Socialistický kandidát na francouzského prezidenta Francois Hollande na

Socialistický kandidát na francouzského prezidenta Francois Hollande na návštěvě zemědělského veletrhu v Paříži (28. února 2012) | foto: Reuters

Prezidentské volby ve Francii 2012 - už nestačí počítat jen do dvou

  • 3
Při letošních prezidentských volbách ve Francii si už nevystačíme s počítáním do dvou. Oba hlavní kandidáti – socialista François Hollande a dosavadní pravicový prezident Nicolas Sarkozy – to ostatně vědí velmi dobře. Poslední dva týdny byly mimochodem ve znamení změn: na třetím místě.

Namísto populistické Marine Le Penové, která na francouzském politickém kolbišti slouží trochu jako strašák do zelí, se do popředí dostal kandidát „levice levice“ Jean-Luc Mélenchon. Nástup centristy Françoise Bayroua, nejpopulárnějšího kandidáta z konce roku, se poněkud zadrhl. Všichni zmínění nicméně jsou vážnými hráči, bez nichž nelze volební matematiku spočítat.

Volby se konají ve dvou kolech, 22. dubna a následně 6. května 2012.

Francois Bayrou, francouzský prezidentský kandidát strany MoDem při politickém shromáždění v Dunkerque. (19. ledna 2012)

Co řekne „mlčící většina“?

Doznívající aféra „vraha na skútru“, Mohammeda Meraha, na nějaký čas zakryla základní problém, na místo otázek sociálních se do popředí dostalo téma doslova výbušné – terorismus. Fakticky však francouzské bezpečnostní jednotky naposledy řešily veliký případ tohoto druhu v polovině devadesátých let - se sériovým alžírským vrahem Khaledem Kelkalem v Lyonu. Bouře na předměstí, které ohromily svými násilnostmi před několika lety, nebyly motivovány ideologicky, nýbrž byly výrazem zoufalství ze sociální situace vyloučených minorit.

Oba mediálně nejfrekventovanější kandidáti - Hollande a Sarkozy – vycházejí nyní ve výzkumech veřejného mínění téměř nastejno, rozhodnout mohou totiž paradoxně ti, kteří volit nebudou nebo ještě nejsou rozhodnuti, koho vlastně volit, známá takzvaná mlčící většina.

Mohammed Merah na rok a půl starých záběrech, na kterých řádí v BMW.

Francouzští policisté ze zásahové jednotky a hasiči nedaleko domu, ve kterém se zabarikádoval Mohammed Merah. (22. března 2012)

Matka Mohameda Meraha si při příjezdu na policejní stanici v Toulouse zakrývá hlavu.

Podle agentury Ifop se počet nerozhodnutých zvýšil na počátku února na závratných 44 procent. A téměř 30 procent voličů se podle stejné agentury Ifop týden před událostmi v Toulouse rozhodlo v prvním kole vůbec nevolit. Poslední výzkum z tohoto týdne od téže agentury Ifop tvrdí, že se prvního kola nezúčastní jeden volič ze tří: 32 procent neúčasti zůstává stále nejvyšším varováním od počátku V. Republiky v roce 1958.

Analytici upozorňují na to, že ona nedávná vražedná série v Montoubanu a Toulouse nebude mít přímý dopad na voličská rozhodnutí. Veřejnost je až příliš citlivá na „komunikaci“, jak ji předváděli právě Sarkozy a Hollande ve snaze „přerušit politickou kampaň“, jakkoliv v ní jen pokrytecky pokračovali jinými prostředky.

Prezidentský kandidát francouzských socialistů Francois Hollande (22. ledna 2012)

Tři kandidáti antisystému

I když se tři další kandidáti – Le Penová, Bayrou a Mélenchon – liší ideologicky, jedno je spojuje: jsou to svého druhu kandidáti antisystému. Zejména dosud málo známý Jean-Luc Mélenchon v poslední době překvapivě obnažuje trhliny v systému. A vrací tím do hry i dávno zapomenutou komunistickou stranu.

Kandidát Mélenchon, bývalý socialista, jenž stojí na čele sjednocené levice, tzv. Levicové fronty, svůj osten vede jak proti Sarkozymu, ale i proti „kaviárové levici“ Françoise Hollanda. Může to být právě on (a nikoliv terorismus a imigrace), kdo paradoxně vrátí kredibilitu Sarkozymu, neboť varianta, že by se Mélenchon stal premiérem, dělá větší vrásky bohatým Francouzům, než poněkud nevýrazný Hollande, i když se nechal slyšet, že bohaté zdaní 75 procenty.

Antikapitalistické nasazení je hlavním Mélenchonovým tématem. Jeho citlivost pro ekologii z něho navíc dělá silného konkurenta, což vynikne o to více, že zná vnitřní mechanismy socialistů. Jeho důraz na autentickou podobu levice bez kompromisů s pravicí a liberalismem získává stále větší odezvu. Podpořili ho i komunisté a díky svému rétorickému umění oslovuje i nejmladší, kteří považují kapitalismus za systém odsouzený k zániku.

