Austerlitz; obal knihy německého spisovatele W. G. Sebalda

Austerlitz; obal knihy německého spisovatele W. G. Sebalda | foto: Kavárna

Pravda a báseň ve vynikajícím románu Austerlitz německého spisovatele W. G. Sebalda

  • 0
Praha, Terezín, Mariánské Lázně a několik dalších lokalit si vybral pro svůj klíčový román Austerlitz německý spisovatel W. G. Sebald, ve světě doceňovaný až v posledních letech svého života a pak po jeho skončení. Josef Chuchma se vydal v jeho stopách.

Na straně 222 tuzemského vydání knihy Austerlitz německého spisovatele Winfrieda Georga Sebalda (1944–2001) se nachází reprodukce fotografického portrétu, který je zejména Čechům povědomý. Tušíme, že to s tím snímkem nebude tak, jak to v Austerlitzovi stojí:

"Několik dní po sobě jsem také strávil v divadelním archivu v Celetné ulici prohlížením archiválií z let 1938 a 1939 a mezi dopisy, osobními akty, programovými sešity a zažloutlými novinovými výstřižky narazil na nepopsanou fotografii herečky, jež měla podle mých matných vzpomínek mnoho společného s mou matkou; a na níž Věra, poté, co si dlouho prohlížela obličej, který jsem nechal okopírovat z terezínského filmu, a pak jej se zamítavým vrtěním hlavy odložila stranou, okamžitě a bez nejmenších pochyb, jak řekla, poznala Agátu v její tehdejší podobě."

Ema Destinnová

Postačí trochu pátrání v paměti, a víme! – žena ze strany 222 není Agáta, matka protagonisty románu, nýbrž Ema Destinnová (1878-1930). A ten portrét byl použit kupříkladu na obálku monografie této legendární operní pěvkyně, kterou sepsali Václav Holzknecht a Bohumil Trita a roku 1972 vydal Panton.

Slast z nejistoty

V Austerlitzovi, tedy ve své poslední knize, poprvé vydané v roce spisovatelova tragického skonu (zabil jej a současně i jeho dceru náklaďák), Sebald do šířky i hloubky rozvedl metodu, kterou tuzemské publikum mohlo v roce 2006 poznat z titulu Vystěhovalci. V tomto kvartetu próz z roku 1992 tvůrce předložil – ve srovnání s Austerlitzem – "dílčí" studie lidí zasažených dějinnými poryvy a posléze stíhaných trvalým vnitřním neklidem, osob, které v doslovném i přeneseném slova smyslu postrádají domov.

W. G. Sebald, německý spisovatel. Byl hostem Festivalu spisovatelů Praha v roce 1999.

W. G. Sebald uměl dokonale popsat otevřenou i městskou krajinu, ale i psychická hnutí a rozpoložení postav. Však také fotografie a kresby u tohoto svrchovaného stylisty netvoří obrazovou asistenci, která by slovesnému výrazu napomáhala k názornosti a přesnosti, nýbrž organickou, byť ne rozsahově rovnocennou součást poetiky.

Účinek při četbě Sebalda je zhruba následující: do textu vsazené fotografie a ilustrace jakoby konkretizují a zreálňují dějiště a aktéry prózy, jenže souběžně si uvědomujeme, že leccos tu asi nesedí, že je to od autora určitá hra. Neboť kupříkladu prostě není možné, aby měl vždy k dispozici faktograficky dokonale odpovídající ilustrační materiál pro líčené postavy, scenérie či situace. Něco k sobě faktograficky pasuje, něco ne, začínáme si být jisti.

Tím ovšem vstupujeme do osidel svým způsobem opojné nejistoty, poněvadž jsme konfrontováni s tím, že fotografie může být použita jako klam a lest, že obrazově kdesi a kdysi dokumentárně zachycená osoba či věc může souznít s fabulovanými slovy, čímž se původně autentický fotografický záznam nakonec může jevit jako něco méně reálného než fabulující slova. Sebaldova jedinečná sloučenina reality a fikce, konkrétnosti a unikavosti vyvolává "zvrácenou" estetickou slast, aniž by celek byl ovšem zbaven etické dimenze.

Dům ve Šporkově ulici 12 na Malé Straně v Praze s výhledem na Petřín.

Co řekla výprava na Malou Stranu

Byl tu už zmíněn příklad s portrétem Emy Destinnové. Učinil jsem osobní rekognoskaci terénu ve Šporkově ulici na Malé Straně v Praze, kam Sebald situoval důležité partie románu.

Šporkova ulice 12 na Malé Straně v Praze - podle knihy Austerlitz. Skutečnost je jiná.  Šporkova ulice 12 na Malé Straně v Praze - podle knihy Austerlitz. Skutečnost je jiná.

Austerlitz je ve Státním ústředním archivu naveden do Šporkovy ulice č. 12, kde za první republiky bydlela Agáta Austerlitzová, jeho matka. Vstoupí do domu, jímá se ho "šťastná a zároveň ustrašená změť pocitů", vyšplhá do posledního patra, tam zazvoní u dveří jednoho bytu a otevře mu paní Věra Rysová, která byla vychovatelkou malinkého Jacquesa. A jemu se obnoví obrazy a pocity z těch prvních let života! Součástí těchto partií jsou i dvě fotografie z domu ve Šporkově ulici – basreliéf při vstupu do něho a schodiště ve vestibulu. Avšak nic z toho se ve vstupních partiích Šporkovy 12 nenachází. A ve Šporkově 12 nebyly ani byty! Neboť historie této nemovitosti, zvané dům sv. Notburgy, je následující.

