Nástup! Náááástupte si do lajny! křičí mladý muž a necelá stovka turistů se spořádaně řadí pod státní vlajkou. "Get on the line," opakuje ještě mladý muž anglicky pro zahraniční návštěvníky. Není jich málo. Pár desítek Holanďanů včetně dětí si exotiku kousek od lipenské přehrady evidentně užívá.
Jsou nadšeni. Nadšeni jsou i Češi, kteří si prohlížejí samopal vystavený před budovou roty. Tak začíná exkurze v bývalém areálu roty Pohraniční stráže Mnichovice nedaleko Vyššího Brodu, jak ji pro návštěvníky připravila skupina nadšenců. Ta si totiž opuštěný areál zapůjčila a už několik týdnů zde organizuje jakési výlety do nedávné české historie. Hlavní postavou asi desetičlenné skupinky je Martin Šána, který na Lipensku žije a Šumava se svou historií se mu líbí.
Na plakátcích svou akci pojmenovali Exkurze do osmdesátých let na pohraniční rotě Mnichovice.
Začíná se písněmi
První, co návštěvníka překvapí, však není areál, ale písně. Linou se z reproduktoru za otevřeným oknem: "... kupředu levá, zpátky ni krok!" Ano, jsou to písně, které otcům a matkám vyhrávaly za jejich mládí v prvomájových průvodech: "sovětskou" píseň Kaťuša slyšeli nejspíš naposledy před dvaceti lety.
Najednou se všichni dívají vzhůru. Na balkon nepříliš pěkné kasárenské budovy vystupuje muž středního věku v uniformě Pohraniční stráže. Má před sebou desky. Je ticho. "Vážení spoluobčané, dnes jsme se zde sešli, abychom si připomněli, co se zde v této nádherné krajině odehrálo," předříkává záměrně úředním hlasem pohraničník. Vysvětluje, že zde vykonávali službu strážci hranic. A že se na to dnes již zapomíná.
. Rota MnichoviceExkurze do osmdesátých let se odehrává v areálu bývalé hraničářské roty Mnichovice, která leží na samotě nad Vyšším Brodem směrem k rakouské hranici. Rota je v současné době majetkem obce Loučovice, ale je prázdná. Místní lidé z Lipenska, kteří akce pro turisty organizují, si ji od obce vypůjčili na červenec a srpen. |
Pak přečte úryvek z dobového dokumentu: "Vážený soudruhu, u příležitosti významného životního jubilea ti CÚV KSČ na HVVB a SVVB vyslovuje poděkování za dlouholetou práci v KSČ a ve prospěch socialistické výstavby..." Je to přesné. Kdo zažil a pamatuje si komunistickou hantýrku plnou nesmyslných zkratek, ten to jistě zvlášť ocení. Ale najednou...
... najednou je vyhlášen poplach. Siréna.
"Poplách!!!!!!" A zmatek je pořádný. Pohraničník si nasazuje čepici, odemyká psí kotec a s vlčákem nasedá do auta. Rychle ujíždí z roty. Kolega mezitím organizuje návštěvníky: žene je do blízkého lesa. "Máte pořádné boty?" ptá se.
Organizátoři předvádějí, jak to na rotě vypadalo, když se objevil "narušitel", jak tehdy vojáci nazývali uprchlíka, který se pokoušel překonat nebezpečnou železnou oponu. Tentokrát se do jeho pronásledování nepouštějí pohraničníci, ale obyčejní turisté. Vydávají se ho dopadnout společně.
Před začátkem lesa je myslivecký posed. Holanďané si na něj ukazují a nadšeně si ho fotografují. Zřejmě jsou přesvědčeni, že je to hraničářská strážní věž. Není. Ale to nikomu nevadí. Skupina turistů se rozděluje u lesní mýtiny. Tam začne hon na "narušitele".
Pes je nervózní, ale pohraničník jej drží na obojku pevně. Z hloubi lesa se noří podivná postavička v klobouku. "Narušitel"! Pohraničník jej vyzve, aby se zastavil, pak pouští psa.
Nešťastný "narušitel" zoufale utíká. Pes se na něj vrhá. Muž odhazuje kufřík. Ale pes už jej drží. Pevně. "Narušitel" má na ruce pevný vycpaný rukáv, za něj ho pes chytí. Přesně podle výcviku. Sráží ho k zemi. "Jsem houbař, sbírám tady houby!" křičí "narušitel". A pro jistotu to obratem sděluje Holanďanům i v angličtině: "I’m a mushroom gatherer, I’m just gathering mushrooms here..."
