Z tragického uměl dělat komické
Když jsem se s Ladislavem Vereckým potkal před pár lety na pohřbu literárního historika Emila Lukeše, jásal nadšením, že odcházející vědec si na poslední cestu nechal zahrát někdejší hit Michala Prokopa Blues o spolykaných slovech.
Chytlavý refrén "až si pro mne přijdou funebráci" doprovázel tehdy pohyb rakve z prostoru veřejného do prostoru, který je nám skrytý.
Denis – neboť jinak než touto přezdívkou se snad Ladislavu Vereckému nikdy neříkalo – se tehdy těšil z grotesknosti, která dokázala odsát obvyklou strnulou vážnost posledního rozloučení. Kdo by si tehdy pomyslel, že jen pár let poté se bude stejnou cestou vydávat on...
Denis vystudoval bohemistiku a anglistiku na FF UK v Praze v letech nejtužší normalizace. Asi to bylo jak touto dobou, tak i osobnostním ustrojením, že si dokázal vůči všem tlakům, jež jiné pohlcovaly, udržet odstup, že tyto tlaky odrážel nejen svérázným stylem mluvení, ale i aranžováním dění tak, aby se z trapného stalo groteskní a absurdní.
Pod střechou ideově střeženého nakladatelství Československý spisovatel dokázal v 80. letech spolu se svým tehdejším kumpánem Ivo Šmoldasem vytvořit v redakci poezie herní prostor, kam tíha a trapnost doby nedolehly. Mohl si jako řada jiných jen v klidu redigovat či dělat kariéru, ale on četl a vstřebával vše možné, byť to třeba s literaturou nijak nesouviselo. Už tehdy bylo příjemné prokecat s Denisem pár hodin.
Pád komunismu, americký pobyt a poté příchod do MF DNES mu daly prostor přenášet své precizní pozorovatelské i vyjadřovací schopnosti ze sféry mluvení s kamarády do sféry psaní. Tady jako by sám sebe naplno našel. Jeho novinářské rozhovory se neptaly na banality.
Byly založené na perfektní znalosti toho, o čem se mluví, na schopnosti vcítit se do zpovídaného, ale také potěšit čtenáře tím, že otázky pootevřou témata zcela nečekaná, a přitom vydatná. Nenapadá mne jiný český novinář, který by se uměl takhle dobře ptát. A přitom bez odéru celebrity, bez vzletných gest vlastní důležitosti a sebevědomí. Jeho smysl pro groteskno pak našel ideální prostor v rubrice Objev, ve vzpomínkových "reportážích" o éře socialismu či v běžných glosách, zvláště těch o jazyce a literatuře.
Denis se uměl mazlit s češtinou jakožto s jazykem svých článků, ale i s jazykem, kterým si pojmenováváme svět. Bavily jej floskule, klišé, jemné posuny, které z tragického udělají komické. V soukromí ale, zvláště jak se vršily všemožné jeho nemoci, i s posunem opačným.
Články Ladislava VereckéhoPřečtěte si jeho reportáže a sloupky pro MF DNES |
Nicméně asi ani kdyby jej ty nemoci netrápily, nikdy by se nestal velkovýrobcem novinářských textů. Vyráběl ruční novinářské zboží; co kus, to originál, žádné prefabrikáty a polotovary. Fungování bulváru dokázal analyzovat jako málokdo jiný, a proto k němu nikdy nesklouzl.
Protože měl dar vidění, vnímání i vyjadřování, nemusel lovit aféry a "velká" témata. Byl pozorovatelem každodennosti, protože i tam si našel dost témat, která by oslovila i onoho mytického "obyčejného" čtenáře. Denis sám byl nicméně jedním z nejméně obyčejných lidí, kteří se psaním slov u nás živí. Básník života i básník žurnalistiky.
Když si člověk uvědomí, že umřel v pětapadesáti, dere se na mysli začátek té Prokopovy písně: "Jasně, že ti dlužím spoustu hezkejch slov." Nedluží, své si napsal a číst se to krásně dá i po letech. Akorát že nástupce nemá a jeden typ původního novinářství zůstane sirotkem.
