"Obojí je důležité. Jenže rozpor mezi tím, jak se ve školách rozvíjejí znalosti dítěte a jak se rozvíjí jejich osobnost, je obrovský," říká Soňa Hermochová.
| HRA: CO POVAŽUJI ZA SVŮJ KLAD? |
| Cíl: Každé dítě má příležitost cvičit něco, co se běžně nepovažuje za vhodné - totiž hovořit o svých kladech. Cvičení je vhodné jen tam, kde jsou mezi dětmi dobré vztahy. |
| Věk: od 12 let |
| Doba: asi 30 minut |
| Popis cvičení: Vedoucí: "Umíte říkat o sobě kladné věci? I to je potřeba umět. Trochu si to dnes procvičíme. Vyhledejte někoho, ke komu máte důvěru. Sedněte si proti sobě a určete, kdo z vás bude A a Kdo B. Začne A. Jeho úkolem bude tři minuty o sobě hovořit. Musí ale říkat samé kladné věci. Může hovořit o tom, co se naučil, může chválit svůj zevnějšek, zdůrazňovat své přednosti, pochvalovat si svou rodinu atd. B sedí a pozorně poslouchá. Když A skončí, B sdělí svá pozorování - to jest, jak se A tvářil, kdy a jak pohyboval rukama a podobně. A řekne, jak se cítil, když sám sebe chválil. |
| Vyhodnocení: Jak se mi cvičení líbilo? V čem mi přišlo obtížné se chválit? Co by se stalo, kdyby lidé o sobě častěji hovořili kladně? |
| Pramen: Soňa Hermochová, Hry pro život I. a II. díl, vydalo nakladatelství Portál |
Je to o záměrný rozpor?
Určitě ne. Je tu proto, že ve školách zabírá přespříliš prostoru učení. Opravdu: děti se učí hrozné kvantum věcí, které v životě nebudou ani jednou potřebovat.
Co třeba?
Já jsem včera s hrůzou nakoukla do vlastivědného sešitu své dvanáctileté vnučky a - vyhořela jsem. Neznala jsem odpověď na otázku, kolik kilometrů čtverečních má Evropa. K čemu to ale většina lidí potřebuje vědět? Je nutné sednout si nad učivem a domluvit se, co člověk v době globalizace musí vědět a co ne.
A co tedy dnes člověk potřebuje vědět?
Záleží na tom, kam až to chce dotáhnout, a za jakou cenu toho chce dosáhnout. Honba za výkonem hrozně ochuzuje ostatní stránky života.
JAK RELATIVNÍ JE VĚDĚNÍ?
Kolik toho ale ubrat, abychom nakonec nedopadli tak, že žák nenajde na mapě ani Londýn?
Dohady, co omezit a co ne, budou jistě nekonečné. Ale nedá se jim vyhnout, ten trend sem už proniká. Stále víc lidí chápe, že zřejmě stačí znát daleko méně věcí, ale rozumět jim do hloubky, umět o nich mluvit. Vědění je totiž relativní a pravd pravdoucích je omezený počet. Lidské poznání se vyvíjí rychle a školní předměty na tento trend do jisté míry reagovat musí.
Učitelé namítnou, že takové věci nelze vypustit, neboť "biflováním" se trénuje paměť.
Děti se samozřejmě něco naučit musí, nechtěla jsem tvrdit opak. To, že se po nějakém čase ukáže, že se něco zdálo jinak, či se dokonce jistým vývojem zcela změnilo, nemůže být omluvou pro fakt, že dítě nezná současnou, uznávanou odpověď. Ale přesto je potřeba žákům vysvětlit, že to, co se učí, není vždycky nekonečně dlouho platná pravda.
Říkáte: aby se mohl změnit způsob výuky a přístup učitelů, je nutné ubrat učiva. To stačí?