Kufřík leží na zemi. Pohraničník jej otevírá. Přehazuje kusy oblečení: "Kde jsou kleště na štípání drátů?" ptá se. Narušitel po chvíli využívá chvíle nepozornosti a znovu se pokouší o útěk. Ale pes nezaváhá. Jde neomylně po něm a znovu jej povalí k zemi. "Narušitel" má evidentně dost. "Odežeňte toho psa," volá. "Ten kufřík mi nepatří. Dám vám cokoli z toho kufříku, který mi nepatří," říká a tváří se nešťastně. Turisté se hlasitě smějí.
Jen pes vypadá opravdu nebezpečně. "Narušitele" drží pevně. "Jsem tady na procházce. I’m on a walk here." Turisté nepřetržitě fotografují. Nastává malá přestávka. Během ní se dozvídají, jak byli psi využíváni pohraničníky a jak fungovali takzvaní "SUPi", tedy samostatně útočící psi, kteří vybíhali k "narušiteli" automaticky bez dozoru pohraničníků.
Nebezpeční psi
Ve skutečnosti to nebyla vůbec legrace. Psi byli hladoví, zuřiví a nesmírně nebezpeční. V jiné části železné opony jejich útok opravdu skončil smrtí. Turisté se o tom hned dozvídají víc. Průvodci jim vyprávějí, že v nedalekém Horním Dvořišti asi před třiceti lety pohraničníci dopadli houbaře, který se dostal do míst, kam byli tito psi pravidelně vypouštěni... Zabloudil tam z českého vnitrozemí. Omylem.
A pohraničníci to prý zjistili pár minut před plánovaným vypuštěním psů. Kdyby muže neobjevili, nejspíš by byl zaživa roztrhán. Ano, i taková je historie tohoto místa.
Po tomto úvodu však nabídka, aby si někdo z turistů sám zahrál na "narušitele", nezní příliš lákavě. "Potřebujeme dobrovolníka," nabízí pohraničník. Vysvětluje, že jeden z turistů si může sám vyzkoušet, jaké to je, když se na něj žene pes.
. Železná oponaRota Mnichovice stejně jako další podobné objekty podél hranice s tehdejším západním Německem a Rakouskem ležela v hraničním pásmu, kam se obyčejní lidé nesměli dostat. Bylo to přísně střežené a nebezpečné území. Před vlastní hranicí byly drátěné zátarasy, v padesátých letech navíc místy doplněné minovými poli a dráty pod smrtícím elektrickým napětím. |
Nehlásí se samozřejmě nikdo. Pak jedni rodiče pobídnou svého syna. Ten váhavě vykročí. Sundává si bundu, ale pohraničník mu doporučuje, aby si ji raději nechal. Co kdyby se pes netrefil... Chlapec si nasazuje polštářovaný nástavec na ruku a vyráží. Pes ho dostihuje a neomylně se zakusuje do vatovaného rukávu. Přesně. "Pracuj s tou rukou, pracuj s tou rukou," křičí na něj pohraničník a psovod v jedné osobě.
Za chvíli je po všem.
"Pozor, pes mezi vámi proběhne, nedělejte prudké pohyby," upozorňuje psovod. Ale to pes jen utíká k potoku. Má žízeň. Turisté se pomalu vracejí zpátky na pohraniční rotu. Holanďané, kteří část programu absolvovali již předtím v angličtině, odjíždějí, Češi zůstávají. V češtině program pokračuje uvnitř prázdné kasárenské budovy. Tam uvidí zajímavé snímky Šumavy a ukázky z filmů, které kdysi nechalo natočit komunistické ministerstvo vnitra. Samozřejmě, jde o propagandistické filmy. Ale turisté jsou na to korektně upozorněni.
Dozvědí se například o hrdinném psovi Brekovi, který prý zadržel 60 "narušitelů", a dokonce jednomu z pohraničníků zachránil život. Byl pak za to po smrti vycpán a vystaven v Praze v policejním muzeu na Karlově.
"Slyšel jsem od člověka, který se znal s tím psovodem, jenž měl Breka na starosti, že to tak úplně nebylo. Že Brek žádný hrdina ve skutečnosti nebyl. Doslova řekl, že to byl posera," nabízí po propagandistickém filmu zase trochu jiný pohled Martin Šána.
Po filmech přijde ještě sportovní akce: střílí se ze vzduchovky a hází se granátem. Všichni jsou spokojeni. Po více než dvou hodinách odjíždějí turisté domů. Spokojeni jsou i organizátoři. "Zatím jsme se nesetkali s tím, že by si někdo stěžoval," říká Šána.
