Vývoj celého západního světa nezadržitelně spěje k rovnosti. Tomuto vývoji napomáhají lidé, události i instituce: buď jej záměrně či bezděčně podporují nebo se proti němu marně stavějí. Na tento pohyb je však třeba promyšleně působit a usměrňovat jej, aby přinášel užitek, nepotlačil svobodu a nezpůsobil nedozírné škody pro jednotlivce, národy i lidstvo.
Do zámoří
Alexis de Tocqueville se narodil 29. července roku 1805 jako třetí a nejmladší syn do staré aristokratické rodiny, jejíž větší část byla popravena již za francouzské revoluce. Díky pádu Robespierra oba jeho budoucí rodiče gilotině o vlásek unikli, leč otec ve vězení ve svých 24 letech zešedivěl a maminka byla nadosmrti psychicky poznamenána. V knihovně otce, vynikajícího prefekta, si vnímavý a nadaný hoch čítal osvícence, nejvíce Montesquieho. Celoživotním vzorem se pro něj stala hlavně památka jeho pradědečka jménem Lamoignon de Malesherbes. Tento známý právník i botanik díky svým kontaktům a spíše krátkodobým veřejným funkcím umožnil vědcům a literátům vydávání slavné Encyklopedie, výrazně přispěl k ulehčení údělu krutě pronásledovaných protestantů i Židů a stavěl se proti nezákonným praktikám krále Ludvíka XVI. Po převratu si však dovolil již bezmocného krále hájit před revolučním tribunálem, aby pak roku 1794 pod gilotinou obratem skončil i on, jeho dcera i vnučky. Mnoho Francouzů pak pochopitelně chtělo restaurovat starý režim, bálo se svobody myšlení, ducha i politických reforem.
Alexis de Tocqueville česky:Demokracie v Americe. Starý režim a Revoluce. |
Alexis obdivuje Anglosasy, že si sami dokážou vládnout v klidu bez revolucí a tragédií. Seznamuje se s o šest let starší anglickou měšťanskou dívkou Mary Mottley, aby ji později - i navzdory svému vznešenému rodu - pojal za manželku. Až do smrti budou spolu oba mluvit zásadně anglicky.
Po absolutoriu práv na Sorbonně se jako soudce-auditor ve Versailles spřátelí s kolegou Gustavem de Beaumont. Dostanou povolení k neplacenému studiu amerického vězeňství. V dubnu 1831 vyplují na asi tři čtvrtě roční pobyt do tehdejších (malých a teprve třináctimiliónových) Spojených států. Mnoho významných Američanů jim tam otevírá dveře, seznamují se s myšlením, kulturou a demokracií v zemi, kterou skrz naskrz procestují. Jak Tocqueville píše ve svém pozdějším cestopisu a pronikavé politologické analýze O demokracii v Americe, nebránil puritánsky přísný řád života zakladatelům USA ze středních a vzdělaných vrstev v samostatném politickém myšlení a jednání. Svrchovanost lidu namnoze uskutečnili již v 18. století: příležitost jednotlivců nebývá omezena rodem. Stále tam narůstá území, lidé, bohatství, prosperita. Země se také díky důslednému rozdělení moci obejde bez privilegií, anarchie i despotismu; těší se míru, svobodám, vládě práva, stabilitě a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.
Na sopce
Již první díl onoho spisu se stal hned v roce 1835 knihou roku. Teprve díky němu vystoupil myšlenkově hlubší Alexis ze stínu svého společensky a řečnicky obratnějšího druha Gustava. Náhlá světová popularita uspíšila Alexisovu politickou kariéru. Moderní směřování k rovnosti, které potlačuje svébytnost jednotlivce a posiluje despotismus ústřední moci a veřejného mínění, se Tocqueville snaží z druhé strany vyvážit, a to: lokální samosprávou, nezávislými sdruženími, svobodným soudnictvím i tiskem, akcentem na individuální práva a zdvořilostními formami, chránícími slabé. Po smetení bourbonského krále Karla X. a nástupu krále Ludvíka Filipa Orléanského v roce 1830 byly trochu rozšířeny občanské svobody a volební právo, kabinety usnadnily podnikání a podnítily hospodářský růst. V historickém horizontu a na výbušné francouzské půdě nahlíží Tocqueville reformy za přínosné.
