Výzkumy veřejného mínění ve Spojených státech naznačují, že listopadové prezidentské volby skončí těsným výsledkem. Prezident Barack Obama má sice nad svým republikánským vyzývatelem Mittem Romneym navrch v zahraničně-politických otázkách, avšak pomalý hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost – tedy témata, která mají v amerických volbách mnohem větší váhu – upřednostňují Romneyho.
Ale nejen to: dokonce i v zahraničně-politické oblasti si Obamovi kritici stěžují, že se prezidentovi nepodařilo prosadit transformační iniciativy, které před čtyřmi lety sliboval. Mají pravdu?
Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney drží minutu ticha za oběti střelby v sikhském chrámu. (7. srpna 2012)
Velké představy, nesnadný vstup
Obama se dostal k moci v době, kdy se americká i světová ekonomika nacházely uprostřed nejhorší hospodářské krize od velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Někteří ekonomičtí poradci tehdy Obamovi radili, že pokud nepodnikne naléhavé kroky směrem ke stimulaci ekonomiky, existuje třicetiprocentní pravděpodobnost, že země zabředne do hluboké deprese.
Ačkoliv tedy Obama zdědil také dvě probíhající války, hrozbu šíření jaderných zbraní ze strany Íránu a Severní Koreje a přetrvávající problém s terorismem al-Káidy, první měsíce v úřadu se musel věnovat řešení hospodářské krize doma i v zahraničí. Jeho úsilí neskončilo úplným úspěchem, ale podařilo se mu odvrátit nejhorší scénář.
Obamova rétorika během předvolební kampaně v roce 2008 i během prvních měsíců v prezidentské funkci byla inspirativní co do stylu a transformativní co do cílů. Během prvního roku v úřadu přednesl projev v Praze, v němž vytkl cíl v podobě bezjaderné planety, projev v Káhiře, v němž slíbil nový přístup k muslimskému světu, i projev při přebírání Nobelovy ceny míru, ve kterém se zavázal „ohnout dějiny směrem ke spravedlnosti“.
Tato série projevů byla částečně i taktickým záměrem. Obama potřeboval splnit svůj slib vytyčení nového směru v zahraniční politice a současně si nějak poradit s problémy, které mu zanechal George W. Bush – kterýkoliv z těchto problémů přitom mohl stále vyvolat krizi jeho prezidentského působení, pokud by ho zanedbal. Přesto není důvod věřit, že Obama nemyslel všechny své sliby upřímně. Jeho světonázor utvářely i skutečnosti, že strávil část mládí v Indonésii a má afrického otce.
Karikatura tři bývalých prezidentů Ronald Reagan (zleva), Bill Clinton a George W. Bush (11. října 2011)
Bývalý prezident USA George W. Bush s manželkou Laurou drží minutu ticha za oběti útoků na WTC (11. září 2011)
Nancy Reaganová a George W. Bush na pohřbu někdejší první dámy Betty Fordové v Kalifornii (12. července 2011)
Pokrok po krůčcích
Slovy jedné knihy vydané nedávno Brookingsovým institutem měl Obama „aktivistickou vizi své dějinné role“ a měl v úmyslu „renovovat obraz Ameriky v zahraničí, zejména v muslimském světě, ukončit její angažmá ve dvou válkách, podat ruku Íránu, resetovat vztahy s Ruskem jako krok směrem k očištění světa od jaderných zbraní, navázat významnou spolupráci s Čínou v regionálních i globálních otázkách a nastolit mír na Blízkém východě“. Jeho bilance úspěchů v těchto otázkách je však smíšená.
Americký prezident Barack Obama (vpravo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu (20. května 2011)
„Zdánlivě neřešitelné okolnosti ho proměnily z potenciálního architekta nového světového řádu v lídra zaměřeného spíše na nápravu vztahů a reakce na krize – zejména na globální hospodářskou krizi,“ pokračuje zpráva. A přestože se mu podařilo zneškodnit Usámu bin Ládina a oslabit al-Káidu, některé jeho kontrateroristické přístupy nakonec snížily jeho přitažlivost v oblastech, jako jsou Blízký východ a Pákistán.
