Jenže Stalin vydržel. Už tedy neměl hlavu, tu mu předtím dělníci postupně "odkousali" sbíječkami.
"Byla to strašná rána, on se jen tak nadzvedl – a nic. Tak pevně byl udělaný," vzpomíná Jana Janevová, která v sedmnácti letech se spolužáky z průmyslovky v Dušní sledovala, jak se Stalin kácí k zemi. Nebo spíš – jak se měl kácet.
Prý se tenkrát ozvalo Prahou mocné houkání. "Nechali jsme profesora profesorem a pelášili k oknu. Nu, nikdo tady neměl tu sochu rád, a tak jsme byli zvědaví, co se bude dít," vybavuje si Janevová jednu ze tří explozí, které měly diktátora roztrhat.
Jenže studenti viděli, jak se Stalin po výbuchu na Letné tyčí dál. Obalen mohutnou sítí, která měla zabránit kamení, aby se rozlétlo do širokého okolí. Po prvním výbuchu nervózní střelmistři zjistili, že se sotva potrhalo pár ok v síti.
Soudruzi odváželi trosky ve dne v noci
Po pár dnech to s proklínaným diktátorem zkusili střelmistři nanovo. Zmizet měl do 6. listopadu 1962, tedy přesně před pětačtyřiceti lety.
A tentokrát do Stalinova pomníku nacpali náloží víc než dost.
"To byla taková šupa, že kusy Stalina létaly až do Vltavy. Popraskané byly schody i zábradlí kolem pomníku," popisuje Janevová neslavný konec sousoší, které Pražanům pořádně lezlo na nervy.
Jakmile se žulový tyran z dílny sochaře Otakara Švece a Jiřího a Vlasty Štursových poroučel na Letenskou pláň, vřítili se sem dělníci a bagry.
"Soudruzi se snažili ve dne v noci trosky sochy sprovodit ze světa. Bylo neuvěřitelné, jak rychle kusy sousoší mizely," podivuje se dodnes Jana Janevová nad tempem úklidových prací.
Kvalitní kámen pak putoval na stavbu silnic, zbytek skončil ve slepém rameni Vltavy u Rohanského ostrova a také ve sbírkách a na zahradách některých Pražanů.
"Mysleli jsme, že potom konečně přijde nějaké uvolnění. Nepřišlo. A navíc jsme byli všichni naštvaní, kolik to všechno stálo," povzdechne si Janevová s odkazem na to, že pomník přišel Československo na 140 milionů. Za to tehdy mohl stát postavit skoro 3000 bytů.
