Rakušané zjevně v mnohém podceňují Čechy a nechtějí je často brát jako rovnocenné partnery a Češi zase mnohdy odmítají slyšet to, co by slyšet měli. Na konci řetězce je tak dnes už jenom neporozumění a stále slábnoucí naděje, že dva sousední národy budou v blízké době opět mezi sebou mluvit normálně.
Chyb - bohužel je jich řada, zdá se, narůstá - se přitom dopustily a dopouštějí obě strany. Rakušané nejen teď, kdy se toho chopil zdatný populista Jörg Haider, ale již mnoho let upozorňují na některé problémy Temelína. A měli bychom jim být vděčni, že svým způsobem dotlačili české vlády a ČEZ ke zvýšení bezpečnostních parametrů elektrárny.
Také jejich požadavek na zrušení Benešových dekretů je pochopitelný. Měli by však na druhé straně konečně pochopit, že Temelín odstaven nebude a že je to napros to nereálný požadavek, který jim žádná česká politická reprezentace nikdy nesplní. Elektrárna navíc skutečně není pro českou veřejnost nijak podstatným tématem.
To, co hýbe celým Rakouskem, je zde na pokraji zájmu. Přesto se nové kolo rakousko-českých vášní točí příliš rychle. Pak už skutečně není daleko k populistickým a nacionalistickým výlevům. A od nich vede někdy jenom krátká cesta k dlouhodobé nesnášenlivosti, neshodám a problémům. Bohužel, to už všichni z minulosti známe.
Je zřejmé, že Rakušané a Češi se v mnohém neshodnou (jeden historik tvrdí, že hlavně proto, že jsou si daleko podobnější, než si dokážou připustit), ale je načase začít opět přemýšlet jako normální lidé. Na obou stranách, a pokud možno co nejrychleji. A navíc, Mozarte, neboj se, my ti stále rozumíme. I když jsi ze Salcburku.
