Je to vůbec poprvé, kdy se hlava státu k podobnému gestu odhodlala. "Dostal jsem pozvánku na vzpomínkové setkání. Pro mne to je ale obrovská satisfakce, i kdyby mi prezident jen potřásl rukou. Dosud se s tím nikdo neobtěžoval," říká Čeřovský.
Spolu s ním je na Hrad pozván například hrdina druhé světové války Tomáš Sedlaček či generál Radovan Procházka.
Čeřovský byl po roce 1968 donucen k emigraci. Armádu muselo po normalizačních čistkách opustit 12 tisíc vojáků. A podobné to bylo ve většině jiných povolání.
Budu myslet na své kamarády, říká Čeřovský
Až půjde bývalý vojenský pilot Zbyněk Čeřovský na setkání s prezidentem, bude myslet na své kamarády, kteří se stejně jako on postavili před čtyřiceti lety okupačním vojskům ze států Varšavské smlouvy. Mnozí z nich se dneška nedožili, jiní už nemohou ze zdravotních důvodů na Hrad přijít.
Na obsazení královéhradeckého letiště 30. stíhacího bombardovacího pluku si Zbyněk Čeřovský pamatuje přesně. Dramatické chvíle nevymazalo ani uplynulých čtyřicet let.
Hradečtí letci patřili k těm, kteří se okupaci vzepřeli. Přesně v 6:30 přistála na letišti první sovětská stíhačka MiG–17. Z jejího kokpitu se vysoukal sovětský důstojník, který se ještě v květnu zúčastnil s hradeckými společných manévrů. Tehdy ještě mezi Sověty a Čechoslováky panovalo přátelství. Jedenadvacátého srpna 1968 se změnilo ve vzájemnou nevraživost.
"Ten Sovět byl náčelníkem štábu leteckého pluku stejně jako já, ale když vylezl ze své stíhačky, vůbec mě nevnímal, neodpověděl ani na pozdrav. V tu chvíli jsem byl pro něj méně než vzduch," vzpomíná Čeřovský.
Jako před popravčí četou
"Spojenecký" důstojník se na letišti dokonale orientoval a hned po přistání spěchal na věž řízení letového provozu. Bez okolků rozkázal vyjevené obsluze: "Zapněte radiolokátory a radiostanice, budu řídit přistání letadel našeho pluku!"
Sovět měl však v patách Čeřovského, který na své lidi vykřikl: "Neopovažte se!" Stejně zareagoval později, když po něm Sověti žádali dodávky vody, pohonných hmot, potravin a chtěli se i ubytovat. "Podle rozkazu prezidenta republiky vám žádnou pomoc poskytovat nebudeme!" odsekl opět Čeřovský.
Napětí na řídící věži se dalo krájet. Sovět zvažoval, co dělat. Cítil se na letišti pánem, ale bez svého vojska. Alespoň zatím. Ještě chvíli váhal a pak se vydal ke své stíhačce. Čas přistání okupačních jednotek se blížil a on musel jednat.
"Přistání svého pluku zvládl dost riskantně radiostanicí ze svého letounu," vzpomíná Čeřovský.
Se sovětskými stíhačkami přistávaly i polské dopravní letouny, z nichž vypochodovali výsadkáři. A ti už se s československými letci nepárali. Jejich velitele postavili i s Čeřovským pod ostře nabitými samopaly ke zdi.
"Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale připadalo mi to jako věčnost," říká Čeřovský. Nejlépe to prý vystihl vedle něj stojící major Jelínek.
"Tak ať už to, sakra, konečně spustí, nebo se pomočím!"
"A já na tom byl podobně," přiznává bez velkých rozpaků Čeřovský. "Stojíte a nevíte, jestli vás zastřelí, či ne. Nevíte, co se těm vynervovaným polským výsadkářům honí hlavou, jaké mají rozkazy..."
Kolegové mysleli, že jsme mrtví, vzpomíná Čeřovský
Mezitím se po letišti rozkřikla fáma, že zajatí českoslovenští letci byli kvůli svému odporu popraveni. Sověti však Polákům nakonec přece jen nařídili, aby zajatce pustili. Když se vrátili do budovy štábu, jejich kolegové na ně v úžasu koukali jako na zjevení. "Měli už nás zkrátka za mrtvé," dodává Čeřovský.
Povzbudivé nebyly ani odporující si rozkazy shora. Vrchní velitel ozbrojených sil, prezident Ludvík Svoboda, nařídil, aby vojenské útvary neposkytovaly okupantům žádnou pomoc, nicméně aby jim nekladly odpor.
Ministr národní obrany Martin Dzúr naproti tomu rozkázal, aby československá armáda nabídla "spojeneckým" armádám veškerou logistickou podporu.
Hodnost mu vrátil estébák
A pak už to šlo se Zbyňkem Čeřovským i s jeho rodinou jen z kopce. Po vyhazovu z armády nemohl dlouho sehnat práci.
Nakonec získal místo na Slovensku při stavbě plynovodu. Potom ho StB obvinila z maření voleb a půl roku Čeřovského věznila v plzeňské věznici na Borech. Když se pak dostal na svobodu, podepsal Chartu 77.
Následoval výslech za výslechem. To už se na dlažbě ocitla i Čeřovského manželka Libuše. Jako učitelka nebyla žádoucí. Stupňující se perzekuce vedla nakonec manžele Čeřovské k souhlasu s vystěhováním do západního Německa.
"Zkazili nám život, ale nelitujeme toho. Když jsme se v roce 1990 vrátili, hodnost plukovníka mi vracel agent StB. Zažíval jsem podobné trauma jako 21. srpna 1968," povzdychne si Zbyněk Čeřovský.