Už v okamžiku svého zveřejnění se nepochybně stal bolehlavem i pro samu americkou diplomacii a úplně nejméně pomáhá těm, kdo by potřebovali pomoc nejvíce - Iráčanům.
Co z pokusu o vyloučení Francie, Německa, Kanady, Ruska a dalších zemí z kontraktů na obnovu Iráku vyplývá? Skupina jestřábů kolem Paula Wolfowitze nejednala jen nediplomaticky. Byl to nekompetentní krok mimo čas a prostor.
Válka v Iráku ani zdaleka nedopadla podle představ Pentagonu. Irák není stabilizovaný, situace na Blízkém východě se neuklidnila, jak se naivně tvrdilo, a hrozba terorismu ve světě se nesnížila.
Američané v Iráku nyní potřebují pomoc i těch, kteří nespolupracovali během války. Je v jejich zájmu, aby se Irák a jeho záchrana staly společnou věcí mezinárodního společenství - to je ostatně jediná šance, jak zabránit tomu, aby se z irácké operace nestal druhý Vietnam.
"Postižené" státy by se nyní mohly cítit uraženy, na druhé straně si však možná leckdo řekne: alespoň teď máme pořádný důvod do "toho iráckého pekla vůbec nelézt".
Zatímco se americká diplomacie snaží konflikt zahladit, Iráčané, kterým leží na srdci obnova země, musí být zděšeni. Ti, kteří jim tvrdili, že je přišli zachránit, si teď na jejich úkor vyřizují své osobní účty. Většina amerických spojenců pak bude opět přinejmenším znepokojena.