Některé z těchto napůl splněných úkolů byly výsledkem událostí, jež neměly žádné řešení, zatímco na jiných se podepsala Obamova počáteční naivita, například v jeho původním přístupu k Izraeli, Číně a Afghánistánu. Obama se však ze svých chyb rychle praktickým způsobem poučil. Jak uvedl jeden z jeho stoupenců, je to „pragmatický idealista“.
Ačkoliv tedy Obama neustoupil od rétorického vyjadřování svých transformativních cílů v otázkách, jako jsou klimatické změny nebo jaderné zbraně, v praxi jeho pragmatismus připomínal spíše prezidentské lídry vyznávající pokrok po malých krůčcích, jako byli Dwight Eisenhower nebo George H. W. Bush. Navzdory relativní nezkušenosti v mezinárodních záležitostech projevil Obama při reakcích na složité zahraničně-politické výzvy podobné schopnosti jako oni. Projevilo se to například v tom, že si vybral zkušené poradce, obezřetně řešil problémová témata a především ukázal pronikavou kontextovou inteligenci.
Jeho doktrína
Tím nechci říci, že Obamova politika neměla žádný transformativní efekt. Podařilo se mu změnit kurz nepopulární politiky v Iráku a Afghánistánu, přihlásil se k protipovstalecké taktice založené na méně nákladném využívání vojenské a kybernetické síly, v mnoha koutech světa zvýšil americkou měkkou sílu a zahájil posun ohniska amerických strategických zájmů do Asie coby nejrychleji rostoucího regionu globální ekonomiky.
Američtí vojáci na letecké základně v Kandaháru sledují Obamův projev.
Ve vztahu k Íránu se Obama usilovně snažil prosadit sankce schválené Organizací spojených národů a vyhnout se předčasné válce. A přestože mu revoluce arabského jara připravily nepříjemné překvapení, po jistém váhání se přiklonil na stranu, kterou považoval za vítěznou stranu dějin.
David Sanger popisuje ve své nové knize Confront and Conceal (Konfrontovat a utajit) to, co označuje za „Obamovu doktrínu“ (přestože prezidentovi vyčítá, že o ní zřetelněji nekomunikuje s veřejností): lehčí vojenská stopa kombinovaná s ochotou jednostranně použít sílu, pokud jsou v sázce americké bezpečnostní zájmy, spoléhání se na koalice při řešení globálních problémů, které přímo neohrožují americkou bezpečnost, a „nacházení nové rovnováhy směrem od blízkovýchodních šlamastyk ke kontinentu, jenž do budoucna nabízí největší příslib – k Asii“.
Obamovu doktrínu snad nejlépe ilustruje kontrast mezi zabitím bin Ládina a intervencí v Libyi. V prvním případě Obama osobně řídil jednostranné použití síly, které mělo podobu razie na pákistánském území. Ve druhém případě, kdy národní zájmy nebyly tak zjevné, prezident vyčkal, až Liga arabských států a OSN schválí rezoluce, které poskytnou legitimitu umožňující správnou interpretaci s využitím měkké síly, a poté se se spojenci z NATO podělil o vedení operace s nasazením síly tvrdé.
Americký prezident Barack Obama sleduje operaci proti bin Ládinovi (1. května 2011)
Zhodnocení dlouhodobého účinku Obamovy doktríny si vyžádá delší čas, ale s blížícími se listopadovými volbami se zdá, že v oblasti zahraniční politiky má Obama nad svým soupeřem převahu. Nepodařilo se mu ohnout oblouk dějin tak transformativním způsobem, na jaký ve své kampani před čtyřmi lety aspiroval, avšak jeho posun k pragmatickému přístupu se může nakonec ukázat jako prospěšný, zvlášť budou-li mít voliči i nadále pochybnosti o ekonomice.
Joseph S. Nye je profesorem Harvardovy univerzity a autorem mj. knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