Obává se ztráty étosu a ducha vládnoucích kruhů, v nichž obyčejní lidé právem vidí leda kliku prospěchářů. 29. ledna 1848 - ještě za uštěpačného posměchu - varuje Poslaneckou sněmovnu, že je ve vzduchu další revoluce a oni všichni spí na sopce. Z obavy před pohromou se raději ani neúčastní opozičního hnutí banketů, které však revoluci ani ne za měsíc beztak spustí. V Ústavodárné komisi byl ochoten tehdejším (radikálním) socialistům připustit nanejvýš asistenci státu hledání práce pro nezaměstnané a podporu lidem v nouzi. Právo na práci by však učinilo ze státu privilegovaného podnikatele, narušilo konkurenci, hospodářskou a tím i individuální svobodu. Stát by pak nemohl řídit výhradně práci, nýbrž všechno - tedy i myšlenky, zvyky, potřeby a nakonec člověka samotného. Socialisté namísto co největší svobody každého jednotlivce začínají slibem materiálních statků "každému dle jeho potřeb", považují vlastnictví za krádež i původ všeho zla, mají nedůvěru ke svobodě a rozumu jednotlivce - avšak zároveň podivuhodnou důvěru ke státu, který má každého jednotlivce vychovávat, určovat jeho osud, potlačovat jeho osobnost a nezávislost a nakonec z něj učinit nástroj a číslo. Socialismus, vyvozuje Tocqueville, je novou formou otroctví či nevolnictví, vrací společnost ke svévoli starého režimu před rokem 1789 či do temnot středověku a natropí tím větší škody, v čím méně primitivní společnosti působí.
Tocqueville neprosadil dvoukomorový parlamentní systém, který měl účinněji klást zábrany případné špatné vládě i okamžitému plnění přání a tužeb lidu. Podpořil Cavaignacovo potlačení pařížského červnového povstání i jeho prezidentskou kandidaturu. V roce 1849, během pěti měsíců ve funkci ministra zahraničí, se přičinil o udržení míru ve velkých částech Evropy. Před účelovými zásahy populisty Ludvíka Napoleona, pozdejšího císaře Napoleona III., Tocqueville marně brání alespoň stávající ústavní řád a svobody. Po jeho převratu v roce 1852 byl po krátkém uvěznění postaven mimo politiku.
Upozorňuje na potřebu záruk individuální svobody, přímé politické reprezentace národa, skutečnou svobodu tisku i parlamentních rozprav a jejich úplné zveřejňování. Již jako soukromník navštěvuje opoziční salóny, stýká se stále s cizinci a bádá ve starých archívech. První část jeho výzkumného projektu o Francouzské revoluci - Starý režim a revoluce - mohla vyjít ještě za jeho života a sklidila opět obrovský úspěch. Tuberkulóza však postupovala rychleji a 16. dubna 1859 Alexis de Tocqueville v Cannes nad teplým mořem umírá.
Divadelní kus nekončí
Téměř všechny tehdejší nešvary, předsudky, bída a lidské tragédie "starého režimu" před rokem 1789, ale i nešťastné provedení následné revoluce spadají na vrub politice většiny předchozích králů, kteří lidi rozdělovali, aby jim mohli ještě absolutněji vládnout - pomocí úzké kliky intendantů. Země byla zbytečně centralizována, zákony a pravidla často, svévolně a účelově měněny, což podvazovalo úsilí o zlepšení. Nucené odvody a práce i svévolné vybírání daní dopadaly nejhůře na bezmocné dole. Často nezákonné či těžkopádné postupy soudů a trestních orgánů se nebezpečně kombinovaly s mírností samotných trestů. Starý režim tak odnaučil Francouze svou zemi politicky řídit i spravovat.
Tocqueville odmítá mnohé z kritiky britského politického filozofa Edmunda Burka (1729-1797), který si prý neuvědomil, že vývoj posledních staletí probíhal v obou zemích úplně jinak: Zatímco v Anglii měšťané a šlechtici v úctě a svobodě postupně rozvíjeli spolupráci, ve Francii byly stavy po 14. století shora odsouvány stranou a vháněny proti sobě do konfliktů. Od středověku pak Francouzi postupně čím dál více ztrácejí politickou kvalifikaci. Později již ani slavní filosofové nezvládají praktická řešení veřejných záležitosti a používání politických prostředků, které by je zachránilo před čistou teorií a pádem do propasti. Omezená osobní svoboda, svoboda tisku a dokonce i jistá prosperita posledních let režimu, to vše sice umožňovalo nahlížet nešvary doby a chyby systému, ovšem neumožňovalo kroky k jejich řešení. Zavádění reforem vyžaduje krom čestnosti jejich nositelů i nesmírnou opatrnost a šikovnost v projevech a výběru prostředků. Ludvík XVI. přes upřímnou snahu a dílčí zlepšení vzbudil přílišná očekávání, nedokázal postup reforem zkoordinovat a zabezpečit pro ochranu svých poddaných stabilitu, průhlednost, účinnost a nezneužitelnost alespoň podstatné části instituciálních fakt, státních a veřejných orgánů.
