První typologie předsudečných útočníků byla sestavena před téměř třiceti lety. Američtí vědci Levin, McDewit a Bennett rozdělil pachatele do čtyř základních kategorií – pachatele hledající vzrušení, obranné pachatele, odvetné pachatele a pachatele na misi. Typologie předsudečných útočníků na internetu a mimo něj se v mnohém prolínají.
Pachatelé hledající vzrušení jsou lidé, kteří na druhé útočí pro zábavu. Jejich motivace může být často obtížně rozpoznatelná, zdánlivě mohou budit dojem rozhněvaných mladých mužů či fotbalových chuligánů. To co, z této skupiny osob dělá pachatele předsudečného násilí je způsob, kterým si vybírají napadené – podle některého společného vnějšího znaku.
Obranní pachatelé se zase domnívají, že svým jednáním brání určité území od osob, které definují jako nepřijatelné, obvykle na základě jejich etnického nebo podobného původu. Jejich jednání často vypadá velmi racionálně a pro veřejnost pochopitelně – ve svém okolí nechtějí „nepřizpůsobivé“, žádají odsun lidí bez přístřeší do jiných čtvrtí, jsou proti přijímání migrantů. Předsudečné útoky těchto pachatelů často vypadají jako sousedské spory. S jedinou výjimkou. Jejich terčem jsou vždy a výlučně lidé, kteří se viditelně liší.
Třetím typem útočníka je odvetný pachatel, člověk, který se mstí za nějaký předchozí útok. Příkladem takového pachatele jsou například lidé, kteří se na demonstraci v Břeclavi dopouštěli podněcování k nenávisti vůči Romům na základě toho, že se domnívali, že způsobili napadení patnáctiletého chlapce. Později se ovšem ukázalo, že napadený si celou situaci vymyslel.
Čtvrtou skupinu předsudečných pachatelů tvoří tak zvaní útočníci na misi. Ti si vytvářejí vlastní, obvykle silný ideologický svět, do kterého určité skupiny osob nepatří – je nutné je zlikvidovat. Jejich útoky bývají velmi brutální, propracované, opakované. Klasickým útočníkem na misi byl Andreas Breivik, či v českém prostředí Jan Mokrý.
Extremista, "stranger danger", mladík – tři neplatné stereotypy
Zajímavý psychologický vhled do světa pachatelů trestné činnosti z nenávisti přináší dvě studie ministerstva vnitra z nedávné doby*. Pro prostředí České republiky bylo potvrzeno, že mezi pachateli výrazně převyšují muži nad ženami (97%) a lidé věkového průměru 26,8 let. Poměr mezi zaměstnanými a nezaměstnanými je téměř stejný, z hlediska vzdělání mělo 30% osob vzdělání základní, 38% bylo vyučeno, pouze 2 % byli vysokoškoláci.
Obvyklý mediální obraz předsudečného útočníka je pravicový extremista. Tento obraz je ovšem zcela falešný. Extremistický, případně ideologický pachatel, se mezi pachateli trestných činů z nenávisti vyskytuje pouze ve 20%, respektive 1%(!) případů. Dle Edvarda Dunbara je toto číslo dokonce ještě menší, osoby organizované v nějaké nenávistné skupině tvoří pouze 13,8 % populace pachatelů.
Markéta Štěchová ve studii Interetnické konflikty jako důsledek rasové nevraživosti upozorňuje na stereotyp a bagatelizování útoků příslušníků extremistických skupin na Romy spočívající jednak v jejich zlehčování, ale především prezentaci těchto útoků jako výlučně útoků páchaných extremisty, respektive skinheady, navíc mladými. Jako častý argument ke svému vyvinění pachatelé používají to, že byli pod vlivem alkoholu. Byť některé studie přítomnost alkoholu během napadení potvrzují, policejní psycholožka Ludmila Čírtková však proti zbavení viny z důvodů intoxikace varuje.
Dlouho dobu vědci a následně také policisté předpokládali, že předsudeční útočníci se s napadenými neznají. Tento "stranger danger" obraz pachatele se pak negativně odrážel do schopnosti stíhat osoby, které pocházejí z přímého okolí poškozených. Policie obvykle měla tendenci tyto předsudečné útoky v blízkých vztazích považovat za prosté sousedské spory (viz výše příklad z praxe). Jiné poznatky přináší studie autorky Gail Mason, ve které prokázala, že většina poškozených svého útočníka znala, věřila nebo podezřívala někoho svého souseda nebo někoho ze svého okolí (82,5%), dalších 7,5% obětí uvedlo jako útočníka někoho ze svého místa zaměstnání, ve 2,5% případů se jednalo o rodinu. Vyloženě neznámý pachatel poškozené napadl v 2,5% případů.
Online hateři
Prostředí sociálních sítí zdánlivě poskytuje agresorům pocit anonymity a beztrestnosti. Většina z nich spoléhá na to, že nebudou v online prostředí k dohledání.
