"Po okupaci už to nemělo šanci na úspěch," hodnotí po letech iniciátorka přejmenování, novinářka a pedagožka Olga Lapčíková. Od března 1968 bylo na československé politické scéně rušno a začínaly tát tvrdé komunistické ledy.
Lapčíkovou, jíž bylo 29 let a pracovala jako středoškolská profesorka, to zajímalo. A když slyšela emotivní vystoupení pozdějšího prezidenta a tehdy pokrokového komunisty Gustáva Husáka, který popsal své poslední setkání s popraveným Vladimírem Clementisem, začala jednat.
V dubnu napsala dopis zlínským stranickým špičkám a všem úrovním národních výborů. Navrhla v něm přejmenování Gottwaldova na Zlín. Vyjádřila nesouhlas s tím, že má bývalý prezident Klement Gottwald krev na rukou. Dopis vyšel i v novinách Naše Pravda.
Píše v něm mimo jiné: "...měli bychom je (města) pojmenovávat po takových lidech, kteří představují nejen hodnoty politické, ale především hodnoty mravní." Dopis neměl masový ohlas. "Pokud s ním lidé souhlasili, tak většinou potichu," vzpomíná Lapčíková.
Vypadalo to nadějně, pak ale přijely tanky
"Nicméně vznikla komise, která začala přejmenování města projednávat." V komisi zasedli komunisté, mezi nimi i cestovatel Miroslav Zikmund (o rok později byl z KSČ vyloučen), který změnu podporoval.
Zvažovala se hlediska etická, ekonomická i etymologická. Zpočátku šlo vše správným směrem. Předseda komise Antonín Vaněk 1. srpna na zasedání rady ONV Zlín dokonce konstatoval: "Zdá se, že je jednotný názor, že se dosavadní název neudrží."
Zastánci stávajícího názvu se dostávali do defenzivy. Většina reformních komunistů byla pro změnu. A s tím, jak se začala šířit dosud zapovězená kritika Gottwalda, nabíraly tyto snahy silný tah.
"Některé dopisy přimlouvající se za navrácení jména Zlín byly už do května uveřejňovány v místním tisku," všiml si historik Zdeněk Pokluda.
Dlouho živený optimismus vzal ovšem za své už za několik hodin sovětské okupace. Lapčíková klíčové dny strávila na dovolené v Praze. Bylo jí jasné, že přejmenování se stává tabu.
"Brečeli jsme u rádia a pak šli ven, hovořili jsme s ruskými vojáky, přesvědčovali je, ať jedou domů. Vzpomínám si, že nám jeden řekl, že je voják a musí poslouchat," popsala nešťastné chvíle Lapčíková.
Do Zlína se vrátila 25. srpna 1968. Přestože naděje na reformu KSČ ještě chvíli doutnaly, politický povrch opět pomalu zamrzal. Lapčíková se komunistické odplaty dočkala po dvou letech. Za podpis protestu Dva tisíce slov přišla o práci. Město čekalo na přejmenování až do roku 1989.
