Média se pozastavovala hlavně nad tím, jak moc je americký profesor vzdálen českým reáliím.
Většina Čechů by totiž odpověď nejspíš dala dohromady. Děti by hrdě dodávaly, že vlajka vlaje, jen když je pan prezident na Hradě, mládež by s neúctou sobě vlastní komolila heslo na „Pravda vyděsí“ a starší ročníky by pedantsky doplňovaly, že heslo pochází z husitských dob a na svou vlajku si ho v roce 1918 vybral prezident Osvoboditel T. G. Masaryk.
Jen málokdo z nich by tušil, že legendární věta o moci a vítězství pravdy – když to trochu přeženeme – pochází ze starověké židovské anekdoty a její pointou je vznik či obnova židovského státu.
Je pravda, že heslo zpopularizovali husité, ale ti pro ně nešli nikam jinam než do Bible, lépe řečeno do legendárního pobiblického vyprávění z 1. století př. n. l., které nakonec nebylo přijato do židovského ani křesťanského Písma a řadí se k takzvaným apokryfům.
V 15. století si s tím však nikdo hlavu nelámal, naopak, husité apokryfy milovali, zejména hrdinské vyprávění knih Makabejských o vítězství hrstky bojovníků nad přesilou.
Orientální pohádka...
Text se objevuje v Třetí knize Ezdrášově, ve vyprávění, které má typické rysy blízkovýchodního mudrosloví.
Perský král Dareios se ve 3. kapitole knihy nechá přemluvit třemi mladíky pro řečnickou soutěž o nejlepší odpověď na otázku, co je na světě nejmocnější. Každý svou odpověď napíše, zapečetí a uloží králi na noc pod polštář. Ten na druhý den vybere vítěze. První soutěžící označí za nejsilnější víno, druhý krále a třetí ženy, jenže se vzápětí opraví a připíše, že nejmocnější ze všeho je pravda.
Ráno soutěžící vysvětlují: podle prvního víno mění chování, ohlupuje a zhoršuje paměť. Podle druhého se všichni bojí krále, poslouchají ho, a on je posílá do války a přivlastňuje si kořist. Je tedy logicky nejsilnější.
Třetí mladík, který vlastně nabídl odpovědi dvě a trošku pravidla porušil, upozorňuje na moc žen. To ony rodí krále, a když chtějí, umějí je připravit o korunu; muži bez nich nedokážou existovat, rozhazují kvůli nim majetky, nezřídka se z nich pomátnou, nechají zotročit, někdy i zaplatí životem. Navzdory veliké síle žen je tu však něco ještě silnějšího – pravda. „Víno, král i ženy jsou nespravedlivé, ale pravda trvá a sílí navěky, žije a vítězí,“ praví apokryf.
Tohoto bystrého řečníka král označí za vítěze. Je to židovský mladík Zorobábel, zavlečený do babylonského zajetí, a za odměnu si pro sebe nepřeje vůbec nic. Žádá jen obnovu jeruzalémského chrámu a světe, div se, je vyslyšen. Nádavkem dostane vízum, daňové prázdniny, pozemky v Izraeli a platy pro jeruzalémské stráže. Příběh končí sedmidenní oslavou, při níž zřejmě přijdou ke slovu opět – ženy a víno.
... a drsná realita
Na dlouhá staletí pak příběh zapadl, a divy se s ním začaly dít až ve střední Evropě na přelomu 14. a 15. století. Prvním známým Čechem, který heslo Pravda vítězí veřejně vyslovil, však nebyl Jan Hus, nýbrž jeho současník, zderazský křížovník Johlín z Vodňan. Hned po něm to byl převor Tomášek Carbonista, ale ten mluvil spíše o spravedlnosti, protože slovo „pravda“ v našem významu tehdejší čeština neznala.
Citát z Ezdráše rozpracoval teprve Jan Hus. „Nade vším vítězí pravda, i když načas bývá poražena,“ psal, když ho vyhnali z Prahy. Pravda Páně je nadřazena nad církevním kanonickým právem i světskou mocí, kázal neúnavně. Víme, jak dopadl.
Ale stačilo pár vyhraných bitev a husitští ideologové pod kotlem ještě přitopili. Začali věřit, že Čechové jako jediní vlastní Pravdu, protože dostali její nový a závazný výklad, stejně jako kdysi Hospodin zjevil Desatero starozákonním Izraelcům.
