Evropská unie má zdánlivě dlouhou historii prosazování kroků, které by změně klimatu zabraňovaly. V roce 1994 se EU zavázala ke snížení skleníkových plynů stanovenému Kjótským protokolem a roku 2002 jej ratifikovala. Původní členské státy EU - evropská patnáctka - přislíbily osmiprocentní snížení emisí skleníkových plynů do roku 2010.
Všechny průmyslové státy, jež Kjótský protokol neratifikovaly, v prvé řadě Spojené státy, jsou kritizovány jako "environmentálně nezodpovědné".
"Vůbec nejambicióznější balíček"
Během patnáctiletého období mezi roky 1990 a 2005 však evropská patnáctka (EU-15) dokázala emise skleníkových plynů snížit jen o 2 procenta a teď je jasné, že "staré" členské státy svůj kjótský závazek nesplní. Jen pět států z patnácti je na cestě ke splnění svých met. Za nejpříznivějších okolností by patnáctka mohla své emise do roku 2010 snížit o 4,6 procenta.
Neschopnost evropské patnáctky splnit svůj kjótský cíl není velkým překvapením. Překvapuje však to, že se jí daří své selhání prodávat jako úspěch.
Když byl závazek 20-20-20 v březnu 2007 přijat, rozhodnutí se s vervou roztrubovalo a veřejnosti se podsouvalo jako další úspěch klimatické politiky EU. Tehdejší předsedkyně Rady EU Angela Merkelová jej označila za "průlom" a předseda Evropské komise José Manuel Barroso jej prohlásil za "vůbec nejambicióznější balíček".
Když ale došlo na rozdělování břemena snižování emisí mezi členské státy Evropské unie, Evropská komise v lednu 2008 navrhla, aby se referenční rok změnil z roku 1990 na 2005. Tento přístup – schválený na nedávné Radě EU jako základ pro vyjednávání – se rovná povolení, aby některé členské státy nesplnily své údajně závazné kjótské cíle sdílení břemene.
Noví lepší než staří
Důvod byl prostý: Evropská dvanáctka (EU-12), tj. nové členské země přijaté v roce 2004, podávají lepší výkon než EU-15. Noví členové ke kolektivnímu kjótskému cíli sice nepřistoupili, ale jako skupina mají našlápnuto do roku 2010 snížit emise oproti roku 1990 asi o 20 procent.
Lotyšsku, Litvě a Estonsku se například podařilo už k roku 2005 své emise z roku 1990 srazit na polovinu. To lze zčásti vysvětlit krachem špinavého těžkého průmyslu sovětského ražení. Zdá se však, že přesunem referenčního roku pro absolutní hladiny emisí z roku 1990 na 2005 se Evropská komise rovněž snaží zakrýt nezdar EU-15 a zároveň vnutit nepřiměřeně obrovské cíle snížení emisí těm členským státům EU, které jsou už teď ekologicky nejzdatnější.
Obětováním potřeb rostoucích ekonomik, které už své cíle splnily, ve prospěch zavedenějších trhů Evropská komise odměňuje neefektivitu a snižuje účinnost jak klimatické politiky Evropské unie, tak společného trhu. Vzhledem k tomu, že na patnáct původních států EU připadá v rámci Unie asi 80 procent všech emisí skleníkových plynů, právě tyto státy by měly mít v klimatické politice EU čelnou úlohu. Na to, aby své úsilí vystupňovaly, je teď už pozdě.
© Project Syndicate, 2008.
