moc ve státě po volbách 1998 - pozn.red.) byla spiknutím ďábla Václava Klause, podďábla Miloše Zemana a hrdinného rytíře Václava Havla, který jim bránil zlikvidovat demokracii. Tohle tady jede minimálně osmnáct let.
Počkejte, opoziční smlouva vznikla v roce 1998.
Má to daleko hlubší kořeny. Václav Klaus se počátkem 90. let postavil na stranu trhu a nikoli na stranu přerozdělování peněz ve prospěch těch, kteří silně působí na veřejné mínění. V tom okamžiku se stal nepřítelem intelektuálních elit - filmařů, spisovatelů, novinářů... a jejich spojencem se stal Václav Havel. Drtivá většina novinářů jsou levičáci, kteří jsou proti kapitalismu.
Já jsem pravičák a kapitalista. A mezi novináři nejsem sám.
A vy nevíte, že výjimka potvrzuje pravidlo? Devadesát šest procent novinářů je absolutně levicových, to je hluboká tradice z první republiky.
Někteří politici novinám zase vyčítají, že jsou moc pravicové.
I pravicová média jsou levicová, jestli mi rozumíte.
Nerozumím. Část médií šíří pravicové názory.
Jedna věc je politický názor, druhá věc jsou metody. Jestliže vaše metody jsou bolševické, tak jste sice napravo, ale levičák. Úlohou novináře je svět toliko analyzovat a komentovat. Jakmile chcete svou představu o světě prosadit, je to levičácké sociální inženýrství.
Není úloha médií i v tom, že skrze kauzy přispívají ke kultivaci společnosti?
Samozřejmě ano.
Ale těmi kauzami se přece mění věci.
Ne, tím věci jen popisujete a vytváříte pro společnost možnost vývoje. V momentě, kdy napíšete cíleně namířený komentář, který má něco změnit, tak jste levičák.
Každý kritický komentář má názor, autor by jím chtěl něco změnit a zlepšit...
Teď jste obětí a zajatcem celé věci. Komentář je analýzou, která má pouze popisovat realitu. Jakmile tomu přidáte slovo "myslím si, že by to mělo být tak a tak“, stáváte se politikem a levičákem.
Před pěti lety jste razantně vystoupil proti ČTK, když jste požadoval výměnu hradního zpravodaje. Dnes už jste s mediálním obrazem prezidenta Klause spokojenější?
Dnes je to relativně přijatelné, za těch pět let se obrousily hrany. Bojovat s médii nemá smysl, musíte vždycky prohrát. Snažili jsme se, aby byl prostor co nejotevřenější, o každém prezidentově pohybu jsme vydávali zprávy, nikdo mě nemůže nařknout z toho, že bych něco tajil.
Média kritizujete snad nejtvrdším možným způsobem. Hovoříte o zániku novinářské profese, tvrdíte, že se z médií člověk nedozví vůbec žádné informace. Není to příliš pesimistický názor?
Dnešní svět je postdemokratický, zvláště v Evropě je naprosto neuchopitelný, staré dobré demokratické principy přestávají platit. Nejhorší je, že média zjednodušují skutečnost až do neuvěřitelnosti. Vytváří se virtuální svět, který je úplně nereálný. Například zkreslené titulky, klipovité zprávy. Noviny nepřinášejí informace, ale data.
Myslím, že noviny informace přinášejí. Jak by to dobré řemeslo mělo podle vás vypadat?
Návrat k žánrům, zpráva má odpovídat jen na otázky kdo, co, kdy a kde. Ale ne už proč a v čí prospěch. To už je komentář.
Ale pak by zpravodajství připomínalo telefonní seznam.
Ne, je třeba důsledně oddělit holé zprávy a komentáře. Ale abychom si rozuměli: Já nad médii nelomím rukama, jen se snažím popisovat realitu. Hluboce věřím v moudrost společnosti, která se nakonec rozhodne správně a najde cestu.
