Předvolební kampaň vrcholí. Kancléřka a šéfka CDU Angela Merkelová a kandidát SPD a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier na plakátech v Berlíně; září 2009.

Předvolební kampaň vrcholí. Kancléřka a šéfka CDU Angela Merkelová a kandidát SPD a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier na plakátech v Berlíně; září 2009. | foto: AP

Předvolební Německo: nuda a stále stejná písnička

  • 4
Současná předvolební kampaň v Německu působí jako kandidát na titul nejnudnějších parlamentních voleb v dějinách Spolkové republiky.

Převládající reakcí komentátorů na jedinou televizní debatu mezi kancléřkou Angelou Merkelovou a jejím vyzývatelem, ministrem zahraničí Frankem-Walterem Steinmeierem, která se konala dva týdny před volbami, bylo kolektivní zívnutí – je to tím pozoruhodnější, pokud vezmeme v úvahu historické události, v jejichž stínu se tyto volby konají.

Před dvaceti lety se zhroutila Berlínská zeď, což vyvolalo seismické pohyby, které posunuly hranice staré Spolkové republiky i celé západní Evropy o stovky kilometrů východněji. Obrovská sovětská říše opustila historické jeviště bez jediného výstřelu. Toto výročí mělo poskytnout dostatek důvodů ke vzrušené debatě o úspěších a nezdarech sjednocení Německa a k nabídce vize pro Německo a Evropu v příštích 20 letech.

Angela Merkelová a Frank-Walter Steinmeier v televizním studiu v Berlíně, kde se utkali v jediném duelu; 13. září 2009. Volby proběhnou v neděli 27. 9.

Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt kdysi zavtipkoval, že politici, kteří mají vizi, by si měli nechat vyšetřit oči. Toto varování mělo logiku v 70. letech, kdy i mladí poslanci v jeho Sociálně demokratické straně snili o revoluci. Schmidta by však nikdy nenapadlo, že jednou přijde den, kdy nebude existovat jediný politik, jenž by o prohlídku zraku usiloval.

Jen dobré zprávy

Podobně i na podzim roku 2008 přivedla hrozba finančního armageddonu nejen Německo, ale celý svět na pokraj katastrofy. Nejhorší scénáře se v bohatých zemích podařilo změkčit a zastřít pomocí bezpříkladného zadlužení, avšak každý alespoň průměrně znalý člověk ví, že za bezuzdnost investičních bankéřů bude platit příští generace – a dokonce i ta po ní. Nezbývá než žasnout, jak diskrétně k tomuto tématu přistupují Merkelová i Steinmeier.

k očnímu?

Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt kdysi zavtipkoval, že politici, kteří mají vizi, by si měli nechat vyšetřit oči.

Zeptejte se stranických stratégů: řeknou vám, že finanční krize je téma zaručující prohru; voliči prý chtějí slyšet něco pozitivního. Občané prožívají největší pokles od roku 1929 jako zlý sen, který je právě v polovině – a politici je nechtějí budit. Takzvaní "autonomní" násilní levicoví radikálové v Berlíně-Kreuzbergu chutě zapalují luxusní auta, ale současně nebylo v Německu rozbito jediné okno banky.

Stejně tak nebyl vydán spravedlnosti jediný zločinný finančník-hazardér, který ošálil finanční regulátory smyšlenými údaji. Tito zkrachovalci naopak sami podávají žaloby, aby si vymohli milionové bonusy, na které cítí nárok. Nemálo jich už opět sedí u stolu, hazarduje s penězi daňových poplatníků a propaguje své nové "finanční produkty". Tito lidé vědí, že až přijde příští krach, daňový poplatník nebude mít jinou možnost než je opět zachránit. Pouze pár odvážlivců bázlivě poukazuje na vemlouvavou otázku, kterou položil Mackie Messer v Třígrošové opeře Bertholda Brechta: "Co je bankovní loupež v porovnání se založením banky? Čím je kasař v porovnání s dlužním úpisem?" Tyto věty však pocházejí z 20. let a jeví se jako nostalgická připomínka někdejšího chaosu, který by dnes člověk viděl na scéně raději.

