Takyexperti. Proslulá parodie na kritiky a odborníky - rozbor Bible v podání pražského Divadla Sklep, zleva Tomáš Hanák, David Vávra, Jiří Macháček a Jiří Fero Burda.

Takyexperti. Proslulá parodie na kritiky a odborníky - rozbor Bible v podání pražského Divadla Sklep, zleva Tomáš Hanák, David Vávra, Jiří Macháček a Jiří Fero Burda. | foto: ČTK

Pozor na předpovědi expertů. Téměř jistě se mýlí

Každý den se objevují v televizích. Jejich výroky a předpovědi čteme v novinách. Jsou častými hosty rádií. Experti. Lidé profesně vysvětlující společenské jevy a předpovídající věci příští. Jak přesní ve svých predikcích jsou? Je užitečné jejich názorům věřit?
Reklama

Ukazuje se nepříjemná skutečnost: čím známější a v médiích citovanější expert je, tím méně hodnověrné a spolehlivé jsou jeho předpovědi. Navíc, když se experti zmýlí, chybu nepřiznají nebo užijí stejný repertoár výmluv jako kdokoliv z nás. Neočekávaně nastala "nepravděpodobná“ událost, předpověď "téměř“ vyšla, nebo se sice zmýlili, ale ze "správných“ důvodů.

Profesor Philip Tetlock z Kalifornské univerzity si dal tu práci a bezmála po dvacet let v USA sledoval předpovědi významných komentátorů – celkem 284 politologů, statistiků, ekonomů a dalších specialistů.

Průběžně je rovněž žádal, aby ke svým závěrům dodali podpůrné argumenty. Přinejmenším to, s jakou pravděpodobností si za svými slovy stojí. Tázal se jich, jak vysvětlí případy, v nichž se mýlili, a jak hodnotí informace, které jejich přesvědčení nepodporují. Celkem nashromáždil plných 82 361 prognóz a argumentů, které je podporovaly.

Pointa již byla prozrazena: v přesnosti svých předpovědí byli experti obvykle horší než prostá náhoda. Příslovečné hození mincí, která z možných situací nastane, bylo přesnější než rada vzdělance. Nicméně i tak překvapí, že právě lidé s nejvyšší kvalifikací, profesoři a vědci přispívající do prestižních vědeckých časopisů, se mýlili nejvíce. Jak se to mohlo stát?

Co umí myš lépe

Philip Tetlock, původní profesí psycholog, se snažil odhalit, proč k tak neuspokojivému stavu došlo. Hlavní důvod přisoudil paradoxně tomu, že experti vědí příliš moc. Znají nejen zjevné souvislosti, nýbrž i různé bizarní a podivné případy, což je svádí hledat řadu neobvyklých příčinných spojení. Média je k tomuto postupu navíc motivují, redaktoři totiž nechtějí slyšet zjevné věci. Pravda je často prostá a důvody nasnadě. Tetlock tuto svou myšlenku později přiblížil na příkladu experimentu uskutečněném na Yaleově univerzitě.

Myš měla v bludišti ve tvaru písmena T hledat jídlo, jež bylo s téměř náhodnou frekvencí umístěno v pravé či levé části bludiště. "Téměř náhodně“ proto, že v levé části se nacházelo jídlo během desítek kol se šedesáti a v pravé jen se čtyřicetiprocentní pravděpodobností. O tom myš, ale ani studenti - kteří měli rovněž hádat, kde jídlo bude - nevěděli. Pokus začal. Myš postupně zjistila, že vlevo je jídlo častěji, a téměř vždy se šla podívat nejdříve doleva, kde s onou šedesátiprocentní úspěšností jídlo našla. Ne tak studenti: ti se setrvale snažili v náhodném vzorci nalézt nějakou sofistikovanou pravidelnost. Zkoušeli aplikovat různé poučky a jejich chybovost v závěru dosáhla plných osmačtyřiceti procent a v úspěšnosti skončili daleko za myší.

Bez záruky

Dochází-li ve společnosti k rychlým změnám či k chaosu, nelze přesně odhadnout budoucnost.

Další příčinou nepřesnosti soudů je to, že experti přeceňují význam své odbornosti. Stejně jako důvody pro bolest hlavy bude neurolog, oční lékař či internista hledat jinde, i společenskovědní experti trpí obsesí povědomými detaily. Ty je svedou k přecenění pravděpodobnosti okolností, které upřednostňují, respektive o nichž vědí více.

Mimochodem, na tomto základě je založen úspěšný marketingový tah pojišťoven: má-li si zákazník vybrat mezi smlouvou hradící zdravotní náklady vzniklé "z jakéhokoliv neúmyslného důvodu“ a dražší smlouvou, v níž jsou detailně vyjmenovány všechny nemoci, zranění a nehody, zvolí tuto nákladnější smlouvu. Význačné detaily zapříčiní, že si zákazník lépe a živěji představí možná neštěstí a pohromy, což ho přiměje zaplatit i vyšší cenu. I když - pochopitelně - je první smlouva kryje rovněž.

