Právě před šedesáti lety, přesně 8. září 1948, se konal pohřeb československého státníka Edvarda Beneše (zesnul 3. září v 18.10 ve své vile v Sezimově Ústí).
Pro velkou část národa byl tento státní pohřeb nejen posledním rozloučením s bývalým prezidentem, nýbrž i příležitostí vyjádřit nesouhlas s nedemokratickým vývojem Československa. Stal se jakousi labutí písní Masarykovy a Benešovy republiky.
Řada lidí v ten den na ulicích plakala, mezi účastníky zakročovala a zatýkala Bezpečnost, zmobilizovány byly zhruba čtyři tisíce ozbrojených milicionářů coby pořadatelů aktu. (Ostatně hned druhý den předsednictvo ÚV KSČ schválilo politiku "ostrého kurzu proti reakci“, která rozjela skutečný teror.)
Atmosféru v tehdejší Praze unikátně zaznamenal Jan Lukas, jeden z největších talentů, který kdy česká reportážní fotografie měla. A především o střetu Lukase a jeho rodiny s komunistickým režimem bude následující text.
Ostatně už v červenci 1948 Lukas pořídil snímky z XI. všesokolského sletu, který rovněž vyzněl jako protest proti novému režimu. Na Lukasových fotografiích vidíme sokoly pochodující Prahou s podobenkami T. G. Masaryka i Edvarda a Hany Benešových, jiní zase mávají americkými vlaječkami.
Zázračné dítě
Jan Lukas se narodil 10. srpna 1915 v Českých Budějovicích. Od roku 1921 žil v Praze. Tatínek z něj chtěl mít obchodníka, jenže Jan už ve dvanácti, když dostal svůj první fotoaparát, začal tušit, že jeho cesta se bude ubírat jinam. Jako patnáctiletý poslal snímky do světové fotografické soutěže vyhlášené firmou Kodak a obsadil 6. místo. V sedmnácti se stal členem prestižního pražského Klubu fotografů-amatérů v Nekázance.
O tomto svém období vyprávěl před dvaceti lety spisovatelce Ivě Pekárkové (k tomu, za jakých okolností k jejich rozhovoru došlo, se ještě dostaneme): "Já jsem byl hrozně šťastný, že mě mezi sebe přijali. Udělali kvůli mně výjimku, protože já ještě nebyl plnoletý. Tenhle klub, to byla prostě nejlepší škola.“
Jeho fotografie začaly tisknout české i světové časopisy. "Víte, tenkrát, v sedmnácti, já chodil ještě do školy a cestou domů jsem viděl trafiky plné časopisů s mými fotkami na obálkách. Myslím si, že jsem mohl být zkaženější, než jsem byl. Tenkrát mi po redakcích přezdívali Foto-Dítě, podle jednoho ateliéru v Praze, a taky někdy říkali, ať přijde pan otec sám, my bychom ho rádi poznali. Mysleli, že ty fotky jen doručuju.“
Podnikal cesty do Itálie, Palestiny, Egypta, Řecka, Bulharska, Dánska, Norska, Švédska, Finska a Leningradu. Získával ceny. Ve dvaceti odjel studovat grafickou školu ve Vídni. Po návratu nastoupil jako fotograf a kameraman v propagačním oddělení u Bati ve Zlíně, čímž udělal radost tatínkovi: "Otec se s mým fotografováním smířil hlavně potom, co mě najmuli k firmě Baťa, to jméno mu znělo zajištěně.“
Strávil zde téměř tři roky a spolupracoval zde s řadou vynikajících fotografů a filmařů (například s Alexandrem Hackenschmiedem, Karlem Plickou, Karlem Ludwigem, Elmarem Klosem).
Lukas se ve Zlíně nepodílel jen na přípravě propagačních snímků (za reklamu na pneumatiky nazvanou Silnice zpívá získal na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 zlatou medaili), nýbrž fotografoval i proměnu Zlína v moderní město.
Věk dospělosti
Koncem třicátých let a během okupace Lukas zachytil tragické okamžiky našich dějin. Například vojáky směřující během mobilizace v roce 1938 k pevnostem i jejich reakci na mnichovskou dohodu, německé okupanty v Praze 15. března 1939, židovskou dívku s Davidovou hvězdou na kabátě a cedulkou na krku odcházející do transportu do Terezína.
