Tento text jsem s plným vědomím, co činím, psal bez opory v historických materiálech, toliko na základě vzpomínek a ve snaze přiblížit atmosféru pražského jara optikou jednoho z velmi nepatrných a zcela nevlivných aktérů.
Obyčejné astronomicky, neobyčejné politicky
Nemohu si vzpomenout na přesné znění onoho verše o dětství a mládí, kdy slunce v létě svítilo stále a kdy v zimě sněhu bylo plno a byl bělejší, snad to nějak tak zpíval i Karel Gott, ostatně již v roce 1968 idol dívek a dam. Označení "jaro národů", "pařížský máj" či "pražské jaro" mají význam metafor, pod nimiž skrýváme významné, namnoze přelomové dějinné události, ale současně jimi zakrýváme každodennost těch "velkých historických dob" - a přece jsme v nich žili vydělávajíce na svůj chléb každodenní, chodíce také do hospod či do salonů, prožívajíce své lásky a zklamání, sledujíce své ambiciózní mladistvé cíle v naději, že se svět konečně otevře, nebo ukončujíce svá životní díla s lichým vědomím, že vlastně konce nemají a mít nemohou.
Ponechám s radostí a úlevou politologům a historikům jejich badatelské přístupy k pražskému jaru 1968 - s plným vědomím, že se nedohodnou a ani dohodnout nemohou: každá doba má své nadšené obhájce stejně jako zatrpklé kritiky. Bylo pražské jaro pouhou výměnou komunistických garnitur, do níž nepříliš šťastně medvědí tlapou zasáhly sovětské tanky? Nebo vážně míněným pokusem o třetí cestu, o hledání toho dnes již zprofanovaného "socialismu s lidskou tváří"?
Odpověď lze možná aspoň zčásti najít právě v tom, jak pražské jaro prožívali "běžní lidé" - jako paradoxně obyčejné neobyčejné jaro, obyčejné astronomicky a neobyčejné politicky. Někdy historikové dějinné etapy zkracují nebo prodlužují, mluví o krátkých či dlouhých staletích a vcelku právem ignorují uměle stanovené časové předěly (tak třeba 20. století bylo krátké, protože začalo první světovou válkou a končilo již rozpadem komunismu, což je postřeh jistě rozumný). Chci se nicméně držet kalendáře s malými, několikadenními přesahy a povědět, jak jsem prožíval ony významné měsíce já spolu se svými blízkými.
Vzrušení bez bulváru
Tak především - od nástupu Dubčeka na trůn generálního tajemníka v lednu 1968 jsme si začali uvědomovat významnost doby, v níž žijeme. Odehrálo se totiž něco, na co jsme nebyli zvyklí: tajemník KSČ byl vystřídán, aniž byl souzen či dokonce popraven, ba zůstal ve funkci prezidenta republiky. Zábavné na té věci bylo to, že nikdo v českých zemích (a málokdo na Slovensku) nevěděl, kdo ten budoucí idol - Alexander Dubček - vlastně je. Neznali jsme jeho tvář a o názorech nemohlo být řeči, ostatně neměl je samostatně nikdy.
Od února se vlekla v novinách většinou karikaturně rozvíjená aféra generála Šejny, který prchl na Západ údajně s diplomatickou taškou plnou tajemství. Ve skutečnosti (alespoň té prokazatelné) kšeftoval jako vojenský správce lesů, vod a strání s pšeničnými či jakýmisi jinými semínky, které bohatě rozprodával, a získal hrdý lidový titul generál Semínko. Na věci byly zajímavé dvě okolnosti. Zaprvé: Semínko byl vůbec nejmladším československým generálem, byť nikdy ničemu nevelel a bylo mu teprve něco přes třicet; jenže jej ve velké oblibě měl prezident a první muž KSČ Antonín Novotný. Zadruhé: z celé té generálovy aféry se nestal tučně tištěný bulvár. Spíše šlo o politický podtón celé věci. Inu, diskutovali jsme sice o ní jako o příznaku doby, ale byla věru i jiná a vážnější témata.
Celý ten čas lze asi právem charakterizovat jako nejzpolitizovanější období "dějin" komunistické moci: diskutovalo se všude, v tramvaji, ve vlaku i v hospodách (tam samozřejmě nejdůrazněji), hledaly se alternativy, vyslovoval nesouhlas, a hlavně se nikdo nebál mluvit. To bylo opravdové novum: existovala svoboda slova v tom nejelementárnějším smyslu.
Ale političnost doby se projevila ještě v jedné nápadné věci, nikdy již nezopakované: lidé četli denně noviny a ne jedny, nýbrž troje, čtvery, na Mladou frontu se v sobotu stály fronty, náklad Literárních novin byl extrémní (v době, kdy vyšla slavná výzva Dva tisíce slov, dosáhly nákladu přes sto tisíc), mimořádný vliv získala týdenní periodika, zejména Reportér a Univerzita Karlova.
