Před 40 lety se upálil Jan Zajíc. Nezapomeňme na pochodeň č. 2

Doporučujeme   13:11aktualizováno  23. února 12:08
Co vědí dnešní studenti o Janu Zajícovi, jenž dobrovolně a v mukách skončil svůj život 25. února 1969, v den 21. výročí takzvaného vítězství pracujícího lidu? Slyšeli nanejvýš o Janu Palachovi. A stěží si dovedou představit situaci národa, který po šťastných měsících pražského jara 1968 a po krátkých týdnech aktivního odporu vůči okupantům upadal do rezignace a defétismu.

Faksimile dopisu Jana Zajíce | foto: Repro: Archiv Karla TrinkewitzeKavárna

Nastávala doba Koniášů, bez nadsázky připomínající Jiráskovo Temno. Sledoval jsem činy podlých pohůnků normalizace, jejich snahu ovládnout univerzity, zlomit duše studentů, vyhnat profesory z jejich kateder, zakázat noviny a podrobit slova cenzuře. Nad zemí se prostíraly temné mraky, v dusné atmosféře se dařilo výhonkům kolaborace.

"Zlý duch si jakousi vypočítavou lstivostí vybral mezi osvobozenými národy zu oben právě ten, v jehož letopisech jsou vepsány nejbolestnější vzpomínky a jenž zaujímá v řadě evropských národů nejnebezpečnější místo, totiž národ náš,“ napsal v osudném roce 1848 český filozof Augustin Smetana.

Jan Zajíc. Osmnáctiletý student ze Šumperka, který se 25. února 1969 upálil v průjezdu domu na Václavském náměstí v Praze.

O sto dvacet let později to byli jen dva studenti a jeden dělník, kdo pochopil úlohu symbolického činu, jímž chtěli vyburcovat národ. Tím dělníkem byl Jihlavan Evžen Plocek. Na Velký pátek 4. dubna 1969 se na jihlavském náměstí polil ředidlem a před budovou okresního výboru KSČ škrtl sirkou a odhodil dva složené papíry s texty: "Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a "Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen.“ Zraněním podlehl 9. dubna. V tisku vyšlo o smrti dvouřádkové oznámení, jinak nic.

Historici dnes už vědí, jaké myšlenky vedly v oné tak tragické době studenta filozofie Jana Palacha k jeho činu. Chtěl se stát svému lidu pochodní vzdoru, symbolem národní vůle – asi v tom smyslu, jak tuto symboliku formuloval nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti: "Je už od počátku možno očekávat, že se příslušník určitého národa nevidí jako osamocený. Jakmile se označí nebo je označen, vniká do jeho představy něco obsáhlejšího, vnější jednotka, k níž se cítí vztažen. (…) Příslušník určitého národa se sám vidí SVÝM způsobem přestrojen, v ustrnulém vztahu k určitému masovému symbolu, který je národu tím nejdůležitějším. V jeho pravidelném návratu, v jeho vynoření, když to vyžaduje okamžik, spočívá kontinuita národního pocitu. S ním a jen s ním se mění sebevědomí národa.“

Úpadek v Šumperku

Co mám o Janu Zajícovi říci já, jenž ho osobně neznal, nicméně pracovně jsem se ocitl v jakési souvislosti s jeho činem?

Totiž: byl jsem náhodou v den zápalné oběti Jana Zajíce na opačné straně pražského Václavského náměstí, v melantrišské redakci týdeníku Zítřek, jenž tehdy jako již jeden z mála nezastíral svůj odmítavý postoj k okupaci. Od nedalekého Národního muzea přinesla spisovatelka Jindřiška Smetanová do redakce dopis Jana Zajíce – předali jí ho Janovi druzi, aby o Zajícovi napsala. Paní Jindřiška se necítila dost silná na cestu do Šumperku, odkud chtěla redakce přinést reportáž o reakci obyvatel na Janův čin. Požádala mě, abych to učinil já. Předala mi Janův dopis. S ním jsem odjel nazítří do Šumperku, kde osmnáctiletý Jan Zajíc studoval střední průmyslovou školu železniční.

Průjezd domu č. 39 na Václavském náměstí;

To jsem ovšem ještě netušil, že město je okupováno pěti tisíci sovětskými vojáky. Mnozí lidé mi nechtěli říci svá jména, jiní na položené otázky ani neodpovídali. Bylo na nich vidět, že mají strach ze msty kolaborantů. Jedna nebojácná žena mi však ze škodolibosti vyprávěla, že někteří lidé navštěvují Rusy v kasárnách nebo zvou důstojníky k sobě domů. Tak mohla naslouchat jednou k ránu křiku od sousedů – to opilí sovětští vojáci znásilnili matku a dceru hostitelů. Předseda národního výboru se nebál mluvit, stěžoval si mi na nevůli okupantů k jednání s ním, na to, že vojáci vykupují obchody a posílají domů hory zcela banálních věcí. Ve městě se prodalo neuvěřitelné množství kufrů; všechny, jež byly k mání.