O Lukasově angažmá v osmačtyřicátém roce už byla řeč. Po únoru 1948, když byly zrušeny časopisy vydavatelství Melantrich (Sobota, Pramen, Milena), v nichž publikoval, se Lukas rozhodl, že zůstane na volné noze. Umožňovalo mu to členství ve fotografické sekci Svazu československých výtvarných umělců.
Živil se například fotografováním pro časopis Kino, vyšla mu monografie Šporkova Kuksu, pro nakladatelství Artia připravil svazky určené na export, pro výstavu Expo 58, konkrétně pro Radokovu Laternu magiku, nafotografoval snímky dětí. S přítelem, básníkem a překladatelem Emanuelem Fryntou, vytvořili mj. publikaci o Kafkově Praze, která vyšla pouze v cizině (a v Praze až roku 2000); spolupracoval rovněž s Františkem Hrubínem.
Byl vášnivým vyznavačem jazzu; když do Prahy v roce 1965 přiletěl Louis Armstrong, čekal na něj na letišti a pak se od něj nehnul a naexponoval vynikající sérii jeho fotografií.
Do exilu
V roce 1964 dostal povolení k cestě do New Yorku. Směla s ním odjet jeho mladší dcera Helena; manželka se starší dcerou musely zůstat v Československu – coby rukojmí. Na Manhattanu se setkal se starými přáteli a cítil se být "jako doma“.
Uhranutí New Yorkem mělo své důsledky: v srpnu 1965 Lukas s manželkou a dvěma dcerami z Československa odešel. Po mnoha peripetiích se jim podařilo dostat se přes Jugoslávii do Itálie. Dcera Helena, které v té době bylo patnáct let, vzpomíná: "Dělali jsme 'turistické' výlety v okolí jugoslávsko-italských hranic a nakonec jsme si vytipovali jeden přechod, který se nám zdál nejlépe zdolatelný autem – hraniční závora na něm byla mírně nadzvednutá a docela často tudy projížděli němečtí turisté. 21. srpna 1965 jsme se k té závoře pomalu šinuli, jako že chceme zastavit a ukázat pasy, ale na poslední chvíli tatínek šlápl na plyn, závora nadskočila pod silným nárazem naší volhy a my byli za třicet vteřin v Itálii.“
Po úředních procedurách se dostali do uprchlického tábora San Sabba v Terstu (za války to byl koncentrační tábor). Zde strávili první tři týdny. Pak se přesunuli do tábora v Latině, kde pobyli také krátce. Skončili v táboře Capua poblíž Neapole.
"Život a podmínky v lágru byly velmi primitivní. Dostali jsme jednu místnůstku v takovém plechovém stavení, vešly se tam jen čtyři postele, stolek, skříň a kamna na dřevo. Matrace jsme si museli nacpat slámou, kovové postele napřed vypálit v ohni, abychom se zbavili štěnic. Dělali jsme ale nádherné výlety. Vyjeli jsme do Neapole, do Pompejí, na Capri. Kdybychom neměli starost o budoucnost, tak klidně mohu říci, že toto období bylo jedno z nejkrásnějších, jaké jsme kdy zažili.“
Ten zhruba rok, kdy čekali na americká vstupní víza, Lukas také fotografoval – každodenní život v táboře, italská města i lidi. Zajel do Říma, kde pořídil snímky arcibiskupa Josefa Berana, kterého ve stejném roce, kdy Lukasovi emigrovali, jmenoval papež kardinálem.
Řeč spisu
Brzy poté, co Lukasovi emigrovali, založila na ně Státní bezpečnost vyšetřovací spis nazvaný SAKUL (jméno Lukas napsané pozpátku). Vypovídá především o pomstychtivosti: režim si zlost vybil na lidech, kteří zde zůstali. Ve spisu se dochovala i korespondence mezi ministerstvem vnitra, finančním odborem Obvodního národního výboru Praha 5 a matkou Jana Lukase.
Alžběta Lukasová, která obývala byt společně se svým synem a jeho rodinou, se poté, co emigrovali, musela vystěhovat. Odešla k dceři do Pardubic, ale bylo jí slíbeno, že své věci si bude moci z bytu odstěhovat.