| HRA: JAK ZTRÁCÍME PŘÁTELE |
| Cíl: Uvědomit si, že existuje destruktivní chování, jež působí na přátelství negativně. |
| Věk: od 13 let |
| Doba: 60-90 minut |
| Pomůcky: pro každou skupinu sešit a psací potřeba |
| Popis cvičení: Vedoucí: "Víte, čím ztrácíme přátele? Čím jdeme svým přátelům na nervy? Čím je můžeme zklamat? Budeme o tom dnes spolu přemýšlet a napíšeme k tomu vtipného průvodce. Rozdělte se do skupin po 4-5 a napište rádce: Jak nejlépe ztratit přítele." Všichni si pak vzájemně předčítají své rady. Vedoucí může doplňovat ze své přípravy a životních zkušeností. |
| Vyhodnocení: Jak mne cvičení zaujalo? Jakých chyb se ve vztahu ke svým přátelům dopouštím? Které chyby mých přátel mi zvlášť vadí? Umím si udržet přátelství? Jak se nám spolupracovalo? |
| Pramen: Soňa Hermochová, Hry pro život I. a II. díl, vydalo nakladatelství Portál |
To je jen první krok. Pak je třeba trochu ulevit učitelům pokud jde o úvazky. V průměru dvaadvacet hodin týdně je opravdu mnoho - zvlášť, když se kantor musí postavit do místnosti před třicet dětí. A to je další věc, která se musí prosadit: snížení počtu dětí ve třídách. Pak bude čas na to ukázat dětem, že na světe je spousta krásných věcí. Ukázat jim zároveň, že to všechno ale nepadá z nebe.
Jak se tomu dá naučit?
Jsou desítky a desítky psychologických her. Kdysi jsem to nazvala "hry pro život". Jsou to hry na sebepoznání a podle všeho po nich děti velmi touží. Uspokojí si při nich spoustu potřeb: někdo si jich všimne, někdo na ně zareaguje. Ony s námi hrozně chtějí komunikovat, jenže my na ně máme stále méně času. Děti se k nám budou chovat tak, jak se chováme my k nim. Jsem přesvědčená, že to, že děti užívají drogy a kouří a jsou v různých partách, není proto, že by nevěděly, že kouření je nezdravé. Je to odveta za to, že jsme jim a vlastně i sami sobě neudělali svět tak, aby odpovídal všem důležitým lidským potřebám.
JEDEN DRUHÉHO UŽ NEZNÁME
To tu ale vždycky bylo - mládež přece vždycky rebelovala proti starší generaci.
Ale oni mají pravdu, když proti nám rebelují. Měli bychom se zamyslet sami nad sebou. Přiznat si, že jsme se jeden druhému strašně odcizili a že to není v pořádku. Vždyť učitelé se mnohdy nedívají na děti jako na malé osobnosti, které mají své problémy, které třeba pro to, že se nenaučily, mají opravdu vážné důvody. Slyšela jsem o případu jedné učitelky, která měla ve druhé třídě děvčátko, jemuž zemřela maminka. Ve třídě to nikdo nevěděl a učitelka už vůbec ne. Nevšimla si, že je dítě vykolejené. Prostě je neviděla.
Možná proto, že také prošla školou, která na rozvoj osobnosti také zrovna nedbala.
Jistě to ztěžuje situaci. Pevně ale věřím tomu, že současný stav připadá normální málokomu. Jsou asi lidé, kterým stačí, když škola jenom učí. Ale většina se snaží vrátit do dob, kdy učitel hrál ve své vesnici či ve svém teritoriu po mnoha stránkách významnou roli.
NÁROKY NA KAŽDÉHO JSOU VYŠŠÍ A VYŠŠÍ
Jenže dnešní učitel má úplně jinou pozici. V době televize a Internetu už nemůže být tou absolutní autoritou.
A také by byla chyba snažit se být absolutní autoritou. Autoritativní přístup zvolí jen ten, kdo se cítí být těmito novými vlivy ohrožen. Ale my de facto ještě neumíme popsat, co s člověkem udělá tento nový způsob života s usnadněnou komunikací. Pak je asi největší umění umět nastavit správně laťky a přitom neodepsat ty, kteří je nepřeskočili. Protože pro to, že to nezvládli, musí být nějaký důvod.
Proč to nezvládli?
Protože nestačili dnešnímu hektickému tempu. Protože nároky na člověka jsou dnes už strašně vysoké. Kdo nemá řidičský průkaz, neumí s počítačem, neovládá jazyky, tak nenajde slušné místo. Jenže tomu už podle mě většina populace není schopna vyhovět, už průměrné výkony dnes ne vždy stačí. Děti jsou z toho nespokojené, a to je odvádí k drogám, ke kouření, k šikaně. Šikana není o tom, že by děti byly primárně vůči někomu agresivní. Plyne z toho, že dopouštíme, že je stále složitější najít jistou vnitřní vyrovnanost, harmonii.
A tohle všechno může podle vás změnit škola? Není přece jen důležitější rodina?
Rodiče se s dítětem vidí denně možná tři hodiny, kdežto učitelé osm. A v rodině těžko naučíte člověka třeba to, jednat ve skupině. Jak navázat kontakt s novými lidmi, jak najít toho, na koho chci mít vliv, jak najít dobré spojence. Takže: svádět to na rodinu je čirý alibismus.
