Premiér Petr Nečas při hlasování o důvěře vládě.

Premiér Petr Nečas při hlasování o důvěře vládě. | foto: Michal Šula, MAFRA

KOMENTÁŘ: Zoufalí premiéři dělají zoufalé věci

  • 20
Vlastně to vypadá, že výsledkem odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila premiérem Nečasem je pozoruhodný souhrn paradoxů. Tak postupně: odvolaný ministr je najednou - zdá se - populárnější než kdykoli dřív, kdy byl ve funkci. Vrchní státní zastupitelství v Praze bude o něco déle ovládat kontroverzní Libor Grygárek.

Premiérova popularita klesla nejspíš úměrně k vzestupu popularity odvolaného ministra Pospíšila. Významnou reklamu získala umělecká sbírka Medy Mládkové, o kterou se exministr Pospíšil chce starat (po dlouhé době se záběry z jejího muzea objevily v nejsledovanějším čase televizního zpravodajství).

Mezi paradoxy bychom mohli také zařadit vlnu zájmu o dění v justici - možná si někteří zapamatují i tvář nejvyššího státního zástupce (na čas).

Ale hlavní paradox je úplně jinde: renomé Lenky Bradáčové, bojovnice proti korupci, dosáhlo takových výšin, že její jmenování na uprázdněný pražský post je možná jistější než předtím. Rozhodně její odmítnutí bude nyní obtížnější.

Což je ovšem paradox hned dvojnásobný. Jestliže platí teorie, že motivem premiérovy překvapivé personální rošády bylo zabránit jejímu jmenování, dosáhl zjevně přesného opaku. Tak už to v historii světa chodí. Podle zákona o neočekávaných důsledcích je jisté, že tyto mohou hrát stejně klíčovou roli jako ty očekávané. Možná i větší.

S tím musí každý politik počítat. Počítal s tím i premiér? "Zoufalí premiéři dělají zoufalé věci," řekne čtenářka ženských románů.

"Vidíme figury na šachovnici, ale nevidíme tahy, které přijdou," řekne šachista.

Příběh ministra Pospíšila a premiéra Nečase je nejspíš složitější. Může to být příběh učitele a žáka, jenž přerostl tomu prvnímu přes hlavu.

Může to být příběh o důsledcích, které neznáme, a paniky z nich.

Může to být i obyčejný příběh omylu. Nebo podrazu a ztracené důvěry (v premiéra, bohužel).

Ale je to i příběh hořkého poznání. Pro chod české justice by mělo být jedno, kdo je ministrem spravedlnosti. Je přece nezávislá.

Pozornost, kterou poutá personální tahanice, jasně dokazuje opak. Což je zjištění horší než jedno pochybné personální rozhodnutí. Ale stejná pozornost, stejný zájem odborné i neodborné veřejnosti je současně dobrou zprávou: stejně jako se lidé báli o svobodu slova v době televizní krize, bojí se nyní o českou spravedlnost. Možná i tak je třeba chápat demonstrace, které na první pohled vyjadřují Pospíšilovi podporu. V Listopadu jsme něco začali, ale řadu bojů jsme sváděli až po letech. Bojovali jsme o televizi, o pohled na minulost. Co když nyní začíná boj o právo a spravedlnost? Tedy konečně.

Doplácíme na to, co jsme dopustili už dávno - nezávislost justice nemůže jít stranou, ani když hrozí pád vlády.

Pořád na ty pohádky zapomínáme: jen o malý kousíček, jen na jeden maličký prst stačí pootevřít dveře, aby zlo vniklo dovnitř. A teď zase vidíme, že už je čísi ruka opět na klice. Ještě ji nestiskla.

Možná je příliš na očích. Možná už je kolem příliš světla. Každý, kdo páchá zlo, nenávidí světlo, píše se v evangeliu.

Je to vlastně ten poslední paradox plynoucí z podivného personálního rozhodnutí premiéra Nečase. Přitáhl pozornost veřejnosti, ukázal, o co se zajímat a na co dávat pozor. Jeho rozhodnutí je jako směrový reflektor: Podívejte se sem a dávejte pozor, co se bude dít. Dobrá rada.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video