V neděli 13. prosince 1981 spousta lidí zůstávala dlouho v postelích, aby si užila volného dne. Irena Adamczyk z Českého Těšína se ale chystala do práce. Čekala ji nedělní služba v Muzeu Slaska Cieszynskiego na polské straně řeky Olše.
Výjimečný stav v Polsku 1981 - 82Generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav 13. prosince 1981. Byla ustavena Vojenská rada národní spásy, která převzala výkonnou moc, vůdci opozice byli pozatýkání a internováni (asi 5 000 lidí). Byla přerušena činnost všech organizací. Mnoho zaměstnanců velkých průmyslových komplexů se okamžitě zapojilo do protestů, které stály život přibližně 90 lidí. Výjimečný stav trval až do července 1983. Solidaritu nezničil, působila ilegálně. |
Ale do práce se nedostala. Na mostě přes řeku byl natažený ostnatý drát hlídaný muži se samopaly. V Polsku totiž generál Wojciech Jaruzelski o půlnoci vyhlásil výjimečný stav a na dlouhou dobu odřízl zemi od zbytku světa.
"Do muzea jsem nastoupila 1. prosince, tedy pár dní před výjimečným stavem. A toho třináctého jsem měla mít svou první nedělní službu v životě. Ale nakonec jsem ji neměla. Hranice byla uzavřena a nikdo nesměl tam ani zpátky," vzpomíná Irena Adamczyk, která v muzeu pracuje dodnes.
Hranice se přecházela jen na propustky
Ještě v neděli se sešla s dalšími lidmi, kteří pracovali v Polsku. "Něco takového nikdo z nás nečekal, byli jsme v šoku. Zoufale jsme čekali na každou zprávu, co bude dál," říká.
Na rozdíl od většiny lidí měla tu výhodu, že se do Polska podívala už o den později. "My, co jsme měli pracovní propustky, jsme mohli už v pondělí hranici přejít. Ale jen my, nikdo další. Pro spoustu lidí to byla katastrofa. Znám několik rodin, které to na dlouhou dobu rozdělilo," uvádí Irena Adamczyk.
"Hodně smutné byly první Vánoce. Na obou stranách řeky Olše stáli lidé a volali na své příbuzné nebo známé na druhé straně. Museli si přitom dávat pozor na policajty, kteří to netrpěli. To si dnes dovede jen málokdo představit," dodává.
Kontroly byly zcela běžné
Na vyhlášení výjimečného stavu vzpomíná i mluvčí Českého Těšína Dorota Havlíková. "Bylo mi tehdy třináct a pamatuji si, že otci volali jeho polští přátelé, že se u nich něco děje. Nebyl doma, tak mu nechali vzkaz, ať jim zavolá zpátky. Ale když přišel, linky už byly hluché a my v televizi sledovali projev Jaruzelského. Trvalo dlouho, než se otec s přáteli opět sešel," říká Havlíková.
Tisk v Československu polský výjimečný stav podpořil.
V Polsku v té době vládl strach. "V práci nás neustále někdo kontroloval. Měli jsme tam cyklostyl, což je takový předchůdce kopírky. A ten musel být zapečetěný, stejně jako psací stroje, aby je nikdo nemohl použít k vytváření letáků," přibližuje tehdejší atmosféru Adamczyk.
Existovala i policejní hodina, po které se nikdo nesměl pohybovat v ulicích. Nejdříve od sedmi večer, později od deseti hodin. " A to trvalo dost dlouho. Pamatuji si, že jsme byli v Krakově na svatbě a řešili jsme, zda odejdeme v deset, nebo zůstaneme až do rána. Nakonec jsme zvolili druhou variantu," dodává.
Svoboda, ale i fronty na vše
Události, které vyhlášení výjimečného stavu předcházely, zažíval přímo v Polsku režisér Janusz Klimsza. Jako student ve Vratislavi si v průběhu roku 1981 užíval svobodného ovzduší, viděl stávky a ohromné demonstrace. "Byla to zvláštní doba. Zatímco v Československu vládla tuhá husákovská normalizace, v Polsku jsem měl pocit neuvěřitelné svobody. Bylo to něco jako v listopadu 1989 u nás. Ale tady se to odehrálo během několika týdnů, v Polsku ta atmosféra trvala přes rok. Všichni drželi spolu," uvádí Klimsza.
Zažíval ale i každodenní polskou realitu. A tu charakterizovaly prázdné obchody a dlouhé fronty na veškeré zboží. "Všechno bylo na příděl. Třeba mne kamarádi na kolejích vzbudili v jednu ráno, abych se šel postavit do fronty na pečivo. Otvíralo se až v šest, ale když jsem tam přišel, přede mnou už stálo takových 150 lidí. Prostě v té době se stály fronty na všechno," přibližuje život v tehdejším Polsku režisér.
Výjimečný stav ho ale zastihl už doma. "Asi měsíc předtím jsem dostal dopis z ministerstva vnitra, abych se do čtyřiadvaceti hodin vrátil zpátky do Československa. Chvíli jsem zvažoval, že zůstanu ve Vratislavi. Ale nakonec jsem se vrátil. Na hranici mi českoslovenští celníci roztrhali pas a do Polska jsem se za kamarády dostal až za sedm dlouhých let," dodává Klimsza.
