Dosud nepříliš známé události v Ludmírově popsal MF DNES bývalý místní kronikář Jaroslav Petr. Ze záznamů, které nashromáždil, je jasné, že Ludmírovu v samotném závěru války skutečně hrozil podobný osud, jako nedalekému Javoříčku, kde nacisti postříleli desítky lidí a obec vypálili.
Pomník v Javoříčku.
V Ludmírově Němci téměř dva dny drželi pod zámkem deset mužů z místní osady Dětkovice a chtěli je popravit, aby pomstili zabití svého vojáka.
Vzpomínky pamětníků a zápisky v kronikách ukazují, že překotné události vůbec nebyly černobílé, ale s řadou omylů, přešlapů a nedorozumění.
Jaroslav Petr měl v květnu roku 1945 devatenáct let. "Poslední měsíce války byly nejkrutější," vzpomíná. V okolí tehdy působily dvě partyzánské skupiny, Bělá u Kladek a Jermak na Bouzovsku.
Kroniky například zaznamenaly událost, kdy dva partyzáni z Jermaku chtěli z okna jedné usedlosti střílet na opravnu aut, kterou si Němci v Ludmírově zřídili. Až hospodář Cyril Navrátil si musel stoupnout do okna a vlastním tělem střelbě bránit, protože dva muži by samozřejmě proti německé posádce nic nezmohli.
Jednoho Němce partyzáni zastřelili, druhého zraněného uškrtili
4. května pak partyzáni ze skupiny Bělá zastřelili u Hvozdu Němce, který vezl seno. Ludmírov vzápětí obsadilo komando SS, ale ve vsi ani v okolí nikoho nenašlo.
"Vesnice byla ve velkém strachu. Fronta se blížila, opravna skončila, ale část Němců zůstala. Přicházely zprávy o pražském povstání a obléhání Berlína, v obci ale vypadl proud," říká Petr.
Nacisty vypálená obec Javoříčko. Ludmírovu vážně hrozilo, že jej stihne podobný osud.
Zlom nastal o den později. Z polní nemocnice v Ludmírově se do Kladek vracel zraněný voják. Po čtvrté hodině odpoledne se v lese v místě zvaném Boří u Dětkovic posadil, že si odpočine. Zezadu ho přepadl partyzán, uškrtil ho a zohavil. Dětkovice ihned obehnala jednotka SS a podle vlastního práva vybrala za jednoho Němce deset mužů k popravě.
Místo popravy vojáci opékali uloveného srnce
"Byl mezi nimi i bratranec, uprchnout se podařilo jen Janu Sedláčkovi. Jan Kuchař zase nabízel svůj život za svého syna. Veřejná poprava byla stanovena na 6. května," popisuje události Petr.
V tento den Němci začali partyzány hledat v okolních lesích. Nikoho nenašli, ale trefili srnce, a tak měli srnčí pochoutku a popravu odložili.
Za zatčené se mezitím celý Ludmírov přimlouval a 7. května ráno se velitele podařilo natolik obměkčit, že muže propustil. Fronta již ostatně byla za humny.
"Ten Němec nemohl na ruku a zabít zraněného, to tehdy všichni odsuzovali, to je jistá věc," konstatuje Petr.
Poslední oběti si vyžádal nepovedený nálet
Sovětská vojska nakonec do Ludmírova dorazila 9. května ve 12:45. Bohužel i v tento den zde ještě umírali lidé. Cestu směrem na Kladky totiž zablokoval vojenský konvoj a Ludmírov se ucpal vojskem.
Sovětské velení si zřejmě myslelo, že trasu drží Němci, a tak na ně poslalo tři letadla. Ta ovšem začala bombardovat Ludmírov.
Pomníček Na Srdéčku.
Podle záznamů v kronikách kompletně shořelo humno číslo 22 a zásah dostal i dům číslo 85. Zemřeli tři občané Ludmírova, jeden Němec a asi deset sovětských vojáků. Na místě zůstaly desítky raněných.
Celou událost dnes připomíná pomníček nedaleko Ludmírova v místě Na Srdéčku. O tom, že šlo vlastně o sovětský omyl, však na něm není ani slovo.
