Patnáctého ledna, v den první volby, však živou výplň prezidentského rámu stejně nepoznáme. Nikdo z kandidátů nenajde v obou komorách parlamentu takovou podporu, aby proběhl prezidentskou páskou rovnou na Pražský hrad. Strany mají vlastní koně a poprvé budou sázet na ně.
Chceme-li tipovat, pak pravděpodobnými soupeři v druhé rundě prvního kola budou dva muži z trojice Bureš, Klaus, Pithart. Další je ve hvězdách a ve stranických sekretariátech.
Obrysy nástupce Václava Havla vyplní strany a jejich následné dohody či nedohody. Nebudou jednat pouze o tom nejpřirozenějším, nejlogičtějším - který kandidát by byl zemi nejlepší hlavou a proč.
Budou také handlovat, čí kůň a s jakými zuby by na Hradě komu (jim) prospěl a uškodil. A zda je pro ně výhodnější pouštět se ještě do druhého kola se Zemanem a možná i Motejlem, anebo už v prvním kole raději skousnout muže nechtěného.
Do komplikovaných politických počtů se však nepouštějme. Vždyť je dosud neznají sami volitelé zákonodárci. Nevědí ani jistě, zda budou prezidenta volit tajně, či veřejně.
Pro netradiční veřejnou volbu je tu jediný argument: parlamentní strany, jedna víc, druhá míň, koketují s přímou volbou prezidenta, rovněž lidé si ji přejí. Pokud není ve hře, volič by alespoň věděl, koho vybírají "jeho" zastupitelé.
Jenže: neobvyklá veřejná volba by právě teď vyhovovala nejvíc sekretariátům a jejich prezidentským obchodům. Měly by pod kontrolou loajalitu svých zákonodárných oveček. Tajná volba zaručuje alespoň jistou míru nezávislého rozhodování.
Hlava státu má být vybírána svobodně a s vědomím osobní odpovědnosti každého z 281 volitelů. Bez toho, aby nad nimi visel meč povinných dohod.
