Poplach v organismu
Jak náš organismus na stres reaguje? V mozku máme zabudované velmi účinné poplašné zařízení, jakýsi biologický alarm, kterému se říká limbický systém. Ten neustále srovnává informace o okolním světě, vnímané našimi smysly, s minulými zážitky a zkušenostmi uloženými v paměti. Pokud na základě těchto údajů určí, že se nacházíme v nebezpečné situaci, rozehraje komplikovanou kaskádu dějů. Její důležitou součástí je vyplavení stresových hormonů adrenalinu a kortizolu z nadledvin. Právě tyto chemické sloučeniny vyvolávají příznaky pozorované při stresu. Krátkodobě nás dokážou vyburcovat k vysoké aktivitě a rychlé reakci na hrozící nebezpečí. V dávných dobách našim prapředkům stačily dva druhy reakcí - útěk, nebo útok. Problém je v tom, že dnes většina rizikových situací v civilizovaném světě nevede k vybití stresem mobilizované energie. Hladiny stresových hormonů zůstávají vysoké, jejich účinky se hromadí a dlouhodobý vliv je pro organismus velmi náročný a vyčerpávající. Poslední výzkumy navíc ukazují, že u zvířat vystavených silnému stresu nebo vysokým dávkám stresového hormonu kortizolu dochází k poškození mozku. Projevuje se to nejvíce ve zmiňovaném limbickém systému, konkrétně v jedné jeho části zvané hipokampus. Jedná se o shluk nervových buněk zanořený do vnitřního okraje spánkového laloku. Nervové buňky v této oblasti mozku se zmenšují, ztrácejí výběžky, a dokonce odumírají.
Co tě nezabije, to tě neposílí
K něčemu podobnému dochází zřejmě i u lidí. Potvrzují to studie provedené pomocí moderních zobrazovacích metod u osob trpících posttraumatickou stresovou poruchou. Toto psychické onemocnění je reakcí na silný stres, například ohrožení zdraví nebo života, a slouží jako model pro sledování vlivu stresu na lidský organismus. Výzkumníci zjistili, že veteráni z Vietnamu a oběti pohlavního zneužití trpící posttraumatickou stresovou poruchou mají v průměru o 8-12 procent menší hipokampus než srovnatelná kontrolní skupina zdravých osob. Výrazně zmenšený hipokampus byl nalezen i u jiných chorob spojovaných s vysokými hladinami kortizolu (například deprese). Ukazuje se, že více stresovaní lidé mohou mít relativně sešlejší mozek než jejich méně stresovaní stejně staří kolegové. "Je však stále možné, že zmenšení objemu hipokampu u lidí je způsobeno pouze úbytkem podpůrných buněk nebo vody v mozkové tkáni, a nikoliv úbytkem nervových buněk," komentuje tyto objevy profesor Cyril Höschl ze 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. "I přesto však výrok Friedricha Nietzscheho 'Co tě nezabije, to tě posílí' zřejmě tak docela neplatí," dodává.
Jak na stres vyzrát
Je poškození vyvolané stresem definitivní a nezvratné? Lze mu nějak předcházet? To jsou hlavní otázky, na které nyní vědci hledají odpovědi. "U zvířat dokážeme zvrátit škodlivé účinky stresu, pokud netrvají řadu týdnů. Ještě bohužel nevíme, jak dlouhá doba je potřebná ke vzniku trvalého poškození mozku," řekl Bruce McEwen, endokrinolog z Rockefellerovy univerzity v New Yorku, v rozhovoru pro list USA Today. A jaké jsou výsledky u lidí? Vědci začínají objevovat první doklady o tom, že po snížení vysokých hladin stresových hormonů dochází i u člověka k opětovnému zvětšení objemu hipokampu. "Při vyvolání těchto pozitivních změn mohou hrát významnou roli i některé léky, například antidepresiva," říká profesor Höschl. Tyto nejnovější poznatky jsou optimistické. Naznačují, že mozek je značně tvárný a že nikdy není pozdě se účinkům stresu začít bránit. Rozhodně ne pouze léky, ale spíše úpravou životního stylu nebo třeba sportem.
