Ty dva dopravní příběhy minulosti mají totiž společný jen neklid prezidentské volby přítomnosti. Větrají se archivy, tajné šuplíky, využívají zapomenuté události. Logicky. Politický boj je tvrdý. A veřejnost se ráda doví, s kým má tu čest.
Burešova pozice v boji je čím dál horší. Kandidát, který byl ČSSD nominován coby neradostný kompromis, stal se za normalizace komunistou. První minus. Pak sám sebe zamotal do story o zachráněném chartistovi, který nebyl chartistou, nýbrž důležitým komunistou. Druhé minus. Že nepřiznaná nezaviněná nehoda není rovnocenným třetím minus? Není. Ale kdo ji tak bude chtít brát, bude.
V Lidovém domě se přelévají síly. Bureš v tom přelévání povážlivě ztrácí. Kdo ze zákonodárců ČSSD se ošívá pro něj hlasovat, hodí se mu. Bureš je upatlán, jeho pojetí charakteru je zvláštní, vysvětlí pak sobě i Grossovi.
V prezidentském závodě postrkují Burešovy potíže kupředu Petra Pitharta. Je pravděpodobné, že v druhém kole proti sobě stanou Klaus a Pithart. Usoudí-li socialisté, že dalších voleb netřeba, že nebudou riskovat vstup Zemana do ringu, předseda Senátu by si mohl začít trénovat "Nazdar, vojáci!".
A protože i Klaus seděl v autě (s řidičem), které mělo dopravní karambol, řekne zákonodárce po volbě: Pithart? Slušný. A jediný neboural.
