V podstatě nám říkají, že je pro ně vytváření autentické evropské integrace příliš pomalé a že na ty, kteří evropský integrační proces brzdí, se už nebudou ohlížet. Mají k tomu každý z nich jiné důvody. Emmanuel Macron chce stát v čele Evropy, Angela Merkelová chce, aby na ni bylo v dobrém vzpomínáno.
Na straně jedné bychom mohli brežněvovsky říci „eto vaše dělo“. Chtějí-li Francie s Německem vytvořit superstát (a společnou francouzsko-německou vládu), ať si to dělají. Ať se k nim dokonce, kdo chce, přidá. V každém případě je to náznak vytváření paralelního integračního projektu k dosavadní EU. A to už nás zajímat musí.
Nejsme si bohužel jisti, zda to zajímá současnou českou politickou reprezentaci. Máme strach, že ne. Bojíme se, že se pokusí k této iniciativě servilně přidat.
Z toho mála, co je o připravované, údajně šestnáctistránkové smlouvě veřejně známo, vyplývají některé záměry, které pro nás nejsou neutrální. Má jít o revizi výsledků druhé světové války tím, že by se Německo stalo stálým členem Rady bezpečnosti OSN?
Rozumíme tím správně, že ne vedle Francie, ale místo Francie, respektive že by se členem Rady bezpečnosti stala nová entita Frankoněmecko? Má být vytvořena „francouzsko-německá hospodářská zóna“ se společnými „pravidly“. Znamená to, že to budou jiná ekonomická pravidla, než která dnes platí v EU? Více centralistická, nebo více tržní než v dosavadní EU?
Společná kultura ozbrojených sil? Podle Klause novořeč
Má být budována „společná kultura ozbrojených sil“? To je evropská novořeč. Co to je společná vojenská kultura? Varovné jsou náznaky plánů na společné nasazení francouzsko-německých ozbrojených sil v boji proti „vnitřnímu a vnějšímu nepříteli“.
Kdo je vnitřním nepřítelem? Všichni ti, kteří nesdílejí Macronem a Merkelovou definované „evropské hodnoty“? Nebo ti, kteří si dovolují kritizovat Brusel a jeho postdemokratický (to znamená nedemokratický) způsob vládnutí?
Siamská dvojčata Francie a Německo. Spojí politiku, ekonomiku i vodovody |
Anglický týdeník The Economist píše, že Macron s Merkelovou obnoví „svůj slib“ (their vow). Termín vow se používá např. pro manželskou smlouvu. Opravdu je něco takového záměrem setkání v Cáchách? Sjednání nového dokumentu v nekulatém 56. výročí uzavření tzv. Elysejské smlouvy mezi Charlesem de Gaullem a Konradem Adenauerem, kdy šlo o přechod od nepřátelství k partnerství, naznačuje, že staré partnerství Macronovi a Merkelové nestačí. Občanů svých zemí se na to však raději neptali.
Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani EU. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor.
Německá kancléřka a francouzský prezident společně uctili válečné oběti (listopad 2018):
18. listopadu 2018 |