Lepší než chátrání
Šána, který pracoval předtím v turistickém ruchu, se letos rozhodl využít možnosti, již mu nabídla nedaleká obec Loučovice. Té totiž prázdný areál pohraniční roty patří. "Dohodli jsme se. Do konce srpna můžeme areál využívat," vysvětluje Šána. On ani žádný z jeho spolupracovníků nebyl předtím u Pohraniční stráže, všechno si nastudovali z literatury nebo zjistili od pamětníků.
"Je to velmi těžké. Na železnou oponu existuje řada pohledů, navíc musíme počítat s tím, že přijde nějaký pohraničník a řekne, že něco není přesné," vysvětluje Šána. Turisté, kteří za měsíc prošli hraničářskou rotou, se zatím dají počítat na stovky. Z cizinců převažují Holanďané, méně je Rakušanů a Němců, kteří to přitom mají nejblíž. Zájem tedy je. Turistická sezona je však krátká. "Uvidíme, jak to bude fungovat, pak se rozhodneme, co dál," říká Šána.
Podle starosty Loučovic Pavla Sládka by bylo ideální z bývalé roty udělat turistickou ubytovnu se zaměřením na lehkou turistiku. Zatím však o ni neměl nikdo zájem, a tak se dohodli s Martinem Šánou. "Jde nám o to, aby ten areál žil. Ta myšlenka byla jeho. Myslíme si, že je to lepší, než kdyby byly budovy prázdné," říká starosta. Přiznává, že se na rotu ještě nestačil podívat. "Ale máme spoustu telefonátů, lidé to hodnotí kladně. Myslím, že by lidé měli vědět, jak to na železné oponě vypadalo," říká.
Opona jako koníček
Podle zkušeností z mnichovické roty se lidé o historii železné opony opravdu zajímají. Historik Prokop Tomek odhaduje, že do budoucna bude přibývat nadšenců, kteří se budou zaměřovat na železnou oponu, podobně jako se kluby vojenské historie pouštějí do rekonstrukcí různých bitev z druhé světové války či do oprav a zpřístupňování pohraničních pevnůstek z doby první republiky. Podle něj jsou proto možnosti i v turistickém ruchu.
"Důležité je, jak se k tomu přistupuje. U klubů vojenské historie se jejich členové většinou identifikují s českou národní myšlenkou. Což je v pořádku. Je ale otázka, jaká by byla ideová náplň akcí zaměřených na železnou oponu," říká Tomek.
. Nebezpeční pohraničníciZa dobu existence československé železné opony na ní zahynulo téměř tisíc lidí. Pohraničníci však byli nejvíc nebezpeční sami sobě. Rukovali k nim vybraní mladí muži, kteří často nevěděli, co je čeká. Zemřelo jich celkem 650. Stali se nejčastěji obětí neštěstí, náhod či minových polí. Více než dvě stovky jich spáchalo sebevraždu. Civilistů z různých zemí zde zahynulo celkem 288. |
"Nešťastné by bylo, kdyby se předváděl hrdinný boj proti ‚narušitelům‘, to by bylo proti historické pravdě. V případě železné opony šlo totiž o to, že lidé nemohli svobodně vycestovat ven. Fakt, že přes železnou oponu chodili nějací agenti, to byla okrajová záležitost," připomíná Tomek.
Jako na odvážnou obranu proti "narušitelům" často vzpomínají na svou službu bývalí pohraničníci, kteří se dodnes scházejí, organizují a jsou sdruženi v Klubu českého pohraničí. Na svých internetových stránkách dokonce kritizují současnou demokratickou společnost. "Bohužel zvrácená tvář polistopadového vývoje Pohraniční stráž kriminalizovala," píše například na stránkách Klubu českého pohraničí Jan Gara, příslušník Pohraniční stráže v letech 1983–85.
Pro výstrahu pohraničníkům
I když mnozí dnes pohlížejí na dění na železné oponě jako na jakousi dobrodružnou "kapitolu" z minulého století, historikové připomínají, že by se nemělo zapomínat ani na oběti, které si vyžádala. Mnoho uprchlíků přišlo o život shodou okolností právě na Šumavě. Jeden z nejotřesnějších případů se odehrál 7. ledna 1953 ve východní části Šumavy, v místě, kde se stýkají rakouské a německé hranice. Tehdy se pro útěk rozhodl mladý pohraničník Alois Jeřábek.
Dostal se za hranici, ale jeho bývalí kolegové pohraničníci se rozhodli, že ji nebudou respektovat. Dopadli ho hluboko ve vnitrozemí v Rakousku a v přestřelce těžce zranili. Jenže to nebylo všechno. Komunistický režim potřeboval dát najevo, že pohraničníci na Západ utíkat prostě nesmějí. Jeřábek byl tedy vyléčen a poté pro výstrahu všem pohraničníkům... popraven.