V roce 1789 konečně zasednou tři generální stavy. Při četbě jejich zápisů vstanou ostřílenému politikovi Tocquevillovi hrůzou vlasy na hlavě: tito idealisté bez politické praxe, zato s pomocí donucovacího aparátu, chtějí najednou a soustavně zrušit v celé zemi všechny zákony i zvyklosti, platné v jejich době!
V nedokončené práci si Tocqueville poznamenává, že ve víru bezprecedentních událostí se politický systém - oproti očekávání - zase až tak diametrálně nezměnil. Revoluce a následné války odstranily už spíše jen zbytky feudalismu, zatímco starý absolutistický aparát se hodil. Mnozí obětaví přišli o život, přeživší si často polepšili. Vzaly za své některé zvlášť odpudivé přežitky starého režimu, vzrostla svoboda, a díky tomu, že revolucionáři nebyli schopni udržet na uzdě inflaci, se Francouzi zbavili svých tíživých dluhů. Dalších revolucí a despotismu však nikoli. Již v roce 1848 si Tocqueville uvědomil, že revoluce roku 1830 nebyla koncem divadelní hry, nýbrž pouze jednoho aktu.
Učit se svéprávně žít
Tocquevillovi šlo více než o blahobyt či o okamžité nastolení zneužitelné "demokracie" - šlo mu o to, aby se co největší množství lidí naučilo samostatně přemýšlet, jednat, vládnout, užívat svobody a důstojnosti a aby přáli totéž i ostatním. Přispívá i k reformám vězeňství. Inspiroval se mimo jiné myšlenkami kvakerů i řádem vězení Auburn v New Yorku. Trestanec neměl být připoután řetězy a ponižován, jak tomu bylo mnohde na západě a jihu tehdejších USA. Vězení mělo s odsouzeným soucítit: ten měl trávit noci v samovazbě, aby mohl přemýšlet o svých činech a sobě samém a nemohl ostatní trumfovat svými skutky. Přes den však mohl pracovat s ostatními tak, aby jeho komunikace souvisela nanejvýš se společným ušlechtilým úsilím, aby získal užitečné dovednosti a zvládl pak svobodu. Tocquevillova vášnivá a nadšeně přijatá řeč ve Sněmovně v roce 1845 připravila půdu pro definitivní zrušení otroctví ve všech francouzských koloniích o tři roky později. Tocqueville ovšem odmítal zvláštní programy pro veškeré propuštěné otroky: ti se mají seznámit s tím, co svoboda znamená, především na svobodě.
Jako politik dostal k agendě Alžírska - tehdy jen asi dvoumilionové země. Toto "barbarské pobřeží" bylo na tři sta let před počátkem Francouzské kolonizace (1830) pod tureckou nadvládou. Soustavnými únosy lodí a vybíráním výkupného dávali jeho místní piráti Evropanům i Američanům jeden z podnětů k vojenským akcím. Tocqueville nechce couvnout ze země, která Francouzy byla již z velké části dobyta a stejně by prý neunikla dalším konkurentům. Soudí též, že jen s vojenskými posádkami bez vlastních usedlíků se Francie v Alžírsku neudrží. Snaží se Francouze přimět, aby užívali co nejméně násilí a snažili se dohodnout se všemi, s kým to jde. Na druhé straně jejich stranu Tocqueville chválí za namnoze dodrženou zásadu nedotknutelnosti náboženství a majetku. Francouzské přístupy mají být co nejvíce kompatibilní s muslimskými zákony a zvyky. Těm kmenům, jejichž muži Francouzům aktivně kladou odpor, připouští zabavování či ničení úrody a zásob a při konfiskacích jejich pozemků se odvolává i na místní muslimské obyčeje zabavování půdy nepřátelům.