Co se týče online haterů, zajímavou kategorizaci na vzorku lidí užívajících Twitter k šíření islamofobie poskytl ve své studii Islamofobie a Twitter Imran Awan. Útočníky rozděluje na:
- Lovce: osoby, které cíleně na sociálních sítích vyhledávají své oběti (konkrétně na twitteru například účty osob s muslimskými jmény nebo s vypadající jako muslimy)
- Učedníky: lidi, kteří jsou na sociální síti nováčky, ale zapojují se do činnosti Lovců a rychle se adaptují na šíření předsudků a nenávisti
- Diseminátory: osoby, které obvykle retweettují či přeposílají nenávistné obsahy
- Podvodníky: osoby, které využívají falešné profily k tomu, aby šířili předsudečný obsah
- Spoluviníky: osoby, které sami neútočí, ale rády se připojují k existujícím vláknům nebo retweettům
- Reakční pachatele: osoby, které sledují základní incident (např. hoax nebo i pravdivou zprávu zobrazující napadnou skupinu v negativním světle) a komentují přímo tuto zprávu
- Cestovatele: osoby, které mění svůj profil s cílem opakovaně napadat tutéž osobu
- Profesionály: osoby, které svoje kampaně pojímají bez ohledu na následky, jsou důsledné a mají potenciál agitovat širokou populaci uživatelů.
Online prostředí také útoky specifickým způsobem akceleruje. Není výjimkou, že vůči jednomu člověku útočí desítky až stovky osob. Taková situace je pak velmi nepřehledná pro orgány činné v trestním řízení a často vede k neochotě nenávistné výroky v tak velkém množství stíhat. To však nic nemění na škodlivost jejich jednání.
Online hateři – analýza případu Radka Bangy
Prozatím nejdetailnější analýzu profilu online hatera přináší případ Radka Bangy. Celkem se v jeho případě policie zabývala dvaceti útočníky. Žena byla mezi nimi pouze jedna. Prokazatelné napojení na extremistické hnutí měla pouze jedna osoba. Průměrný věk online hatera byl 33 let, více než 26 let bylo většině útočníků, nejednalo se tedy o osoby v teenagerském věku, ale zpravidla o lidi, kteří mají již dostatek životních zkušeností k tomu, aby byli schopni posoudit vážnost svého jednání, a sice skutečnost, že útočí na jinou osobu pro její nezměnitelnou charakteristiku.
Zajímavý je i fakt, že většina agresorů působila na sociální síti pod svým skutečným jménem nebo jednoduše rozpoznatelným pseudonymem, což svědčí o jejich jistotě, že výroky, kterými častovali poškozeného, považovali za neproblematické, a také že věřili ve svoji nepostižitelnost. Nikdo z obviněných se věrohodně poškozenému neomluvil.
Dominantní strategií obhajoby, kterou hateři zvolili byla bagatelizace jejich jednání. Jeden z nich například uvedl: „Je tam za textem vysmátý smajlík, a bylo to myšleno ironicky“. Bylo možné se také setkat s takovým jednáním pachatele, kterým se snažil vzbudit sympatie poukazem na své vlastenecké cítění: „K tomu dále musím uvést, že se nepovažuji za nacistu, fašistu, považuji se za vlastence, to je dnes trestným činem“, či se snahou přesvědčit vyšetřující policisty, že se jednalo o kritiku hudební tvorby poškozeného: „Ke svému výroku chci uvést, že tento byl velmi nevhodný a nic nemám proti cikánům, jen se mi nelíbí tvorba pana Bangy.“ Na některé útočníky však nepůsobilo ani probíhající trestní řízení a v ponižování poškozeného pokračovali i během výslechu: „…mohu říci jen toliko, že je to sprostý barevný člověk, můj názor na naše barevné spoluobčany se nezmění, páchají více než 70% trestné kriminality, je jedno, jestli jsou v getu nebo v televizi.“ Odsouzený Aleš Rozsíval dokonce prohlásil, že soudem přiznanou náhradu škody hradit nebude. Nutno podotknout, že jeho odvaha útočit na jiné skončila právě momentem, kdy se věc dostala k soudu – k hlavnímu líčení se nedostavil.
Buď jak buď, ani jedna ze strategií se neosvědčila, všichni výše zmínění pachatelé byli v průběhu let 2017-2018 odsouzeni. Většinou k podmíněným trestů nebo trestům obecně prospěšných prací.
V příštím díle se zaměříme na oběti trestných činů na internetu a jak jim pomoci.
*Limity studií lze spatřovat v malém výzkumném vzorku (u studie pachatelů 15 osob), ve skutečnosti, že se jedná o odsouzené pachatele, tedy ty, kteří se nechali chytit a odsoudit, a též v konceptu extremistického pachatele, který se promítá do toho, kdo a za jaký trestný čin je odsouzen, a kdo tedy bude tvořit výzkumný vzorek. V každém případě však přinášejí aktuální data platná pro Českou republiku.