Petr A. Bílek, vysokoškolský profesor české literatury
Každý den řekl něco báječného
Sedávala jsem při redigování na pavlači a redakce poezie byla o patro níž na protilehlé straně dvora. V oněch útrobách nakladatelství bylo občas možné na sebe pokřikovat nebo pomlouvat prominentní autory. Věta "svůj první styk si odbývala v pokojíku v podkroví" mě natolik omráčila, že jsem ji Denisovi přečetla nahlas jako vrchol všeho.
Leč on se zcela vážnou tváří pravil: "A s čím máš problém? Že je tam dvakrát za sebou v? Tak tam dej v podkrovním pokojíku. Snad mi nechceš říct, že se ti nelíbí páně šéfredaktorův literární styl?" Nebylo dne, abychom se v tom nakladatelském domě nepotkali a aby neřekl něco báječného. Převážně ovšem sarkastického.
Keř jménem hlodáš
Spočítala bych na prstech, kolik duší, jež mi "zněly", pracovalo koncem osmdesátých let v prestižním Československém spisovateli, kde jsem se jinak cítila jak nahá v trní. On mezi těch pár duší patřil. Neztratili jsme se jeden druhému ani později, kdy jsem byla ředitelkou Centra Franze Kafky a on redaktorem magazínu MF DNES, kde se mnou udělal asi dvě interview.
SMS PRO DENISE VERECKÉHOVzpomínka šéfredaktora MF DNES Roberta Čásenského |
Nebyli jsme v ustavičném kontaktu, ale když jsme si zavolali, třeba i po roce, bylo to, jako bychom spolu naposled mluvili minulý týden. Poslední dobou, někdy koncem února, jsme si mailem vyměňovali židovské anekdoty. Pořád chtěl, abych našla knížku židovských anekdot, kterou jsem si koupila v Moskvě, abych přišla s něčím novým, ale já ji mám v Praze.
Když za mnou přijel do Bretaně, dověděla jsem se od něj, jak se jmenují ty žluté keře, které tu všude divoce kvetou mezi fialovým vřesem. Hlodáš. V mém českofrancouzském slovníku jsou slova jako poarabštit nebo hořkoň, ale slovo hlodáš tam není.
"Máš blbej slovník," sdělil mi Denis. Třebaže jsem to později nenašla ani ve slovníku jazyka českého, nepřestala jsem věřit, že takové slovo pro zasvěcené existuje, a jsem ráda, že je znám. Letos chtěl zase přijet...
Marta Davouze, bývalá kolegyně a kamarádka
Musel trpět neskutečnými bolestmi, ale nedal to znát
Denis Verecký se na svůj odchod připravoval jistě už deset let.
Pokaždé když měl narozeniny, netvářil se otráveně a nefňukal tak jako většina z nás, že je zas o rok starší. Naopak: slavil je s pokorou, nadšením a hlasitě vyjadřovaným překvapením, že se jich dožil. Děkoval za to rozvoji medicíny a několika vynikajícím lékařům, kteří se o jeho tělesnou schránku oddaně starali.
Seznam chorob, kterými trpěl, se rozrůstal. Měl všechno od cukrovky po epilepsii. Prodělal dvě těžké operace páteře. Překonal návyk na alkohol. O tomhle všem se zmiňoval svým kamarádům a známým jen tak mimochodem, v legraci. Jak mohl prožít celá léta v neustálých bolestech a přitom nejen normálně fungovat, ale psát úžasné články a sloupky a ještě svým vtipem bavit okolí, nad tím si lámu hlavu nejen já, ale myslím, že všichni jeho kamarádi.
Na většině lidí je setsakra vidět, když je cokoli pobolívá, Denis musel trpět neskutečnými bolestmi, ale na rysech tváře se mu to nezobrazilo, byl snad jen trochu pobledlý.
Denis se nikdy neopakoval – ani v psaném, ani v ústním projevu. Dokonce ani jeho vyprávění o tom, jak někde padl a odvezli ho sanitkou, nebylo nikdy nudné. A to i přes to, že se posloupnost padnutí, odvoz a následný pobyt v nemocnici, kde na něm obvykle lékaři objevili nějakou další chorobu, v posledních osmi či deseti letech pravidelně opakovala.
Při každém vyprávění o právě prožitém "dobrodružství" Denis své posluchače pobavil nějakým dalším vtipným detailem, o kterém se nezmínil ještě nikdy předtím. Vytvořil si z vlastního života lékařské drama na pokračování a bavil jím své okolí. A nepamatuju se, že by si někdy skutečně postěžoval.