Tocqueville pomáhal budovat právní řád tehdy již téměř dobytého Alžírska; do dalších válečných dobrodružství se však nehrnul a pozdější příležitost na dobytí a kolonizaci Uruguaye rád nechal Francii ujít. Vyzývá francouzské vedení, aby vytvořilo pozemkový katastr, povzbuzovalo hospodářskou spolupráci Francouzů, Arabů i Kabylů a posílilo záruky, který by chránily svobody, práva a majetek každého jednotlivce. Muslimové a Francouzi nemají mezi sebou žádné pouto a vzájemně se nesblíží.
Pro Francouze na straně jedné, a Araby a Kabyly na straně druhé musejí platit, poukazuje Tocqueville, odlišná zákonodárství - už proto, že v nich vyrostli a jen jim rozumějí. Ta se nesmějí sbližovat příliš rychle. Vláda Francouzů si má uvědomovat, že nepřátelské city k sobě nevykoření, nanejvýš utlumí. Vedení mají pevně držet Francouzi, avšak nižší správu mají ponechat většinou muslimům. Namísto myšlenek, o které stejně nemají zájem, je třeba muslimům prakticky předvést dobrou vládu a nabídnout spolupráci, aby sami nahlédli, že je i jim ku prospěchu. V něčem chce dokonce vyjít vstříc víc muslimům: Kromě opory a ochrany v jednoduchém právním rámci je prý třeba omezit volný obchod s pozemky, aby jim Francouzi nevykoupili veškerou půdu za babku a zcela je nevykořenili.
Již po první cestě do Alžírska 1841 se Tocqueville obává, že se zbytečné kruté způsoby francouzských vojenských velitelů - které přitom z vojenského hlediska obdivuje - nešťastně přenesou i do Francie a její politiky. Po druhé návštěvě Alžírska v roce 1847 již varuje Francouze, že pokud nebudou jednat i v zájmu místních a budou v nich vidět jen překážku, skončí celá kolonizace nemilosrdným bojem, na jehož konci na půdě Alžírska zůstane jen jedna strana. Jeho slova došla tragického naplnění v letech 1954-1962.
Po vyřízení dědictví rok po svatbě v roce 1835 se takto již Marie de Tocqueville ráda stává zámeckou paní u stejnojmenné vsi na poloostrově Cotentin. Manželé nemají děti, dost se liší temperamentem, ale chovají k sobě lásku a úctu. Marie v pátek peče a rozděluje chléb nejchudším. Alexis shání pracovní příležitosti nezaměstnaným. Jeho předvolební projevy jsou spíše než agitací kurzy politického myšlení pro voliče okrsku Valogne v dnešní Dolní Normandii. Ti svému oblíbenému poslanci v posledku dávají až k 90 procentům hlasů.
Dodejme zde ještě, že důsledky dodržování dobových standardů „lidských práv“ bez tocquevillovské odpovědnosti a promyšleného úsilí o nápravu můžeme u nás názorně nahlížet po roce 1989 – na příkladech růstu alkoholismu, devastace částí veřejného prostoru, prohlubujícího se sociálního vyloučení Romů či na případech amnestovaných vrahů, kteří na svou předchozí činnost ihned navázali.
Řád i svobodu
Tocqueville si v USA cenil, že tamní interpretace křesťanství udržují mravní řád a tím pak napomáhají oné bezpečnosti a stabilitě a uschopňují lidi, aby zvládli větší míru svobody. Za nezávislejší uvažování a oddělení státu od církví ovšem Američané také platí: totiž omezením nezávislého zkoumání v oblasti morálky a náboženství, ba i vyloučením otevřených ateistů ze společnosti. V Evropě prý křesťanství někdy také zabraňuje nejhorším výstřelkům extremistů a upevňuje stávající pořádek, ale potlačuje i svobodu politickou, jejímž stoupencům pak nezbývá než se proti jeho autoritám postavit.
Jistě, dnes ve světě můžeme naopak sledovat i jiné fenomény. Současní sebevražední atentátníci či vrazi personálu potratových klinik by se zajisté hněvali, kdyby je někdo nazval ateisty či agnostiky. Dnešní "konzervativci", dovolávající se dnes Tocquevilla, by neměli přehlížet fakt, že míra kriminality, násilí a vražd v "ateistické" České republice či v zemích agnostického konfuciánství východní Asie dle statistik dosahuje až o dva řády nižších hodnot než v mnoha zemích s příliš silnou vírou - ve velkých částech silně katolické Latinské Ameriky, Filipín či muslimském Pákistánu, Iráku, Alžírsku.
