Klaus ovšem není jejich kandidát a nepředstavuje jejich myšlení. Od Sokola se komunisté odvrátili se starou bolševickou rétorikou: Sokol je kandidát šlechty, církve a sudetských Němců. Upadli do vlastních tenat.
Problém ČSSD je hlubší než intriky politického penzisty Zemana: ideově nesoudržný konglomerát hlubinných protikladů. Brutální Zeman udržel hejno pohromadě, jemnému intrikánu Špidlovi se rozpadá pod rukama.
Vražedné souboje jsou socialistům bližší než osud Hradu a státu. Osud vlády Špidlova prezidentská tragédie patrně neohrozí: jako často v Čechách není po ruce náhrada.
Ani triumf komunistů nemusí znamenat mnoho. Představa, že jim nyní někdo dá něco navíc, než jim doposud vynesl volební výsledek a povolební vyjednávání, nemusí se naplnit - není k tomu žádný důvod. Nebojovali za Klause, nýbrž proti církvi, šlechtě a Sudetům.
Za zmínku také stojí, že komunisté vždy raději bojovali proti socialistům než proti pravici. Grebeníček není Gottwald, jeho strategie je přece jen méně mazaná. Měl protahovat volby prezidenta do nekonečna, měl protahovat případné změny ústavy až do úplného rozkotání státu. To by se KSČM vyplatilo, Klaus ne.
I Unie svobody bude muset revidovat svou politiku, která doposud měla jen destruktivní rozměr: Klausovo nebytí. Ale možná se jí to ani nevyplatí, vždyť sama už málem není.
Česká politika často měla jediný (marný) rozměr: hon na Klause. Jeho volba možná malátnou a zmatenou politickou scénu uklidní a projasní. Místo osobních soubojů může se vrátit ke své podstatě: k budování a spravování státu. Levice k tomu zvolila pravého prezidenta.