České „Čtvero“, tedy Čtyři pražské artikuly, však nemělo být jen programem rovnoprávností křesťanů před Božím zákonem. Věřilo se, že nastal předěl v dějinách, zásadně nová skutečnost, kterou stvrdil mistr Jan obětováním pro Krista. „Souvisí to s husitským mesianismem, vědomím vyvolenosti,“ vysvětluje obrovské sebevědomí revolučního tábora historik Petr Čornej.
Pravda se zdála vítězit všude kolem a husitský diplomat Petr Payne to v roce 1429 řekl císaři Zikmundovi rovnou do očí. Milý králi, nemáš šanci, protože s námi je nepřemožitelný pražský zápasník, Pán Ježíš Kristus, a tvoje desetkrát početnější vojska utíkají před hrstkou sedláků.
Heslo nepřestávalo provokovat.
Cestou na koncil v Basileji roku 1432 se kolem něj dokonce strhl skandál. Při vjezdu do Norimberka rozvinul Matěj Louda z Chlumčan na svém voze transparent Veritas super omnia vincit (Pravda nad vším vítězí). Kardinál Cesarini vyslal rychlého posla s pokornou žádostí, aby se podobných „provokací“ husité vyvarovali. Naštěstí museli Češi přesednout na lodě a vlajky pro jistotu svinuli, aby jim nezvlhly. Ani porážka polních vojsk u Lipan neznamenala zánik hesla – za své je přijal král Jiří z Poděbrad a jeho arcibiskup Jan Rokycana nechal umístit zlatá slova Pravda zvítězí i s kalichem a sochou krále na štít Týnského chrámu.
Nápis tam pobyl nějakých 150 let, až jej 17. ledna 1623 pobělohorský týnský kněz Ctibor Kotva z Freifeldu s jezuitou Jiřím Plachým snesli dolů, roztavili a nahradili Pannou Marií.
Prázdný symbol
Pak si dalo heslo v Českém království téměř na 300 let pauzu. Do povědomí je vrátili až Palacký a především Václav Hanka, který v roce 1851 s nezbytnou mystifikací tvrdil, že tato slova plápolala zlatě na praporcích Žižkových. S heslem si začínal každý dělat, co ho napadlo.
„Od 19. století je toto heslo vyprázdněné. Se zhroucením ideje Boha ztratilo smysl. Je to anachronismus. Nějaký čas se sice udržela sekularizovaná verze, v níž jde o pravdu občanské společnosti, ale duchovní obsah hesla se zcela vytratil. Navíc je příliš široké, všeříkající, vševyjadřující. Do takové pravdy si každý promítne tu svou,“ říká historik Čornej.
Do samostatného Československa přivezl z amerického exilu vlaječky s tímto heslem T. G. Masaryk. Zavdal tak příčinu legendě, podle níž právě jeho napadlo dát nápis Pravda vítězí na standartu. Heslo však navrhl v listopadu 1918 do státního znaku Jaroslav Jareš (1886–1967). Na Masarykově pohřbu se slibovalo, že slova zůstanou ve znaku a na prezidentské vlajce navěky. Už za dva roky tomu však bylo jinak.
Stalin, gumáci a Havel
S výjimkou protektorátního zákazu jsou další osudy hesla spíše snůškou bizarností a otevřeného zneužívání. Ačkoli pravda byla vždy oblíbenou kategorií komunistické rétoriky, za první republiky levice považovala prezidentské heslo za výraz buržoazní chlubivosti. Po únoru 1948 se však najednou hodilo do krámu, a tak nebyla nouze o transparenty typu „Vítězí nesmrtelná pravda velikého Lenina a Stalina!“. Teologická souvislost se zamlčovala, státní znak zmrzačily neheraldické prvky a v listopadu 1989 šlo již jen o mrtvé klišé bez jakýchkoli kořenů a vazeb.
Nový život vdechl heslu až prezident Václav Havel. Jeho slogan „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ je však spíš komentářem a charakteristikou dosavadního režimu. Lidové noviny v roce 1990 inovovaly heslo na „Sametová pravda vítězí“, reklama na oblíbený satirický pořad zase zněla „Gumáci zvítězí nad lží a nenávistí!“
Situaci dnes zachraňuje jen prezidentský kandidát Jan Švejnar, který nedávno přijal Havlův výrok za vlastní. Ale to je riskantní, protože nikdo netuší, co se onou pravdou míní. Asi by bylo nejlepší vrátit se k oné orientální povídce. V ní sice pravda stačí tak akorát na alkohol, politiky a ženy, ale na dnešní dobu je toho až až.