Narodila se do světa, kde život černochů předurčovaly takzvané "zákony Jima Crowa". Tedy do světa rasové segregace na jihu Spojených států. Segregační zákony v USA se lišily stát od státu, obvykle však oddělovaly místa určená pro černé a bílé: třeba školy, restaurace, telefonní budky i pítka. Asi netřeba podotýkat, kdo využíval kvalitnějších zařízení.
Omezení se týkala i autobusů, kde museli černoši sedět vzadu. A když už nebylo vepředu k sezení místo, měli povinnost uvolnit sedadlo bílým i v zadní části. "Autobus byl jedním z prvních momentů, kdy jsem si uvědomila, že existovaly dva světy - černý a bílý," popsala později Parksová. A právě v jednom z nich se odehrál její dramatický příběh.
Dvaačtyřicetiletá žena tmavé pleti se 1. prosince 1955 vracela v alabamském Montgomery z práce a seděla zhruba uprostřed. Volná místa rychle mizela, a když nastoupil další běloch, řidič ji vyzval, aby mu uvolnila místo. Odmítla. Šofér zavolal policii, muži zákona jí pak dali pokutu 14 dolarů a zatkli ji.
Mezi černochy v Alabamě to vyvolalo poprask, obří protirasistické demonstrace a bojkot městské hromadné dopravy, který ukončil až rozsudek Nejvyššího soudu označující rasovou segregaci v autobusech za protiústavní. Hnutí za rovnoprávnost černochů pod vedením reverenda Martina Luthera Kinga ovšem sílilo.
A v 60. letech dosáhlo zásadního průlomu - schválení zákona o občanských právech a o volebním právu, což také znamenalo definitivní konec "zákonům Jima Crowa" (Jim Crow bylo hanlivé jižanské označení pro černochy). "Když mě zatkli, vůbec jsem si nemyslela, že to tak dopadne," vzpomínala později Parksová s tím, že i když se už tehdy angažovala v hnutí za práva černochů, svůj odpor v autobuse neplánovala.
Později se s manželem Raymondem kvůli výhrůžkám přestěhovala do Detroitu, kde pracovala u demokratického kongresmana. Ve veřejném životě se angažovala i nadále, třeba v Detroitu pomáhala uklidňovat situaci během nepokojů v roce 1967.
V 80. letech protestovala ve Washingtonu proti jihoafrickému apartheidu. Když rasistická vláda v JAR padla, setkala se s tamní ikonou boje proti rasismu Nelsonem Mandelou. "Pomáhala jste mi přežít, když jsem byl celé ty dlouhé roky ve vězení," řekl jí první černošský prezident JAR, který strávil za boj proti apartheidu 27 let ve vězení.
Její odvahu ale ocenili i Američané. Skoro deset let předtím, než v roce 2005 v 92 letech zemřela, jí udělil tehdejší prezident USA Bill Clinton nejvyšší civilní ocenění - Medaili svobody. Později ji vyznamenal i Kongres. V pondělí její odvahu připomenou speciální známky, které americká pošta vydává právě při příležitosti stého výročí jejího narození.