Já pak v tom prosluněném čase (viz výše citovaná píseň) jsem v pozdní odpoledne s pěti tiskovinami odcházel do pražské restaurace Pod Pekařkou, v jejíž zahradní části jsem přečetl vše, co bylo tištěno, včetně tiráže. Pozoruhodné na věci bylo to, že tisk se díky uvolněné (de facto vůbec nefungující) cenzuře (někteří se uvolněné cenzury strašně báli, což byl jen výraz strachu z Moskvy) stal reálně pluralitní, avšak nesklouzl k bulváru: lidé žili politikou, nikoliv bulvárem.
Snad jen dvě události zaváněly jakousi - s prominutím - dobře míněnou bulvarizací, ale i ony měly smysl bytostně politický. Literární historik a kritik Václav Černý, ale původně kterási novinářka (uložil jsem si, že nebudu pátrat v pramenech, abych „pel dojmu“ nesetřel), otevřeli kauzu Julius Fučík. Reportáž psaná na oprátce je prý podvrh, artefakt vyrobený stalinistickým vykladačem literatury Ladislavem Štollem a vdovou Gustou Fučíkovou, protože (to byl nejsilnější argument) nic podobného se přece v žádné jiné nacistické věznici nepodařilo. Sečtělý čtenář ví, že případ byl uzavřen - snad podoben boji o Rukopisy - až v devadesátých letech. To druhé téma otevřel enfant terrible pražského jara Ivan Sviták, filozof. Rozpoutal nikoliv nezdůvodněnou tiskovou kampaň kolem podivného úmrtí Jana Masaryka. Víme, že se již asi nikdy nedozvíme, jak to vlastně bylo.
Nicméně obě témata byla předmětem vášnivých sporů, diskusí a hypotéz: Čech je skvělý hypotetik, jenže když přijde na to, aby svou hypotézu hájil, včas zmlkne.
Náraz na hranice možného
Nemohu a nechci popřít, že pražské jaro (21. března - 21. června plus jeden týden, který tam budeme nutně potřebovat) prožívali i na úrovni každodennosti jinak nekomunisté a jinak komunisté. Říkám komunisté s plným vědomím, protože v té době oněch utilitárních a pragmatických "členů strany" (oni si totiž po roce 1970 ani komunisté neříkali) bylo pomálu a tehdejší skutečné "jádro strany" tvořili lidé, kteří vkládali do toho, čemu se říkalo obrodný proces (lidově "obroďák" - i to svědčí o tom, že ten zhola politický proces byl záležitostí zdaleka již ne vnitrostranickou), velké naděje. Víru, že idea, o jejíž zkompromitovanosti již sami neměli většinou pochyb a kterou chtěli korigovat, učinit ji modernější a zejména uvést do kontextu světového levicového hnutí, je schopna proměny, transformace, modernizace, reformy...
Nekomunisté se v podstatě (a tato úvaha nemá, jako nic z toho, co je v ní řečeno, status politologické analýzy) podle mých osobních zkušeností dělili do dvou skupin. Do skupiny, která byla ochotna přijmout ideu socialismu s lidskou tváří (socialismus totiž nebyl jen sociálně nespravedlivý a politicky totalitní, v roce 1967 již byl i lidsky zčásti snesitelný), a tedy s komunisty spolupracovat a podpořit je masovou akcí (což se ostatně později na kratinký čas také stalo). A do skupiny, která od samého počátku (a jistě ze svého hlediska plným právem) viděla v komunismu emanaci všeho zla, ztělesnění choutek ďáblových a nereformovatelnou ideu, která je bytostně špatná již od dob stařičkého Marxe.
Diskutoval jsem s "reprezentanty" obou táborů a nebyly to diskuse vždy příjemné. Jako jablko sváru se nakonec vždycky ukázalo to, kam až je strana ochotna zajít a nakolik je ochotna uzdičku, kterou přece stále držela, popustit. Vznikly K231 a KAN, dvě organizace, které ani "obrozené vedení" strany nebylo ochotno tolerovat. Byli to bývalí političtí vězňové (název K231 byl odvozen od čísla paragrafu, podle něhož byli odsuzováni), kteří se dožadovali ani ne tak formálních náhrad, jako přiznání plné lidské důstojnosti a plnohodnotného občanství. A Klub angažovaných nestraníků, který tvořil (bez ohledu na program) vědomou protiváhu organizaci komunistů - prokažte svou lidskou tvář tím, že uznáte, že jsme všichni stejně hodnotní lidé a že máme všichni stejné shromažďovací a vyjadřovací právo.
Měl jsem kamaráda (a mám jej dodnes), který se v KAN angažoval, ale nakonec dospěl k zajímavému zjištění, že "z toho nic nebude", protože KAN nemá sjednocující ideu a vyčerpává se vnitřními spory. Mimochodem, v polovině sedmdesátých let vstoupil do strany...
