Miovský na začátku vysvětlil, že postava dospělého drogového dealera postávajícího před školou a nabízejícího dětem drogy v bonbónech je chimérou. Ve skutečnosti jsou to samy děti, které v drtivé většině případů své spolužáky zásobují zakázanými návykovými látkami.
Velice obtížné je ale dopátrat se, jak se „malí dealeři“ k drogám dostanou, tedy kdo jim zboží dodává. „Snažíme se upozornit na to, že je podfinancována tato část výzkumu, tedy výzkumu černého trhu s alkoholem a návykovými látkami obecně,“ uvedl Miovský.
Zmínil, že jednou z cest je objednávání těchto látek přes internet. Například některé nové syntetické drogy ještě nejsou zapsané na seznamu zakázaných látek, a proto je možné si je pořídit jednoduše z pohodlí domova. Žáci také pátrají v lékárničkách svých rodičů, jestli v nich nejsou ukryty nějaké „zábavné“ látky.
Učitelé neznají svá práva
Problémem také je, že často ani vyučující netuší, jak se v případě, že dítě má u sebe drogy zachovat, neznají svoje práva ani povinnosti. Podle Miovského si tak děti mohou vůči učitelům dovolovat více, než by měly. Pedagogové si pak netroufnou do celého problému „vtáhnout“ rodiče.
Zvýšený výskyt zbraníPodle Miovského se na školách častěji objevují zbraně. Kromě velkých nožů jsou to i boxery. O jejich zvýšeném výskytu nejsou přesné statistiky, ale potvrzuje je nárůst zranění způsobených těmito chladnými zbraněmi, případně zkušenosti pedagogů. „Jestliže dominantním problémem škol dnes je šikana, tak je naivní předpokládat, že šikana nemá u starších dětí, respektive adolescentů spojitost s používáním zbraní,“ podotkl Miovský |
„V nejednom případě je snahou školy se dětí zbavovat, takže je buď vyloučí, nebo přeloží na jinou školu,“ naznačil Miovský jakou cestou nezřídka postupují školy. Občas prý také zasáhnou rodiče, kteří drogové excesy svých dětí řeší přemístěním na jinou instituci. Podle Miovského by se ale celý problém neměl nějak smáznout.
Škola má například ze zákona povinnost takové jednání žáka nahlásit policii. „Ale často se to nestává. Současný stav je alarmující v tom, že vlastně dochází k opakovanému porušení zákona,“ upozornil Miovský s tím, že nečinností vedení se na školách mohou šířit návykové látky i k dalším dětem. Netýká se to podle něj jen lehkých a tvrdých drog, ale i alkoholu nebo tabáku.
Plošné testování není řešení
Na problém narazil i vedoucí Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych. Vadí mu, že o spoustě přečinů se ani nedozvědí, protože škola se spoléhá, že celou věc vyřeší rodina, rodiče pak doufají, že problémy přestanou v nové škole. Sám ve své praxi zná dva přístupy ředitelů škol. Jedni se bojí špatné pověsti, a proto chtějí všechno utajit. Ti osvícenější se naopak snaží klubko problémů rozmotat. Upozornil na to, že při jakémkoli šíření návykové látky dítětem jde o trestný čin, protože policie musí pátrat, jak se k ní nezletilý dostal.
Oba považují za nešťastné, aby se v rámci prevence přijalo plošné testování žáků. Znamená to, aby se testů na drogy účastnily celé třídy nebo dokonce všichni žáci ze školy. „Testování dětí není preventivní program. Je to velice specifický typ represivního a regulačního opatření,“ podotkl Miovský.
Řešením je pak podle Miovského celonárodní systém prevence, který Česká republika buduje již 17 let a stát do jeho vývoje investoval 70 milionů korun. Tento model je prý model funkční a atraktivní dokonce i pro zahraniční odborníky. Nyní ale nejsou prostředky na jeho implemetaci do praxe. Chybí také peníze na to, aby se celá akce odkomunikovala.