Prezidentská kandidátka francouzských nacionalistů Marine Le Penová (22. ledna 2012)

Dále již dlouho slýcháme o Le Penově dceři Marine. Je sice trochu jiná, než její otec, nicméně zůstává reprezentantem silné populistické Francie, která chce negovat celý režim. Oproti otci vyměnila otcův soft-antisemitismus za útočný anti-islamismus: bojuje za republikánské hodnoty laičnosti proti zneužívání náboženství fundamentalisty. Sama nabízí Francii „suverénní a soběstačnou“. Mimo Evropskou unii a zvláště euro.

Bayrou, kandidát politického středu, se koncem loňského roku vytasil s trumfem své předpovědi finanční krize. Ačkoliv Bayrou vzešel z okruhu intelektuálních dědiců prezidenta Valéry Giscarda d´Estaing, tedy profederální koncepce Evropy, jeho obhajoba „made in France“ zaskočila mnohé. Centrista, který byl překvapením minulých voleb, dokázal vytvořit novou stranu – MoDem (Demokratické hnutí), ale poučit se i z neúspěchu; posílil své ekonomické analýzy. Jeho rurální kořeny z něho dělají Nepařížana, což je rys, který sám s oblibou zdůrazňuje; jeho rodiče byli zemědělci.

Vyhranit se proti elitám

Vystoupit proti systému není ve Francii, známé svými vlnami odporu a vysokým počtem manifestací, nic až tak zvláštního. Tento trend, stejně jako deklarovaná neúčast, stoupají. Bylo to patrné již při minulých prezidentských volbách, avšak nakonec k urnám přišel vysoký počet voličů. A volili Sarkozyho, kandidáta změny.
Po dlouhé, téměř nehybné vládě Jacquesa Chiraca - zvoleného napodruhé v roce 2002 jen zázrakem (zvaným Jean-Marie Le Pen, jenž postoupil do druhého kola a prohrál), se Francouzi rozhodli v roce 2007 volit člověka, který jim nepřipomínal dosavadní elitu. Volili proti nim.

Někdejší francouzský prezident Jacques Chirac

„Malý velký muž“, syn maďarských přistěhovalců, se toužil stát prezidentem těch, kteří chtěli „více pracovat a více vydělat“. A myslel na to vždy, když se ráno holil. Nicolas Sarkozy, reprezentant těch Francouzů, kteří nepatří k uzavřeným elitám a klanům z elitní vysoké školy administrativy ENA nebo Sciences-Po, měl úspěch. Dokázal totiž obstojně zastřít, že za ním stojí bohatí tiskoví magnáti i zástupci finanční oligarchie.

Sarkozy při minulých volbách působil jako politik, který dodá Francii prestiž a zařadí ji mezi vůdčí mocnosti západního světa. Galský kohout, symbol Francie, se zdál nabírat vzduch do plic, po období korupčně-klanického marasmu, jež osobně kryl Jacques Chirac.

V průběhu Sarkozyho mandátu vyšlo najevo, že to byl právě Nicolas Sarkozy, kdo se na celém systému významně podílel, a že nejde o někoho, kdo systém jako bývalý ministr vnitra vyčistí dočista Karchärem, ale naopak pouze překóduje penězotoky ve prospěch svých bohatých kamarádů. Jeho člověk na špinavou práci, Eric Woerth, který měl podle svědectví vybírat peníze na Sarkozyho kampaň v roce 2007, čelí nyní tvrdým výslechům. Obvinění, která vůči Sarkozymu vznesl vyšetřující soudce Jean-Michel Gentil minulý týden, zatím prezident-kandidát ostentativně odmítl.

Francouský ministr práce Eric Woerth

Francouzksý ministr práce Eric Woerth opouští Senát po hlasování o důchodové reformě

Jakkoliv byl závěr éry Jacquese Chiraca značně truchlivý, po jeho odchodu nastalo s příchodem „malého Mikuláše“, jak mu Chirac říkal, v Elysejském paláci divadlo hodné jen jakési béčkové krimi-série. Nešlo jen o krásné ženy a peníze. Navenek se vyšplhali různí experti na imigraci typu Clauda Guéanta, a napětí ve společnosti, díky koketérii s populistickou pravicí, vyvrcholila násilnými deportacemi Rómů přibyvších z Rumunska a z Bulharska. Na vyhošťování je Guéant mistr: tento týden vyhostil demonstrativně tři islámské imámy, kteří dosud nikomu nevadili. Ale v kampani se to hodí.

Francouzský ministr vnitra Claude Guéant během bohoslužby za oběti masového vraha v Toulouse. (20. března 2012)

Bohužel ani kandidát Hollande, ten bledý muž, ani ryba, ani rak, bývalý první tajemník socialistů, není žádnou výhrou. Jako bývalý socialistický aparátčík, nedokáže ani naštvat, ani zaujmout. Ale i on nakonec pochopil, že se už dnes prostě nemůže prezentovat jako elita, nýbrž coby obyčejný muž. Což je převlek, který mu nesluší, ale alespoň tím zastře nekompetentnost. Pravdu mají možná ti, kteří tvrdí, že Hollande vlastně neví moc, co říká: působí nepřesvědčivě, často vyčerpaně a naprosto nezajímavě. Nikdo nevěří tomu, že by dokázal splnit některé evidentně zoufalé sliby – jako najít 60 000 míst ve školství.


Nejlepší videa na Revue