Étos až nerudovský
Strana nakonec dala svému usilování o proměnu společnosti a snad i státu podobu v takzvaném Akčním programu. Květen, myslím, že krásný a slunný, začal pitomostí, jíž se spisovně říká pokus o kompromis - mezi radikálními konzervativci, kteří si nechtěli rozházet Moskvu, a reformními komunisty, kteří se nechtěli vzdát zejména toho, čeho se jim od února 1948 dostalo poprvé, totiž spontánní a masové podpory lidu obecného. Nicméně hora porodila myš. Nekomunisté byli otráveni nečtivostí textu Akčního programu, který byl kombinací inteligentních nápadů a stranického dřevěného jazyka, a komunisté byli zklamáni tím, že se předkládá cosi, co jaksi důvěrně známe - poněkud zmatený a neurčitý kompromis, který však za každou cenu držel pevně v rukou "vedoucí úlohu strany".
Inu, byl-li počátek května politicky nepřívětivý oním Akčním programem, byl mimořádný Prvním májem. I moje tehdy čtyřletá dcera, kterou jsem nesl na ramenou, si dodnes pamatuje ten zážitek, kdy lidé bez konce proudili kolem "nových tváří", zdravili, volali, vraceli se, kolem tribuny nestáli milicionáři a vojáci, nýbrž sokolové, legionáři, ano, tehdy ještě v plné síle, junáci a svazáci s nově nabytým sebevědomím. Myslím, že nebylo od dob Nerudových krásnějšího Prvního máje a již ani nebude, protože nebude důvod. Tehdy důvod byl - byla to manifestace důvěry. Až čas ukázal, že důvěry vložené v nesprávné ruce.
Bdělí milicionáři v Ruzyni
Ti noví reprezentanti byli veřejnosti známi jen zčásti, poprvé se takto veřejnosti představil nově zvolený prezident Ludvík Svoboda, v něhož se vkládaly - ale kolik bylo jemu podobných! - naděje, jež se nenaplnily. Podařilo se mi ryzí náhodou v onom roce potkat Ludvíka Svobodu v Belanských Tatrách; šel neuvěřitelně svěže, provázen svou dcerou Zoe a asi dvěma muži ochranky, prostý a příjemný. Ale stačí to, včetně válečné zkušenosti, kruté a často ponižující, k tomu, aby uhájil to, čeho jsme byli plní a čeho jsme se nechtěli vzdát?
V polovině května vstupují na scénu studenti, konečně! Volí osobitou formu vážnosti a recese v majálesu, který se po letech zákazů (s jednou výjimkou) znovu koná, svobodně, s hesly, která by si pak celé dvacetiletí nikdo netroufl šeptat ani doma pod peřinou... Byl jsem tam a nasál tu obrovskou víru mladých, namnoze svých studentů, ve změnu, víru, která byla zklamána, a přece se zrodila znovu, v disentu a potom v listopadových událostech roku 1989.
Ale na ruzyňském letišti jsem v polovině června nebyl, ostatně co bych tam hledal. Přes deset tisíc milicionářů se tam shromáždilo, aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou strany, která ustupuje od svých „marx-leninských principů“, zrazuje naši "lásku k Sovětskému svazu", opouští "principy internacionální jednoty"! Už si nepamatuji, zda je tam Dubček jel pacifikovat, asi ano, jenže Dubček byl slabý a tu masu odhodlaných bijců (přesně tak se za rok ukázali v plné parádě) přesvědčit nemohl.
Bez omluvy
Jaro 1968 se skončilo v tom mimometeorologickém významu 27. června, kdy vyšel text, který vyvolal největší nadšení a největší nevoli - Dva tisíce slov, text z pera brilantního Ludvíka Vaculíka, který promlouval z duše většině z nás: nedejme se, držme se konečně znovu poznané pravdy, nepřistupujme na ty již klasické a vždy katastrofální kompromisy, zůstaňme sebou samými.
Bylo to krásné jaro, nejkrásnější jaro mého života, jaro nadějí a víry. Vina těch, kdo podupali čerstvé sazenice a kdo zahnali většinu národa do až trapného chalupářského soukromí, je nezměrná. Jednu věc se tito zaháněči nikdy nenaučili - pokoru a schopnost omluvy. Snad ani nevědí, kolik lidských životů zničili a kolik lidí připravili o naději a víru a o prožitek líbezného a půvabného jara. A nejen toho osmašedesátého.
. Miloslav Petrusek (1936)V Brně studoval filozofii a dějepis. Byl výzkumným pracovníkem Ústavu sociálněpolitických věd Univerzity Karlovy. Za normalizace spolupracoval s brněnskou disidentskou skupinou Prameny při vydávání překladů společenskovědní literatury. S Josefem Alanem vydával samizdatový časopis Sociologický obzor. V letech 1991-1997 vykonával funkci děkana Fakulty sociálních věd UK, roku 1992 byl jmenován profesorem sociologie. Z knih: Sociometrie (1969), Velký sociologický slovník (1996; předseda redakční rady a autor více než 200 hesel), Sociologie, literatura a politika (1996, s J. Alanem), Společnosti pozdní doby (2006). |
