Portrét Rudolfa II.

Portrét Rudolfa II. | foto: MF DNES

Před 400 lety zemřel král Rudolf II. Několik poznámek k němu

  • 6
Máme za sebou honosný pohřeb prvního českého prezidenta Václava Havla, i mediální humbuk kolem toho. Myslíte si, že to je znak právě a jen současnosti? Kdeže. V rudofínské době už noviny byly a když umíral Rudolf II., byla to rovněž událost. Podívejte se na výsledek žurnalistiky oné doby.

Původní nosiče informací se zprávami o Rudolfově konci se pochopitelně nedochovaly. Nicméně v knihovně hrabat Nosticů na pražské Malé Straně – konkrétně v rukopisu MSee7 – se nachází svazek, který je přepisem dobových „novin“. Tak máme k dispozici důležité, relativně autentické informace o oněch událostech z počátku 17. století. Jistě, nezapomínejme, že novináři a historici vykládají svou verzi událostí a dějin. Já měl k dispozici opis oněch událostí, kterak byl zanesen do Sborníku příspěvků k dějinám královského hlavního města Prahy od archiváře královského hlavního města Prahy Josefa Teigeho. Tento sborník z roku 1911 zahrnuje i příspěvek obsahující zprávy o skonu Rudolfa II. v oné verzi, kterou zachycuje přepis uložený v knihovně hrabat Nosticů. 

Klobouk Rudolfa II.

Cílem tohoto článku není interpretovat osobnost Rudolfa II. Nicméně musím zde alespoň stručně osobnost císaře Rudolfa II. přiblížit. Před příchodem Rudolfa II. byla Praha provinčním městem, v němž dominovala pozdně gotická architektura. Čeští stavové, kteří měli při řešení vnitrostátních politických událostí v Čechách silnou pozici, kladli na Zemském sněmu 23. února 1575 jako jednu z podmínek, že pokud by měli přijmout korunního habsburského prince Rudolfa za českého krále, ten přesídlí se i se svým dvorem do Prahy. Rudolf II. byl korunován na českého krále v katedrále Sv. Víta 22. září 1575. Korunu na hlavu mu vlastnoručně nasadil purkrabí Vilém z Rožmberka. 27. října téhož roku, tedy ještě za života jeho otce císaře Maxmiliána II., byl Rudolf zvolen říšskými kurfiřty za nového císaře. 12. října 1576 Maxmilián II. zemřel.

Císařský dvůr se do Prahy přestěhoval roku 1583 a město se podruhé stalo obdivovanou říšskou metropolí - „Praga caput regni“. Čeští stavové se tím pádem mohli intenzivně zapojovat do císařské politiky a Rudolf II. vytvořil z panovnického dvora převážně českou a moravskou enklávu, která po většinu jeho vlády fungovala, i když zde převládala jako dorozumívací řeč němčina.

Roucho Rudolfa II.

Praha byla tehdy městem s asi 50 000 obyvateli a 3 300 domy, kde žila vedle sebe celá řada názorových skupin. Rudolf II. z metropole vybudoval nejen výstavní sídlo, nýbrž také liberální oázu, kde mohli dohromady žít katolíci, protestanti, židé a husité. Praha se stala hlavním městem říše a zařadila se  po bok třech hlavních evropských měst - Madridu, Paříže a Říma. Rudolf začal zvát umělce do Prahy ke dvoru, aby mohli znovu zakládat cechy a vytvářet pro něj různorodá díla. Vzniká tak pozoruhodná kolekce artificiálií (uměleckých předmětů), naturálií (přírodnin) a scientific (vědeckých předmětů), kterou Rudolf II. ukládá do své kunstkomory v areálu Pražského hradu umístěnou v prvním patře spojovacího křídla mezi císařským palácem, obráceným k jihu, a oběma velkými sály, které uzavíraly hradní areál na severu. Kunstkomora měla čtyři místnosti a její celková délka byla kolem jednoho sta metrů při šířce pět a půl metru. Její podobu známe z několika dobových soupisů.