V lednu 1966 jí však ministerstvo vnitra oznámilo, že veškeré zařízení předalo finančnímu odboru. A ten jí na její nevěřícný dopis odpověděl, že má zaslat bližší popis svých věcí a zároveň, že má "náležitě prokázat“, že jsou její. V kladném případě, že jí vyplatí peněžitou náhradu, neboť veškeré předměty, které byly prodejné, předali Klenotům a obchodům s použitým zbožím, zbytek byl odvezen do sběrných surovin, případně na "odval“.
Zoufalá paní Lukasová odepsala: "Jak mám prokázat vlastnictví k těmto věcem? Vždyť jsme je kupovali před léty, a to některé už dávno a nikdy mne nenapadlo, že budu muset někdy prokazovat, že například má postel je má. Je mi už 78 let a nejsem zdravá. Vám třeba připadá, že ty věci jsou nemoderní, ale pro mne to je mé prostředí, v němž jsem žila. My staří lidé jsme divní, ale my na věcech, ke kterým se nám vážou vzpomínky, lpíme citem a připadá mi nemožné, že bych mohla být zbavena všeho, co jsem měla. A proč jsem nebyla pozvána při odpečeťování bytu?“
Do sběrných surovin bylo vyvezeno i rodinné album. "Byly v něm všechny fotografie mých rodičů, prarodičů, mých dětí. Na první stránce byla fotografie mého otce a v tom albu byl zobrazen celý můj život. To snad není ani možné, aby to bylo dáno do sběru! Vždyť to pro mne má takovou cenu, že si to snad ani nedovedete představit.“
Rodině se nevrátilo nic ani po listopadu 1989. Helena Lukasová podotýká: "Babička si odnesla jen obraz od Vladimíra Sychravy, ty ostatní – od Lhotáka, Fišárka, Čapka a Tichého – jsou pryč. Objevila se krabice negativů a pozitivů v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Ty si tatínek v 90. letech vyzvedl, část jich muzeu věnoval. Obrovské množství negativů, asi 200 tisíc, prostě zmizelo. Až letos jsem získala konfiskační listinu. Je zajímavé, že tam je do detailů spočítána každá fusekle a popsán stav obnošených blůziček, ale o negativech ani slovo. Buď byly odvezeny ještě dříve, než se ten seznam dělal, nebo byla vydána instrukce, aby se nezapisovaly.“
Na ostrově Manhattan
"Začínat v jeho věku tam, kde se oslavuje hlavně mládí – to je těžké. Ale tatínek nebyl pesimistický typ, nenechal se deptat chmurnými myšlenkami. Když neměl zakázku, tak vyrážel do ulic a fotil. New York znal z nás všech nejlépe,“ říká Helena Lukasová. V USA vytvořil více než sto titulních stránek pro konzervativní intelektuální časopis National Review, vyhotovil obálky na dílo Franze Kafky. V exilu dlouhodobě pracoval na cyklu Ostrované – fotografiích Západního Berlína, starého Jeruzaléma, Hongkongu, Tchaj-wanu a Manhattanu.
V roce 1988 poslal Josef Škvorecký za Janem Lukasem mladou českou spisovatelku, které právě vydal knihu, Ivu Pekárkovou. Ta v té době v New Yorku jezdila s taxíkem. Aniž to tušila, udělala tehdy pro časopis Západ poslední velký rozhovor s Lukasem.
Lukasovou poslední reportáží byla návštěva prezidenta Václava Havla v Bílém domě a jeho vystoupení v americkém Kongresu v roce 1990.
"Tatínek se s ním znal od šedesátých let z Divadla Na zábradlí, a když Václav Havel přijel na jaře 1968 do Ameriky, tak si vyhledal v telefonním seznamu jeho jméno a zavolal mu – a tatínek ho tenkrát provázel po New Yorku a zavedl ho k exulantům, třeba k Jiřímu Voskovcovi nebo Ferdinandu Peroutkovi. Když měl pak Havel přijet coby prezident, nemohl si to nechat ujít. Mě si vzal jako asistentku. Těžko popsat ten pocit, když jsme Václava Havla viděli, jak s Olgou vystupují ve Washingtonu z helikoptéry, a pak jsme byli svědky jeho projevu v Kongresu, kde měl několikanásobný dlouhý aplaus,“ vzpomíná fotografova dcera.
Jan Lukas zemřel 28. srpna 2006 v New Yorku.