Naopak: několikrát jsme se tak polovědecky bavili o tom, jaké to je, padnout a být odvezen s houkačkou, o tom, co cítí a prožívá, když je zrovna "mimo", a o tom, jestli je prožitek jiný, když už se z "mimo" nikdy nevrátí. Nechal se slyšet, že ho vlastně docela zajímá, jestli skutečně existují posmrtné zkušenosti, a s úsměvem prohlásil, že to už možná brzo bude vědět. Nevypadalo to, že se bojí, jen byl zvědavý.
Ve středu 21. dubna Denis zjistil, jak to s těmi posmrtnými zkušenostmi vypadá. Pevně doufám, že si jich užil. Jen je mi hrozně líto, že už o tom nikdy nenapíše ani nebude vyprávět.
Iva Pekárková, autorka je spisovatelka
Tak Denisův sanitární den pomalu končí
Když mně ho tehdy v hospodě Nad rozhlasem představili jako uchazeče o redaktorskou práci v MF DNES, v první chvíli mě napadlo: No nazdar, nakladatelský redaktor, pohroma novin.
Pak ale odvyprávěl první historku a na konci večera bylo jasné, že takhle rozhleděný vzdělaný člověk s vytříbeným smyslem pro humor by mohl být pro noviny poklad. A šestnáct let pro MF DNES byl.
Historky, humorné příběhy a vtipné vzpomínky na Bohumila Hrabala, Ivana Diviše i jiné literáty a další lidi sypal Denis z rukávu, i když mu bylo mizerně, což se vinou jeho chatrné tělesné schránky stávalo. I tehdy dodával zdravým svěžím lidem optimismus a dobrou náladu. Už zůstaneme dlužníky.
Na pohřbu Ivana Diviše – cestou z kláštera na břevnovský hřbitov – vzpomínal neklidná duše Denis, jak ho občas volával velký básník, když jeho rozbolavělá duše potřebovala terč. Člověka, který rozumí sarkasmu, slovům ostrým jako nůž, který umí odpovědět, vzdorovat i ustoupit. A který ví, co je bolest.
Na gurmánův sanitární den, hodování v plzeňských hospodách podle jednoho Hrabalova textu, se účastníci těšívali proto, že to bude taky den Denisova okouzlujícího vyprávění. "A dá si další plzeňské pivo, které i z nežízně udělá žízeň," píše Hrabal. "Tak gurmánův sanitární den pomalu končí..."
Petr Šabata, bývalý šéfredaktor MF DNES
Pár vzpomínek, kulisou byl jeho oblíbený hokej
Ta zpráva mě přepadla na nejneočekávanějším místě: chvíli před půlnocí v hotelovém computeru ve Filadelfii. Co může člověk dělat v takovou chvíli a na takovém místě?Sebrala jsem se a šla do nejbližšího baru, dvě ulice dolů. V televizi zrovna běžel zápas NHL – Denisovo oblíbené téma i předmět jeho speciálního zájmu. Slzy mi tekly už kontinuálně. Člověk prostě není připraven na zprávy tohoto druhu.
Ostatně společný přítel Denisův i můj, někdejší redaktor nakladatelství Mladá fronta Vojtěch Kantor, dělil lidi na dva druhy: na ty, kterým můžeme zatelefonovat, a na ty, kterým už telefonovat nejde.
Přesunout člověka z jedné kategorie do druhé je zjevně jedna z nejobtížnějších věcí na světě. Nejde mi to. Prostě mi to nejde.
Ještě jeden bonmot mě napadá v souvislosti s Denisem – a vícekrát jsme spolu o něm mluvili: bonmot, který říká, že v blázinci bydlí naši lepší bratři a naše lepší sestry.
Myslím, že to platí všeobecně, nejen o takzvaných nemocích duše. Denis trpěl tolika neduhy – a řadu let – prostě proto, že jeho duše neuměla unést to všechno, co ho obklopovalo a čím žil.
Můj lepší bratr. A my ostatní to musíme všechno přežít - my horší bratři, my horší sestry.
Sylva Fischerová, básnířka a dlouholetá kamarádka