Hrobka dánského astronoma Tycha Braha v pražském Týnském chrámu.

Hrobka dánského astronoma Tycha Braha v pražském Týnském chrámu.

Rudolf II. pocházel z rodu, kde byli čas od času zaznamenáni psychopatičtí jedinci. On sám se stal rovněž obětí genetické duševní poruchy. Byl jediným vládcem Svaté říše římské národa německého. Jeho sourozenci dostávali pouze pravidelnou apanáž, která jim byla velmi nepravidelně vyplácena. Tato situace se měla změnit ze dvou zásadních důvodů. Rudolf II. neměl ani manželku, ani potomka, který by dával naději na pokračování linie; nadto se v Uhrách musel vojensky řešit konflikt s útočícími hordami Turků. V Rakousku vedl proti Rudolfovi rozsáhlé konspirace jeho bratr Matyáš, které v červnu 1608 měly za následek podstoupení Uher, Rakous a Moravy. Díky podpoře českých stavů Rudolfovi zůstaly Čechy, a pochopitelně i císařská koruna.

Meritem politických událostí byla otázka náboženství. Rudolf byl především křesťanem, což nebylo úplně po vůli ani katolíkům, ani protestantům. 9. července 1609 Rudolf podepsal Majestát náboženských svobod povolující takzvanou Českou konfesi, který v podstatě zabraňuje perzekuci kvůli náboženství. 

Výstava na Pražském hradě připomíná 400 let od smrti Rudolfa II.

O dva roky později došlo k nešťastné události, když žoldáci Rudolfova bratrance, pasovského biskupa Leopolda, které navíc Rudolf do metropole sám pozval, v únoru a březnu plenili Prahu, protože jim nebyl zaplacen slíbený žold. Rudolf II. nebyl schopen žádné razantnější odezvy a nezabránil volně se pohybujícím žoldnéřům, což ho zbavilo i poslední podpory, kterou mu poskytovali čeští stavové. Rudolf II. se tak musel vzdát i titulu českého krále a být přítomen korunovaci svého bratra Matyáše v roce 1611. Matyáš se stal symbolem úspěchu a Rudolf II. těžce onemocněl. Kurfiřti, kteří nadále byli tradičními voliteli říšského císaře, začali otevřeně hovořit o nové korunovaci. Volba koho z habsburského domu vybrat za jeho nástupce, byla jasná. Rudolf II. však mezitím, 20. ledna 1612, zemřel.

Text novinového článku-opisu, který zde zmiňuji, se v originálu nachází pochopitelně v němčině. Vzhledem k tomu, že v roce 1911 německy musel umět každý (respektive každý vzdělanec), nebyl do češtiny tenkrát přeložen. Překlad, respektive parafráze je tak mou vlastním. Podotýkám, že zprávy z počátku 17. století v onom dnes sto let starém sborníku publikoval Dr. J. V. Šimák, který je porovnával s dalšími novinami o úmrtí Rudolfa II. ve Španělsku a Bruselu. Na okraj: to dokazuje, že úmrtí Rudolfa II. bylo sledováno po celé Evropě.

Srdce a mozek panovníka uložili do viscerálních nádob ze stříbra a zlaceného stříbra.

Text, který do sborníku dr. Šimák přenesl, nese název Zpráva o posledních chvílích císaře Rudolfa II., jeho smrti, i potom co se událo. V Praze vyšel 20. ledna 1612. „Příznivý Pán, se zasmušilou myslí, kterého už nešlo zachránit, císař Rudolf II., který přenechal císařství druhému Matyáši z Boží vůle, dnes brzy o půl sedmé zemřel,“ praví se v něm. Z následujícího košilatého výkladu volně překládám a vytahuji to nejzajímavější a nejdůležitější.

