Zákon číslo 247 o vytvoření táborů nucených prací schválilo Národní shromáždění 25. října 1948. Vágně formulovaný zákon mířil do řad domnělých politických odpůrců systému. Umožňoval zajetí nepohodlných lidí bez právoplatného soudu ve velmi tvrdých podmínkách a pod přísným dohledem. Nadto režim získal neobyčejně levnou pracovní sílu pro neoblíbenou práci v nejtěžších průmyslových odvětvích.
Jedním z vězňů, kteří přežili peklo pracovních táborů, byl Vlastimil Rychlík, který byl vězněný v táboře Vykmanov II, Jáchymov, kde doloval uranovou rudu. „V táboře byla pověstná Věž smrti, kde se svážela ruda z celého Jáchymovska a Příbrami,“ říká.
„Celý den jsme nejedli. Pracovali jsme ve vražedném pracovním prostředí. Všude byl prach, neměli jsme žádné pracovní oblečení. Všichni jsme věděli, že pracujeme v nebezpečném prostředí,“ dodává Rychlík, který se pokusil z tábora utéct.
Podle názorů čelních komunistických funkcionářů, prezidenta Klementa Gottwalda a člena ÚV KSČ Rudolfa Slánského, měli v táborech nucených prací (TNP) skončit „třídní nepřátelé a zavilí političtí odpůrci režimu“. Skutečnost však neodpovídala záměru již krátce po zřízení táborů. Z 90 procent v nich převažovali dělníci, odpůrci kolektivizace v zemědělství, drobní živnostníci a úředníci.
Brány prvního TNP Kladno-Dřín se pro 29 mužů otevřely 10. prosince 1948. Do konce téhož roku bylo v celé republice vytvořeno téměř 10 000 táborových míst (původní záměr počítal s 30 000). Výběr internovaných podléhal rozhodnutí takzvaných přikazovacích komisí, které spadaly do kompetence ministerstva vnitra a posléze krajských národních výborů.
Abeceda komunistických zločinů: Jáchymovské uranové peklo |
Počet TNP značně kolísal: rok po jejich zavedení fungovalo 26 táborů, v lednu 1951 existovalo už jen 14 táborů a poslední dva byly zrušeny na počátku roku 1954. Nejvíce táborů bylo zřízeno na Ostravsku, Kladensku a Jáchymovsku blízko kamenouhelných a uranových dolů.
Hlavními příčinami jejich rychlého zanikání byl zejména trvalý nedostatek osob přikázaných k pobytu v táborech, přesun mnoha internovaných do Jáchymovských dolů a také vysoká míra útěkovosti. Za deset měsíců roku 1950 uprchlo například 1 104 osob. Jen v polovině případů se uprchlíky podařilo dopadnout nebo se dobrovolně vrátili sami.
Nelidské podmínky
Životní podmínky v TNP se velmi podobaly těm vězeňským. Objevily se i názory, že byly horší než v německých koncentrácích. Některé tábory byly umístěny ve zděných budovách, jiné v nevyhovujících dřevěných barácích. Často chyběla pitná voda a jakékoliv hygienické či sociální zařízení.
Řádu podléhalo vše od denního režimu, který začínal budíčkem v pět hodin a končil večerkou v 21 hodin, přes stravovací normy a systém získání výhod a úlev, jakými byli kupříkladu balíčky nebo propustky. Součástí táborů byla trestní oddělení, kam byli zařazováni největší provinilci proti směrnicím. Na chod táborového režimu dohlíželi dozorci a táborové velení, jejichž vůli byli internovaní vydáni napospas.
Všichni zajatci museli pracovat: muži většinou v dolech, hutích, stavebnictví a keramickém průmyslu, ženy (tvořily zhruba pětinu zajatců) v lehkém průmyslu a zemědělství. Ušetřeni od práce nezůstali ani trvale nemocní, kteří pobývali v TNP Mírov, kde byli také internováni význační důstojníci československé armády. Podniky využívaly s oblibou levnou pracovní sílu k těžké a špatně placené práci, k níž jen obtížně získávaly běžné zaměstnance.
Seznam táborů nucených prací v ČeskoslovenskuBrno, České Budějovice, České Budějovice II. Dlažkovice, Dolní Jiřetín, Doubrava, Gottwaldov I., Gottwaldov II., Hodonín u Kunštátu, Hronec, Hřebeny (Josefov), Ilava, Jáchymov - Nikolaj, Jáchymov - Plavno, Jáchymov - Vršek, Jaroslavice, Kladno - Dřín, Kladno - Dubí, Klíčava, Lazy (Orlová), Lešany, Libere, Mírov, Nováky, Oslavany u Brna, Ostrava - Hrušov, Ostrava - Kunčice, Ostrava - Vítkovice, Pardubice Plzeň - Karlov, Praha - Ruzyně, Příbram - Brody, Příbram - Vojna, Ruskov, Stárkov, Svatý Jan pod Skalou, Široké Třebčice, Trenčín, Třinec, Uherčice, Ústí nad Oravou, Valtice, Všebořice I., Všebořice II., Znojmo. |
Zvláštní kapitolu v systému TNP představovaly tábory v Jáchymovských dolech. První z nich, Vršek, vznikl 3. října 1949. Brzy následovala další neblaze proslulá místa: Nikolaj, Plavno. Nejvíce vězňů, 1638, pobývalo v Jáchymovských dolech v listopadu 1950.
Nenaplněné představy o počtu a sociálním složení nakonec vedly k úpadku zájmu vedoucích funkcionářů i Státní bezpečnosti o tuto instituci masové perzekuce. Svou pozornost od roku 1951 přenesli na politické procesy.
K likvidaci táborů také přispěla mezinárodní kritika Československa za zákony legalizující nucenou práci a za TNP, která vyvrcholila roku 1953 zveřejněním dvou zpráv OSN. Definitivní legislativní tečku za existencí TNP udělal v prosinci 1953 zákon číslo 102.
Komunistická perzekuce měla mnoho podob. Kromě TNP existovaly další sběrné, internační, pracovní tábory a jiná zařízení, jejichž jediným smyslem bylo zneškodnit, popřípadě „převychovat“ jakékoliv odpůrce komunistického režimu.
