Počet dlužníků naroste. Stát se naduje o nové alimentační úřednictvo, stoupnou náklady na lov dlužníků.
Problém, který je mezi mužem a ženou, se přenese na stát.
Stát bude rád, protože se zas o kus zvětší. Nároky na daně stoupnou. Vzniknou úřady alimentační, výplatní střediska státních alimentů, úřad pro vyhledávání dlužníků, pro jejich stíhání a marné páčení dluhů.
Každý stát se rád vnitřně rozmnožuje a nadouvá. Každý nově obsazený problém přináší nové zákony, předpisy, kanceláře, úředníky a výdaje. To vše dohromady se jmenuje moc státu. Stát jí chce mít co nejvíce, náš socialistický dvojnásob. Nafukovací proces je vždy stejný. První krok: je problém. Druhý krok: dobrá vůle jej vyřešit. Třetí krok: nový zákon, úřad a úředník.
Krok závěrečný: problém nevyřešen, zato je tu nové úřednictvo a výdaje. Závěrečný krok přináší státu uspokojení: vzrostl.
Co udělá stát s neplatiči alimentů? Totéž, co oběti neplatičů.
Dá je na policii a k soudu. Dluh vymůže, nebo ne. Jinou možnost nemá. Problém vězí v tom, že soudy jsou zdlouhavé, těžkopádné, komplikované a pro postižené ženy (či muže) drahé. Policie totéž. Státu je jedno, jak dlouho a za kolik se soudí. Postiženým půlrodičům a dětem to jedno není.
Neschopnost soudů má podle návrhu, který bude projednávat parlament, řešit nová komplikovaná a nákladná sociální služba, vklíněná mezi postižené a soud. Řešit má však ty soudy. Donutit je k rychlosti a prosadit vymahatelnost rozsudků je efektivnější než vytvořit státní alimentační službu.
Ostatně proč právě děti? Rychlé soudy s vymahatelnými rozsudky potřebují všichni. Nebo hodlá stát v budoucnu takto vypomáhat všem? Paroubkova vláda s návrhem státních alimentů nesouhlasí.
Dokáže také vytvořit prostředí k tomu, aby fungovala spravedlnost?
