Tón se v posledních dnech přitvrdil. Slova teď znějí jako mávnutí šavlí a za větami už odletují jiskry. Naivitu stranou: když Bush řekne, že Saddám propásl svoji poslední šanci, nevypadá to, že jsme někde v poločase. Předzápas končí.
Je tady však jeden problém. Válka ještě nezačala, ale Bush už prohrává její první bitvu. Nepřesvědčil spojence ani Američany tak, jak by potřeboval. Ani teď ne.
Bush byl výmluvný jako kněz (občas tak i hovořil) a podobně jako u kněze stála jeho tvrzení jen na víře. Nevyhodil na stůl jediný důkaz. Jeho důkazy, to bylo jen takové školení o druzích bojových plynů.
Vyjmenoval zřejmě všechny, které by Irák mohl mít - ale to ještě pořád neznamená, že je opravdu má. A tak se klíčový okamžik odkládá na 5. února. Ale aspoň že tak. Skvělé je, že americké důkazy půjdou na světlo světa. Jen pozor, aby z "kouřící zbraně" nakonec nezůstal opravdu jen ten kouř.
Je ostatně v zájmu USA, aby s kouřem předložily i zbraň. Bylo by hloupé, kdyby vyhrály v Iráku a kvůli tomu prohrály Evropu (byť by to byla jen ta Rumsfeldova "stará Evropa"). Takové vítězství by se v konečném součtu rovnalo prohře.
Ale Američané budou mít s přesvědčováním zbytku světa stále menší práci. Doba se mění. Dokonce inspektor Blix v pondělí překvapivě vůči Iráku přitvrdil, je cítit i tichá rezignace arabského světa.
Je to tím, že Bush dává najevo, jak moc Irák dominuje jeho úvahám, a přitom drží směr. Nezdá se, že ještě vidí mírové vyústění krize. A tak projev zanechal málo pochyb: válka asi bude. Bush už vlastně nenabídl jinou alternativu.