Zázrak předvolební kampaně  

Největším zázrakem předvolební kampaně 2009 je obroda liberálních demokratů (FDP). Německá politická krajina totiž nic nepotřebuje naléhavěji než skutečně liberální stranu, a to v americkém smyslu slova "liberální" – tedy zastánkyni svobody jednotlivce. Pod až příliš dlouhým vedením Guida Westerwelleho bohužel FDP zdegenerovala ve stranu pozoruhodnou tím, že obhajuje svobodu pouhé hrstky privilegovaných jednotlivců: bankéřů a byznysmenů.

Ještě před pouhým rokem FDP zapáleně lpěla na náboženství amerických neokonzervativců, podle nichž se trhy regulují samy. Energicky se proto stavěla proti všem polovičatým snahám regulovat finanční sektor. Ještě letos v květnu hájila FDP vlastnická práva amerického miliardáře Christophera Flowerse, významného akcionáře zkrachovalé německé banky Hypo Real Estate, kterou před pádem do nicoty zachránily státní záruky v hodnotě více než 100 miliard eur z peněz daňových poplatníků.

zkrachovalý ráj

"Die Linke" získala podporu i v západní části Německa díky nesplnitelným slibům vyšších důchodů, minimální hodinové mzdy ve výši 10 eur a nulové nezaměstnanosti – stručně řečeno právě toho socialistického ráje, který ve východním Německu zkrachoval.

V době, kdy se nad financemi stahují mraky, si strana upřednostňující svobodu finančních gamblerů před svobodou jednotlivce získává přízeň voličů jako žádná jiná. FDP může počítat se zhruba 13-14 % hlasů, což znamená, že se možná dokáže spojit s Křesťansko-demokratickou unií Angely Merkelové a vytvořit s ní vládu.

Nedokážu si tuto dynamiku vysvětlit. Nevěřím v železné zákony dějin Karla Marxe. Jeden historický zákon však zřejmě platí: v době obrovské hospodářské krize lpějí voliči na lidech, jejichž ekonomické kompetentnosti tradičně věřili – tedy právě na těch, kteří je dovedli ke krachu.

Každé pravidlo však má svou výjimku. V tomto případě je to bývalá PDS, nástupnická strana někdejší vládnoucí východoněmecké SED. Disidenti v NDR si písmena "PDS" vykládali jako "Praktisch das Selbe" – "Prakticky totéž". Tato strana, která dnes používá troufalý název "Die Linke" neboli "Levice", získala podporu i v západní části Německa díky nesplnitelným slibům vyšších důchodů, minimální hodinové mzdy ve výši 10 eur, obrovských plánů veřejných investic a nulové nezaměstnanosti – stručně řečeno právě toho socialistického ráje, který ve východním Německu zkrachoval.

Německo: příprava voleb vrcholí; září 2009.

A Die Linke, v jejíchž řadách dodnes působí velký počet někdejších příslušníků Stasi, pochopitelně volá i po přehodnocení existence východního Německa samotného; mnozí zasloužilí členové strany se stavějí proti tomu, aby se pro tuto fázi jejich životů používal termín "diktatura". Kromě FDP tedy i tato strana profituje na vlažném přístupu politických stran hlavního proudu ke globální ekonomické krizi.

Jakmile volby v Německu v neděli 27. září proběhnou, jediným "vítězem" se s největší pravděpodobností stane "strana" nevoličů. Nesympatizuji s touto skupinou, ale chápu, že nevoliči očekávají od současných německých politických stran pouze jednu věc: "prakticky totéž".

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Peter Schneider, německý esejista a romanopisec

Peter Schneider, německý esejista a romanopisec. Jeho nejnovější kniha Rebellion und Wahn (Vzpoura a blud) pojednává o protestech v roce 1968.



Video