Věštci, kterým se dnes říká analytici či politologové, mají za úkol vědecky zjistit, co už se ví teď: Paroubkova politika je dokonalá, zbývá už jen doladit drobnosti, aby se dílo zcela krylo s vůlí lidu. Případně to všechno lidu víc vysvětlit, aby pochopil, jak má politiku pochopit, a ne aby ji chápal, jak ji chápe.
Pro předsedu ČSSD, který si průzkumy veřejného mínění už dávno zbožštil a povýšil je na hlas bohů i lidu dohromady, musí být ten pokles překvapením. Všechno dělá, jak si přeje lid, a výsledkem je pokles přízně. Co ten lid vlastně chce?
Postupuje se moderně, vědeckými metodami. Analytici zjistili, co lid chce, teď se plní jeho vůle, a nefunguje to. Někde musí být chyba. Například často vychází najevo, že průzkum, který nehraje do noty, je zmanipulovaný, zatímco průzkum, který se hodí, vyjadřuje mínění národa. Tak to chodí u lidí.
Paroubkova úvaha je jasná: když politik zjistí, co lid chce, a dá mu to, je to úspěšný politik. Co lid chce, zjišťují průzkumy. Velké, malé, bleskové i zvláštní. Mohly by nahradit kostrbatou rozhodovací armaturu voleb, parlamentů, vlád. Šlo by vše jako po drátku. Rychle, efektivně. Politik se zeptá, chcete toto, lid řekne ano, dostane to, řekne ne, nedostane to. To je smyslem politického boje. Kdo slíbí lidu, co lid chce, bude vládnout.
Přímá demokracie a vláda průzkumů veřejného mínění připadá mnoha lidem jako nejlepší a nejspravedlivější způsob vlády. Nejčistší formy této přímé a lidové demokracie vyvinuli diktátoři. Milovali referenda, plebiscity, aklamace, jednotu, názor a zájem lidu.
Paroubek samozřejmě žádný diktátor není, leda snad doma v Lidovém domě, ale ten grunt "dáme lidem, co chtějí" ho přitahuje a zdá se mu spravedlivý. Svou politiku tomu podřizuje: slibuje, pátrá po přáních lidí, a protože není hloupý, umí ta přání u lidí i vyvolávat.
Jaroslav Hašek, což nebyl politik, nýbrž spisovatel a recesista, podstatu této politiky vystihl jednoduše: Co vám slíbí můj protikandidát, to vám slíbím já také. Tato moudrá, sto let stará věta demobilizuje volební zápasníky. K čemu vymýšlet stále voňavější sliby, když konkurence je slíbí taky. Říká také, jakou cenu politické sliby mají. Žádnou. Jejich smyslem je nachytat naivní voliče.
Je teď v módě mluvit o Hitlerovi. Kdekdo se za něj vydává a je rád, když ho lidi k Hitlerovi přirovnávají. Hitler v přímé demokracii došel nejdál. Dál došli snad jen komunisti. Jednotné kandidátky, skoro stoprocentní úspěch u voleb, plebiscity s drtivou převahou Ano nad Ne!
Zatočil s nezaměstnaností. Přivedl do Německa blahobyt, rekreaci pracujících a přídavky. Zahnal homosexuály, zakázal potraty. Miloval děti. Nenáviděl jadernou energii, nasadil proti ní německou lidovou fyziku. Zkrotil zlodějské banky, fabrikantům nasadil chomout. Vymyslel volkswagen, vůz pro lid. Lid ho obdivoval v referendech. Preference měl vynikající.
Jen jedno lidu neřekl. Že se stane největším vrahem dějin a že se pokusí z Němců udělat vrahounský národ. Že lid světa za to všechno strašlivě krutě zaplatí.
Popularita, preference, referenda, to vše má své mouchy. Vládnout se podle toho nemá a nesmí. ČSSD klesají preference. Důvod je jasný, ale není třeba socialistům radit. Mají analytiky, sami si na to přijdou. Jen naznačím: proč už konečně, u čerta, nedáte každému pacientovi za návštěvu ordinace třicet korun do kapsy? Nebo padesát. Radím to už rok! To by zabralo.