Šporkova ulice 12 na Malé Straně v Praze  Šporkova ulice 12 na Malé Straně v Praze

Roku 1813 byl zde založen Sirotčinec sv. Notburgy na podnět nejvyššího purkrabího českého Antonína, hraběte Kolovrata Liebesteinského. Dne 20. března 1939 připadlo toto spolkové jmění Kongregaci Sester sv. Karla Boromejského v Praze, jelikož sestry přes sto let vedly správu sirotčince a výchovu sirotků. A tehdy zde vznikla ošetřovatelská škola při nedaleké sesterské nemocnici (zvané Pod Petřínem) a část domu Sv. Notburgy se stala internátem pro civilní žákyně. V roce 1950 postihlo objekt zestátnění (o dva roky později byly sestry vyhnány i z nemocnice). V domě Sv. Notburgy vznikla Základní škola pro děti se zbytky zraku.

Po listopadu 1989 se sestry směly vrátit do své nemocnice (ta byla později odstátněna a 1. října 1993 získala název Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a status jediné církevní nemocnice v Praze). Pro sídlo generální představené si sestry boromejky zvolily dům Sv. Notburgy ve Šporkově 12 a ten je - po rekonstrukci dokončené roku 1996 - Generální domem Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, sídlem kongregace.

Zatímco tedy například popis nedalekého objektu v Karmelitské ulici, kde do roku 2001 sídlil Státní ústřední archiv (od roku 2004 tu působí České muzeum hudby), je i co se týče reálií zcela věrný, dům ve Šporkově 12 W. G. Sebald ve své fantazii zcela přizpůsobil potřebám románu. Ale jak už tomu u skvělých děl bývá, nakonec je pro nás reálnější ta vyfabulovaná scenérie než reálná podoba umělcem uchopených míst.

Budova v Karmelitské ulici v Praze 1 dnes, kdy tu sídlí České muzeum hudby.  Budova v Karmelitské ulici v Praze 1 v knize Austerlitz, dnes tu sídlí České muzeum hudby.

Naše čtenářské privilegium

Jak již bylo naznačeno, Austerlitz rozvíjí nejen metodu, nýbrž i téma Vystěhovalců, kteří si u nás našli své nadšené publikum (obdivovatele má Sebald v Německu, Francii i jinde). Titulní figura vypravěčovi na různých místech Evropy, při setkáních náhodných i plánovaných, vypráví – přerývaně a s rozličnými odbočkami – svůj život. Ten započal v Praze, v židovské rodině a pod jménem Jacques Austerlitz. Jenže nejprve přivykl jménu Dafydd Elias, jež mu bylo přiděleno na britských ostrovech, kde se ocitl poté, co v raném dětství odcestoval jedním z vlaků, které v roce 1939 stačily odvézt některé židovské děti do bezpečí. Austerlitz ovšem – to pro představu, jak Sebald vyprávění významově zvrstvuje – je německým označením pro moravský Slavkov, což se chlapec dozví při školní výuce a získá tak aspoň jakési povědomí, co si pod tím příjmením, které je mu jednoho dne zase vráceno, představit. Nemá totiž jinak v ruce, co se emocionální paměti týče, téměř nic: rodiče zmizeli neznámo kam, pěstouni jej vedli v přísně protestantském asketismu a izolaci.

Terezín. Spisy uložené v bývalém koncentračním táboře.  

Schůzky s vypravěčem skládají obraz Austerlitzovy existence; během přibývajících let protagonistovi stále více "připadá, že čas vůbec neexistuje a jsou jen různé - podle nějaké vyšší stereometrie do sebe vklíněné - prostory, mezi nimiž mohou živí i mrtví podle libosti přecházet..." Toto rozdíravé bezčasí nastalo u Austerlitze paradoxně tehdy, když se konečně, po letech v sobě vytěsňované minulosti, vydal času a historii naproti – na základě náhodného podnětu se vypravil do Čech (Praha, Terezín, Mariánské Lázně) hledat stopy po matce a do Paříže stopy po otci. Disponujeme tím pádem určitým čtenářským privilegiem, totiž možností "ověřit si" Sebaldovo vypravěčské umění v konfrontaci s naší znalostí daných českých lokalit. A dostavuje se neskonalý úžas nad autorovým uměním evokovat atmosféru tuzemských měst a nad výstižností popisů nálad v české kotlině.

Terezín; místnost se spisy jak je zachycena v knize Austerlitz

Setkání s Austerlitzem je setkáním s velkou literaturou. Ta v Sebaldově podání v sobě spojuje tematickou vážnost, příběh jedince emocionálně umrtveného dějinami, a inovativní, "vizualizovanou" formu, která odolala svodům postmoderní efektnosti, jež se programově vysmekává z etické závaznosti.

o knize

Austerlitz; obal knihy německého spisovatele W. G. Sebalda

G. W. Sebald: Austerlitz

Přeložil Radovan Charvát. Vydal Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2009, 264 stran, doporučená cena 265 korun.

, Kavárna

Video