Pozdější Tocqueville politik prosazuje i taková opatření, která by jednotlivci dala co největší volnost v myšlení a takovém jednání, které nikomu a ničemu neškodí. Ve Francii tak nesmí kontrolovat stát a školství ani římskokatolická církev, ani příliš horliví politikové. Jen svobodné a různorodé vzdělání totiž dokáže patřičně zareagovat na potřeby v dějinně nových situacích. Tradiční vzdělání a uzavřené koleje se zdaleka pro všechny nehodí. I se svým "klasickým vzděláním" z uzavřených kolejí a znalostí mrtvých jazyků vedou prý Francouzi v Alžírsku válku brutálněji a barbarštěji než Arabové, zničili tamní archívy, které jim mohly dobře sloužit, a vyhnali turecké úředníky, kteří tam dříve zajišťovali alespoň základní pořádek a mohli jim být jako muslimové dobrými prostředníky.
Tocqueville choval evangelia v hluboké úctě, sám víru spíše postrádal, katolická dogmata rozhodně odmítal, ale neodmítl se před smrtí vyzpovídat knězi, který mu nic nevnucoval. Církve mají působit pouze uvnitř striktně vymezené duchovní oblasti také proto, aby nemohlo docházet ke kšeftům duchovních a politiků. Aby duchovní nebyli funkcionáři státu, mohli tak působit mravním příkladem a nikdy více se již nestali oběťmi převratů. Vzpomínal na milého vychovatele, starého abbého Lesueura, který přežil revoluci. Mohl pak malého Alexise vést prvními kroky života, v dětství mu zčásti nahrazoval rodiče a otevíral mu svět.
Jedno potřebné pro vlast
Tocqueville počítá s lidmi právě takovými, jací jsou, a vytváří opatření, rozvíjející jejich lepší já. Z nesčetných hledisek precizně rozebírá danosti politiky a jejich přesahy do společenského života i kultury. Ovlivnil nejen západ Evropy a USA. Již novinář a básník Karel Havlíček Borovský, jehož ještě kratší život se vyznačuje mnoha podobnými rysy, ve svém listu Slovan českého čtenáře s Tocquevillovými myšlenkami seznamuje. Oba muže v chlapeckém věku osobně vzdělávali starší katoličtí kněží a oba při dospívání víru dětství pozbyli. Oba strávili část svého mládí v zahraničí, též díky svým cestopisům se brzy dostali do politiky a byli liberálními poslanci ústavodárných shromáždění během revoluce 1848 - v Paříži a v Kroměříži. Oba prohlašovali podporu generálu Cavaignacovi a považovali Ludvíka Napoleona za nebezpečí. Oběma je pak zakázána politická činnost, u obou se v padesátých letech 19. století rozvíjí tuberkulóza a jejich pohřbů se neúčastní oficiální představitelé, zato obrovské množství lidí. Jako novinář byl Havlíček bezesporu úspěšnější: Tocqueville udržel vydávání svého též programově liberálního listu Le Commerce od června 1844 ani ne rok. Zato režim byl v opožděném Rakousku nepoměrně tvrdší: Tocqueville se po dvoudenním věznění může vposledku uchýlit na svůj zámek a vydávat některé spisy, Havlíček se kvůli tříletému vyhnanství nemůže těšit ani z rodinné zahrádky a rakouští policajti zatím šťourají ve skrýších soukromých domů po jeho spisech, jejichž pouhé vlastnictví mohlo přivést člověka do vězení.
Tocquevillův maďarský přítel, spisovatel a právník, baron József Eötvös v Uhrách zčásti prosadil náboženskou svobodu a alespoň nejnižší vzdělání v mateřském jazyce. Ani současný indicko-americký politolog a šéfredaktor Newsweeku Fareed Zakaria se při rozlišení neliberálních demokracií - a svobody v rámci právního řádu na straně druhé - nemusel díky Tocquevillovi moc namáhat.