Dva týdny před smrtí si císař stěžoval na oteklé stehno, které měl zřejmě zlomené. ("Zpravodaj" píše, že si nohu zlomil sám, ale neuvádí při jaké nehodě, pozn. autora). Císař si neustále žehral na nesnesitelnou žízeň, kterou nešlo uhasit; čistá studená voda ji nepotlačila. „Zpravodaj“ uvádí, že Rudolf II. měl hned několik nádorů. Dále se tam píše, že na příkaz bratra Matyáše se Rudolfovi lékaři podívali na mozek a odstranili mu část lebky - došli k tomu, že císaři není pomoci. (Rudolfova lebka byla v minulosti prozkoumávána mnoha medicínskými kapacitami a k tématu existuje řada literatury, pozn. autora). V ten okamžik vyslal císař Matyáš kurýry po Evropě: informoval přátele a spojence o blížícím se Rudolfově skonu. Do Prahy začaly přicházet kondolence (tedy ještě před úmrtím, pozn. autora) a ke dvoru přijížděli kurýři a vyslanci. Na několik hodin byl vyhlášen státní smutek a na počest císaře byl vyhlášen několikahodinový půst – lidé se měli zdržet jídla a pití.)

21. ledna 1612 se rozezněly pražské zvony na uctění památky zesnulého. 22. ledna bylo nabalzamované tělo vystaveno v audienční síni královského paláce. Císař na sobě měl dlouhý plášť s pokrývkou hlavy. Tělo zde bylo vystaveno do 6. února.

Večer před úmrtím se císař Matyáš podle protokolu vyzpovídal páteru Jiřímu, strávil s ním dvě hodiny. Císařský komorník Oldřich Desiderius Pruskovský pak navštívil císaře Matyáše s otázkou, zda má o blížícím se úmrtí informovat i nepřátele říše. Matyáš beze slova kývl hlavou na souhlas.

Dva dny před císařovým úmrtím, 18. ledna 1612, byl kontaktován Kryštof Vratislav z Mitrovic, purkrabí na Karlštejně, zda by se nepostaral o poslední rozloučení s císařem. V ten samý okamžik císař Matyáš nechal uvěznit nejbližší Rudolfovi přátele a spolupracovníky, mezi jinými Kašpara Ruckého z Rus, pokřtěného žida, nebo antikváře a malíře Daniela Fröschla.

A ještě detail: od 23. prosince 1611 vysílají jezuité z Paříže do Prahy (konkrétně do Klementina, pozn. autora) spoustu řádových členů.

Dle dobové "žurnalistiky" tedy byly události úmrtí Rudolfa II. aktem ryze politickým. Po jeho úmrtí zmizely z Prahy desítky uměleckých děl; jejich správci byli uklizeni do vězení. Nicméně podle literatury, kterou jsem za dobu bádání o Rudolfovi II. přečetl, byl císař mezi Čechy po většinu své vlády mimořádně oblíbený panovník. Země žila pokojně a nestrádala - navzdory poslednímu roku jeho vlády, kdy pasovští vyplenili Prahu; většina lidí chápala, že jeho poslední kroky byly způsobeny psychickou nemocí.

Štít a kopie cínové rakve Rudolfa II.

Ponecháme-li stranou politiku, nelze nevidět Rudolfa II. coby milovníka vědy i mnoha různých pavěd, sběratele a milovníka umění. Člověka, který miloval zábavu, okultismus, míčové hry (potají sledoval dvořany při hrách z úkrytů), pořádal opulentní večírky na Hradě, které pro něj aranžoval geniální Giuseppe Arcimboldo, měl zlatou ještěrku na setrvačník, kterou si pouštěl pro pobavení po stole, na Hradě zbudoval zoologickou zahradu,  při lovu na jeleny posílal místo loveckých psů gepardy.

Tento článek bych rád zakončil jeho autentickým výrokem, který pronesl na Pražském hradě: „Nemusíme nikam jezdit, protože nejkrásnější vidíme z oken a všechno ostatní máme ve sbírkách.“

Busta od Adriana de Vriese z bronzu. Jedná se o vrcholné dílo císařova dvorního malíře a sochaře. Vystavena je kopie originálu, který je uložen ve Vídni.


Video