Ahmad Šafík jistě není hlupák. Inteligentní byl ovšem i Gustáv Husák. Pro mladší ročníky: strůjce československé normalizace po nadějeplném, jakkoli nedůsledném roce 1968.
Už ve čtvrtek by mohlo být jasné, kdo se stane egyptským prezidentem. Zda shora zmíněný Šafík, přítel loni padlého autokratického prezidenta Husního Mubaraka. Nebo Muhammad Mursí, kandidát sice zkrotlého, přesto stále islamistického Muslimského bratrstva. Jde o historický okamžik. Bez nadsázky.
Dějinná srovnání z řady důvodů kulhají, ba sotva lezou, přesto se – jsa pouhý žurnalista – o jedno pokusím. Loni arabský svět překonal bariéry strachu a v několika zemích smetl zkorumpované vládce.
Napětí v Egyptě.Televize al-Arabíja ve středu informovala, že zdravotní stav Husního Mubaraka se podařilo stabilizovat. Bývalý prezident se začíná probouzet z bezvědomí a o jeho budoucnosti údajně rozhodne příštích 72 hodin. Volební komise ve středu večer oznámila, že vyhlášení výsledků prezidentských voleb se odkládá, protože musí prověřit více než 400 stížností. Náhradní termín ale nezveřejnila. Vítězství ve volbách si přisvojili oba soupeři - bývalý premiér Ahmad Šafík a kandidát islamistů Muhammad Mursí. zdroj: ČTK |
Je třeba donekonečna opakovat, že jakkoli jsou arabské revoluce zmatečné i nepřehledné, vznikly z popudu utiskovaných občanů. Jsou – či alespoň byly – voláním po svobodě, důstojnosti, spravedlnosti, případně demokracii.
Vojáci prosadí Šafíka, věří pesimisté
I Češi a Slováci měli koncem 60. let možnost dýchat svobodněji. Následná Husákova normalizace znamenala mravní devastaci, ze které se kraj docela nevzpamatoval.
Ve čtvrtek by tedy měla egyptská volební komise vyhlásit, kdo se stane prezidentem. V nejlepším případě bude jednat samostatně. A nezávisle. Opravdu sečte hlasy Egypťanů. Pesimističtí liberálové předpokládají jiný scénář: komise vyjde vstříc požadavku nejvyšších armádních kruhů a bez ohledu na vůli voličů za vítěze označí Šafíka.
Je možné, že Šafík opravdu získal nadpoloviční sympatie Egypta. Navzdory tomu, že v prvním kole hlasování obdržel necelou čtvrtinu hlasů, zatímco otevřeně prorevoluční kandidáti oslovili téměř dvě třetiny voličů. Důležitější je, jak by vojáci a prezident Šafík pokračovali. Co se stane v Egyptě, má vliv na celý arabský svět. Nejen pro Egypťany by bylo nejhorší, pokud by se Ahmad Šafík zhlédl v Gustávu Husákovi.
Káhirská "nomalizace" by mohla probíhat třeba takto: po mezifázi lavírování Egypt vychladne a soud omilostní Husního Mubaraka i jeho kleptomanské syny. Pro nedostatek důkazů. Soukromá média se rozdělí na neposlušná a loajální – první zaniknou, neboť podle úředníků náležitě neplatí daně. Ta druhá přežijí s autocenzurou. Státní vysílání pochopitelně převezme (staro)nový režim.
K lizu se vrátí "experti" z Mubarakovy éry, aby vyvedli zemi "z chaosu". Vládnoucí vojáci si podrží práva, která si vzali: jsou parlamentem, fakticky vládou, soudy zůstanou obsazené jejich příznivci. Zvyknou si určovat rozpočet vlastní i státní. Tajní vyrazí do ulic.
Doklopýtají nakonec k demokracii?
Nakonec proběhnou volby podobné těm normalizačním. Na Tahríru, v srdci loňské revoluce, vyroste socha Husního Mubaraka... Tak zlé to zřejmě nebude. Ale i kdyby došlo jen k polovině "kontrarevolučních opatření", zrodí se ztracená generace revolucionářů jara 2011. Podobně jako v ČSSR, i v Egyptě řada z nich sklopí hlavu a přizpůsobí se. Další emigrují, byť do nepříliš demokratického, zato bohatého Zálivu.
Vznikne disent pacifistický, ale i ozbrojený. Teroristické akce proti egyptské armádě a vládě budou ospravedlňovány nejen bezvěrectvím vlády (jako dosud), ale i normalizací. Noví teroristé mohou (zčásti právem) nabýt dojmu, že je přes palubu hodil i Západ. Hlavně USA, které egyptské vojáky sponzorují.
Sázka na mubarakovce je však krátkozraká. Pokud si někdo na Západě či v Izraeli myslí, že návrat ke starým pořádkům povede ke klidu, uvažuje nejen nemorálně, ale i ve schématech minulého století. Stovky odhodlaných jedinců mohou zavařit armádám. Navíc za sebou budou mít do značné míry i pravdu...
A jak by se k egyptské normalizaci postavily státy, kde revoluce – sice chaoticky, třeba i násilně – pokračuje? Poskytne Libye a pohraniční území základny (hypotetické) Egyptské osvobozenecké islámské armádě?
Přestane se Káhira bavit s Tuniskem, kde jsou donedávna potíraní islamisté – přátelé egyptského Muslimského bratrstva – částí politického života? Dojde snad ke "kontrarevoluci" ve všech arabských státech? A do pěti deseti let budou tamní autokrati předstírat, že se onoho jara roku 2011 vlastně nic nestalo?
Je úkolem novinářů předkládat nejhorší varianty. Jak bylo řečeno, nejen Ahmad Šafík, ale i političtí poradci armády jsou inteligentní. Egypt se může vydat nekonečně mnoha směry: může projít (polo)normalizací. Nebo si vojáci podrží jen majetek i omezený vliv a zbytek předají zvoleným politikům.
Může vzniknout tiché spojenectví muslimských bratrů s armádou. Ostatně, řada liberálů o něm mluví dlouho. Dojde k rozdělení na politické a vojenské, přes ústa dostanou jen nejradikálnější revolucionáři. Země také může klopýtat k demokracii i přes (občas) natažené nohy v kanadách.
S notnou dávkou cynismu lze říci, že pokud jsou vojáci opravdu chytří, zajistí, aby volební komise určila prezidentem... Muhammada Mursího. V této fázi by Egypt zřejmě zůstal klidnější. A Západ by nestál před dilematem, jak se postavit k normalizaci.
