Estébáci pod rouškou "morálky" prolomili bariéru mezi intimním světem člověka a veřejným procesem nad ním.
Udělali to proto, že chtěli spisovatele i profesora zdiskreditovat a předhodit lidu k odsouzení. Soukromé rozhovory, v nichž člověk rád mluví v hyperbolách, v nadsázkách a často se baví nehoráznostmi (které nemyslí vážně), k takové diskreditaci sloužit mohou.
Lidé voyeurství milují stejně jako policie. Tehdejší pokus o diskreditaci Procházky neuspěl, zato odpudivost StB stoupla. Každý, i voyeur totiž ví, že v soukromí řekne i o nejmilovanějším příteli: propíchl bych toho parchanta kudlou, aniž by jej propíchnout chtěl a aniž by jej přestal milovat.
Co je intimní svět, neví jen tajná policie. Co nás v případě spisovatele Procházky naplňovalo hnusem, je dnes běžné. Z hlubin policejních archivů vytékají ven nejrůznější informace, které tehdy StB o lidech sbírala všemi způsoby.
Co kdysi StB zveřejňovala a chtěla využít k hanobení sledovaných, to dnes opouští státní archivy, jako by se nechumelilo. Tehdy se to mezi slušnými považovalo za hnusné, dnes je zveřejňování vyslíděných informací z intimního života dokonce obaleno aureolou "pravdy o minulosti".
Zveřejňovat informace o činnosti StB neboli, jak se říká, poznávat minulost je nutné a správné. Celé to poznávání se však obrací v opak - zveřejňují se intimní estébácké informace a tajně pořízené fotografie lidí, které StB fízlovala.
Ale to není žádné "poznávání pravdy o minulosti", nýbrž pokračování téhož s novými řečmi - stát zase zveřejňuje (umožňuje zveřejňovat) policií pořízené informace z intimního života lidí.
Celé "zveřejňování pravdy o minulosti" je vlastně obrovská fraška - začalo to očišťujícími soudními rozsudky pro agenty StB, pokračovalo vytvořením chaosu, v němž tonou nevinní a čiperně plavou ničemové, a končí triumfem fízlovského ducha, který prý slouží zájmům pravdy a objektivního poznání: estébáky pořízené fotografie se rozletí novinami - nejsou to však fotografie těch estébáků, nýbrž jejich obětí.
Další triumf: s estébáckými informacemi se pracuje "v něčím zájmu" a v "něčí prospěch". Informace, tajně nasbírané, se zas používají, jako by to bylo v pořádku. Jako by tehdejší estébáci dál seděli u vekslů a dál kroutili volantem dějin. Někomu dají u soudu certifikát, že byl jak anděl, druhému nedají nic - zato něco o něm dají někomu dalšímu.
Jediné, co stále zůstává v bezpečí tmy, jsou ti estébáci a jejich tehdejší komunističtí páni - všelijací ti tajemníci, ministři, předsedové a jiné obludy.
Poznávání minulosti je pěkné Pyrrhovo vítězství. Čím víc se poznává, tím víc v tom zas lítají tehdejší oběti a o to víc jsou tehdejší pachatelé pěkně skrytí. Co skrytí - vsadím boty, že to dodnes komandují.
Šoupněte toho hrdinu do novin, ať se lid diví, co byl za prevíta. Tamtoho zas do šuplíku, to byl náš chlapík. Intimní život člověka, nutná podmínka svobody, je zničen.
Nic se před ním nezastaví. Co bylo kdysi estébáckou zvrhlostí, je dnes "právem na informace". Přes příkop režimů se na nás šklebí tatáž policejní tlama. Však ji má na ramenou týž věčný policajt.