Tady tedy žil a přemýšlel student Jan Zajíc. Když se upálil Jan Palach, zúčastnil se jeho pohřbu. Zklamán pasivitou a poddajností spoluobčanů, rozhodl se Jana Palacha následovat a být burcující pochodní číslo dvě. Jeho dopis o tom rozhodnutí jsem si čítával v exilu.

Moje nepatrná oběť

Když jsem se vracel ze Šumperka do Prahy, uvažoval jsem, jak navzdory panující cenzuře vypovědět pravdu o stavu Zajícova města. Musel jsem si vymyslet fiktivní rozhovory, zaslechnuté úryvky hovorů, zamlčet jména těch, kteří se nebáli se mnou mluvit. A jak říci, že to město obsadilo pět tisíc Sovětů?

Začal jsem úvod k reportáži malou lekcí logiky. Vysvětlil jsem počítání jako přiřazování objektů k číslům přirozené řady. Článek byl plný slovních hříček, jízlivostí a dvojsmyslností formulovaných tak, že cenzor neměl možnost dokázat jejich pravý úmysl. Dal jsem reportáži název Pět tisíc kufrů.

Chtěl jsem aspoň takto bojovat proti temnu. Výsledkem bylo, že jsem byl vyloučen ze svazu novinářů a vyhozen ze zaměstnání. No a co? Proti činu Jana Zajíce to byla nepatrná oběť.

Jako japonský samuraj píše před svým seppuku haiku, stvořil Jan Zajíc v noci před svým činem báseň. Zda tehdy pocítil, že přinese svému národu oběť, pro niž nakonec přece jen nebude zapomenut, těžko říct…

Dopis Jana Zajíce

Občané čs. republiky!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory. Pamatuj „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.“ Nemáme se čeho bát jedině smrti. Ale "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto pomalé umírání národní svobody, Nenech si hrdý a krásný lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! "Kdo nebojuje - nevítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce! Ať osvěží váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodě mému a šťastnějšímu Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe. Ještě jednou se podpisuji Jan Zajíc. (Pozn. redakce: Dopis Jana Zajíce je přepsán doslova, respektive tak, jak jsme jej byli s to rozluštit - tedy včetně gramatických chyb či chybějících slov)

O autorovi: Karel Trinkewitz

Básník, výtvarník, publicista. Karel Trinkewitz, básník, výtvarník, publicista
Narodil se 29. srpna 1931. Absolvoval keramickou školu a gymnázium; z Právnické fakulty UK vyloučen r. 1954 z politických důvodů. Pracoval jako dělník, účetní, grafik, textař, redaktor.
Podepsal Chartu 77. V r. 1979 donucen k vystěhování z ČSSR. Usadil se v Hamburku. Nyní žije v Rabí u Sušice.


Autor:

Většina lidí z tenisového prostředí se diví, že končím, řekla Šafářová

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Otec lže, chci vypovídat, říká Babiš mladší. Premiér dál mluví o kampani

Andrej Babiš zveřejnil na svém facebookovém profilu fotky syna Andreje, mají ho...

Babišův syn Andrej napsal v e-mailu pro Seznam Zprávy, že si přeje být telefonicky v kontaktu s českou policií...

Nevěděl jsem vůbec, co podepisuji, řekl Babišův syn ke kauze Čapí hnízdo

Farma Čapí Hnízdo u Olbramovic na Benešovsku

Syn premiéra Andreje Babiše tvrdí, že ho spolupracovníci jeho otce kvůli kauze Čapí hnízdo drželi na Krymu. V reportáži...

Demisi, demisi, znělo Václavským náměstím. Lidé volali po konci Babiše

Demonstrace za demisi premiéra Andreje Babiše na Václavském náměstí v Praze....

Na Václavském náměstí v Praze se konala demonstrace požadující odstoupení premiéra Andreje Babiše z funkce. Na místě se...

Tisíce lidí demonstrovaly v Praze, žádaly Babišovu demisi

Demonstrace při oslavách výročí 17. listopadu za odstoupení premiéra Babiše

Výročí 17. listopadu provázely demonstrace po celém Česku. Tisíce lidí se sešly v Praze na Staroměstském a Václavském...

Nikdy neodstoupím, ať si to všichni zapamatují, prohlásil Babiš

Premiér Andrej Babiš hovoří na tiskové konferenci o kauze údajného únosu svého...

Premiér Andrej Babiš během briefingu na letišti v Kbelích před odletem do Bruselu prohlásil, že navzdory výzvám...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o...

ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post....

Najdete na iDNES.cz