Když vás tak poslouchám, muselo pro vás být utrpení pět let dennodenně komunikovat s novináři, o kterých si myslíte tyhle věci.
Já jsem s nimi v kontaktu přes dvacet let, před rokem 1989 jsem psal v časopise. Tehdy byla ta manipulace legrační, protože čtenáři věděli, co jsou komunisté zač. Po roce 1989 bylo krátké období nemanipulace, pak nastoupil tento obrovský silný trend definitivní manipulace.
Kdo ji řídí?
Ty trendy jsou mnohem složitější. Po pádu bipolárního světa a ztrátě společného nepřítele se najednou zjistilo, že civilizace na ničem pevně nestojí, že pod ní nic není. Touha být ve spotřebitelském ráji je omezující a ničivá. Nový smysl se hledá a nenachází. Svět se z demokracie začal měnit na něco asijského, kdy skončila vláda práva a začíná se všechno dohadovat na základě nějakých známostí, nejvyšší státníci se dohodnou na tomhle, nikoho se neptají... Je to trend ztráty identity a zvyků, kterým se říkalo civilizace. Jestli je tohle celospolečenský trend, nemůžete po médiích chtít, aby ho nepodporovaly.
Necítím žádnou manipulaci při své práci.
Ale vy jste jen kolečko. Já jsem řídil časopis Reflex a vím, jaké tlaky na vedení přicházejí.
Jaké řešení byste si představoval?
Přál bych si návrat k přehledným demokratickým pořádkům, ke světu, kde ráno vstanu a vidím, že zájmy lidí uchopují politické strany a souboj těchto zájmů probíhá v politice a ve volbách. Žádná umělá šílenství typu globálního oteplování, Lisabonské smlouvy nebo Kosova. Bolševismus jako snaha zmanipulovat svět vůči tomu, kam ho chci dovést, je v lidech hluboce uložený. Najednou se bolševismus narodí uvnitř hnutí ekologů a dalších... A najednou jste v téže situaci jako mezi válkami, akorát je to jinak natřeno.
Už delší dobu mluvíte o tom, že píšete román.
Je v závěrečné fázi, už dělám jen kosmetické úpravy.
Jestli to bude v duchu vašich názorů, čekal bych něco na způsob George Orwella...
Formálně se příběh tváří, že není o dnešní české realitě, je ale jenom o ní. Nic jiného mě totiž nezajímá. Hledám kořeny současných problémů a pokouším se zahlédnout možné důsledky. Zajímá mě osud naší země a lidí v ní. Jedna rovina románu se odehrává v roce 1984, druhá v roce 2004 a třetí rovina v roce 2084. Pracovní název je Syn a kniha by měla vyjít v první půlce příštího roku. Obrazně tak zasáhne naše předsednictví v EU, což je dobré. Dále píšu knihu esejí na téma média.
Jste autorem mnoha knih. Po letech se tady vracíte k psaní?
Ano, nastal čas. Teď už se mi zdá, že to je možné, aniž by to byla jen exhibice mého ega.
Předpokládám, že tu vydržíte až do konce volebního období v roce 2013...
Kdo ví. Dokud mám pocit, že tu k něčemu prezidentovi jsem, tak tu vydržím. V okamžiku, kdy bych takový pocit neměl, tak nebudu váhat ani jeden den a půjdu dělat něco jiného.
...každopádně tady skončíte nejpozději za pět let. Co pak? Politika? Právě současnou českou politiku kritizujete kvůli nedostatku osobností.
Kdybych tu ambici měl, šel jsem do politiky už po roce 1989. Nejsem typ politika, ten potřebuje obrovské ego a já ho nemám. Jestli něco o tomto světě tuším, týká se to médií. Až tu skončím, a budu-li ještě po tom kvapíku žít, možná se zase dostanu k médiím. Mám v hlavě jeden větší projekt a mělo by to být tištěné médium, které by šlo proti současnému mediálnímu trendu. Myslím, že by to mělo šanci uspět.