Francie již zanedlouho po Tocquevillově smrti zavedla řádné a pravidelné volby a střídání vlád již od sedmdesátých let 19. století. Ze zemí s tak velkým podílem katolíků se stala na mnoho desítek let jediným větším stabilním státem, který sám nikdy více neupadl do diktatury, občanské války a chaosu. Snad vedle Belgie, která však (také proto, že neměla svého Tocquevilla) prováděla nesmírně krutou a genocidní kolonizaci na území dodnes válkami pustošené "Demokratické republiky" Kongo. Jen díky této kontinuitě v politice, kulturních institucích a na univerzitách, jejichž profesoři nemuseli napříště přísahat věrnost žádnému Mussolinimu, Frankovi, pučistům ani anarchistům, se tak mohla rozvinout kultura přímo hvězdné velikosti, přitahující zástupy cizinců. Skvělé francouzské tradice (jednostrannou orientaci na svobodu spíše uměleckou a literární než politickou Tocqueville vytýkal i Voltairovi) se konečně šťastně sloučily se starostí o občanskou a politickou infrastrukturu. Vývoj by asi býval přerývanější bez brilantního, vtipného a vlivného spisovatele a politika, který dokázal doma nasadit právě ten kvásek, který byl k dalšímu zrání francouzské společnosti nezbytný.
Původně vyšlo v Kavárně MF DNES 18. dubna 2009
Použitá základní literaturaAndré Jardin - Alexis de Tocqueville 1805-1859, Hachette, Paris, 1984, ISBN 2-01-011883-9, 522 str. Alexis de Tocqueville - De la démocratie en Amérique, Préface d´André Jardin, Éditions Gallimard (1961) 1991 Alexis de Tocqueville - L´Ancien Régime et la Révolution, Édité par J.-P. Mayer, Gallimard, (1952) 1964 (ARR) Alexis de Tocqueville - Oeuvres Compl?tes, Tome II - L´Ancien Régime et la Révolution, 2. volume; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1981 Alexis de Tocqueville - Oeuvres Compl?tes, Tome III - Écrits et discours politiques, 1. volume ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1962 Alexis de Tocqueville - Oeuvres Compl?tes, Tome III - Écrits et discours politiques, 2. volume ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1985, ISBN 2-07-070430-0 Alexis de Tocqueville - Oeuvres Compl?tes, Tome III - Écrits et discours politiques, 3. volume - La pensée politique de Tocqueville sous la seconde république ; Texte introduit, établi et annoté par André Jardin, Éditions Gallimard, 1990, ISBN 2-07-071944-8 Alexis de Tocqueville(, Gustave de Beaumont) - Oeuvres Compl?tes, Tome IV - Écrits sur le syst?me pénitentiaire en France et ? l´étranger, 1. volume, Éditions Gallimard, 1984 Alexis de Tocqueville - Oeuvres Compl?tes, Tome IV - Écrits sur le syst?me pénitentiaire en France et ? l´étranger, 2. volume, Éditions Gallimard, 1984 Alexis de Tocqueville - De la colonie en Algérie, Présentation de Tzvetan Todorov, Historiques-Politiques, Editions Complexe, Bruxelles, 1988, ISBN 2-87027-262-6 Alexis de Tocqueville - Souvenirs, Éditions Gallimard (1964) 1978 Cliteur, Paul, "A Secular Reading of Tocqueville", str. 112-132; in: Raf Geenens and Annelien de Dijn, eds., Reading Tocqueville: From Oracle to Actor, Palgrave, MacMillan, Houndmills, New York 2007, Published: January 2008, 256 pp, ISBN: 978-0-230-52746-1 François Furet - The Passions of Tocqueville, The New York Review of Books, June 27, 1985; on: Alexis de Tocqueville: Selected Letters on Politics and Society, edited by Roger Boesche, translated by James Toupin, by Roger Boesche, University of California Press, 417 pp. Raymond Aron - Les étapes de la pensée sociologique; Montesquieu, Comte, Marx, Tocqueville, Durkheim, Pareto, Weber; Éditions Gallimard, 1967 Raymond Aron - L´Algérie et la république, Libraire Plon, Paris, 1958 http://www.tocqueville.culture.fr/fr/index.html http://www.tocqueville.culture.fr/en/index.html http://www.criminology.fsu.edu/crimtheory/tocqueville.htm Slovan, odpovědný redaktor a vydavatel: Karel Havlíček; Tiskem Františka Procházky v Kutné Hoře, 1850, 1851 Karla Havlíčka Borovského Politické spisy, díl 3, Slovan 1850-1851. Epištoly kutnohorské 1951. Část 1. Jan Laichter, Praha, 1902 |
DOKUMENTPoznámky a odkazy Zdeňka Zacpala najdete zde. |