Když čokoláda je jahodou

Dochází-li ve společnosti k rychlým změnám či je situace chaotická, nelze učinit přesné odhady budoucnosti. Pro alespoň minimální hodnověrnost předpovědi je nezbytné, aby byla postavena na rozsáhlé analýze dynamiky určitého jevu a kontextu, v němž působí. Takové zkoumání vyžaduje čas, naproti tomu média či státní orgány vyžadují od expertů často předpovědi v době, kdy jev propuká. Jakmile se experti pokusí hádat jen na základě svých znalostí a zkušeností, téměř s jistotou lze prohlásit, že se budou mýlit. Takové předpovědi lze považovat jen za prosté varování, kam může vývoj směřovat. Nic víc.

Důvodů pro systematické chyby expertů je samozřejmě ještě více. Jako všichni ostatní, i oni hledají především informace a důvody pro svá již existující přesvědčení, než aby zkoumali, kde mají jejich názory slabá místa. Zejména jde-li o politická dilemata. I u vzdělaných lidí se projevuje "efekt opačného účinku“ - předložení informací, jež zpochybňují stávající smýšlení, je považováno za matení a zapříčiní, že se lidé ve svých názorech naopak zatvrdí. Kupříkladu v USA se čtyřiatřicet procent republikánů domnívalo, že představitelé Iráku před americkou invazí skryli či zničili zbraně hromadného ničení, a právě proto nebyly nalezeny.

Poté, co byla předložena obsáhlá vládní zpráva dokazující, že Irák takové zbraně nikdy neměl, bylo přesvědčeno již čtyřiašedesát republikánů, že Irák tyto zbraně vlastnil. Faktické vyvrácení jejich názoru znamenalo, že si jím byli ještě více jisti. Předsudky či očekávání jsou schopny zcela zatemnit správné uvažování.

Někteří za chyby neplatí

 Experti nejsou za své věštby odpovědní. Neplatí-li člověk za své chyby či není-li potrestán, pochopitelně v nich pokračuje.

Jiný příklad: v experimentu mělo dvaatřicet dobrovolníků hodnotit chuť nového jahodového jogurtu. Aby nebyl chuťový prožitek čímkoliv narušen, probíhala degustace ve tmě. Výzkumníci však dali lidem jogurt čokoládový. Devatenáct z nich poté vychvalovalo výbornou jahodovou příchuť. Dobrovolníci "věděli“, že půjde o jahody a asociace s nimi spojené, očekávání a vzpomínky pak přehlušily chuť čokolády. Podobné je to s jakýmkoliv společenským problémem. Přes neskonalou komplexitu sociálních (ekonomických, politických) vztahů je téměř každý člověk schopen okamžitě říci, co se v budoucnosti stane. Ač zná nepatrný výsek skutečnosti, využije zažitý vzorec myšlenek, prožitků a zkušeností a dojde k závěru, ačkoliv individuální zkušenost nemůže zachytit složitost světa a nejsou v tom lepší ani historicky získané znalosti expertů.

Bohužel ani kdybychom posadili experty s různými názory do stejné místnosti a nechali je, aby se společně dohodli na možných předpovědích, ke zlepšení by nedošlo. Podobné seance často vyúsťují jen ve větší sebedůvěru expertů ve své predikce, avšak na přesnosti se to téměř neprojeví. Proto standardní reakce na problém "ustavme komisi, která prozkoumá možná řešení“ vede jen ke zklidnění situace, aniž by přinesla užitečné informace.

efekt opačného účinku

Jako všichni ostatní, i experti hledají především informace a důvody pro svá již existující přesvědčení, než aby zkoumali, kde mají jejich názory slabá místa.

Další rozšířenou kognitivní chybou je nerespektování zákonů pravděpodobnosti. Zvažme, že bude umožněno, aby zaměstnanci část svého sociálního pojištění převedli na penzijní příspěvky spravované soukromým fondem. A nyní zkuste ohodnotit, která ze dvou situací nastane s větší pravděpodobností - první, že "o část svých úspor přijdou“, anebo že "o část úspor přijdou kvůli podvodům vedení fondu“?

Mnoho lidí chybně určí druhou situaci za pravděpodobnější, jelikož ta odkazuje na podobné situace z minulosti nebo odráží rozšířené předsudky. Logicky je tomu přitom naopak: úbytek úspor může být způsoben vysokými poplatky fondu, špatným investičním rozhodnutím, značnou inflací a - ano - také podvodem managementu. Jenže podvod ještě nutně nemusí vyústit ve ztrátu úspor.

Protože je druhá situace závislá na společném naplnění obou podmínek, tedy jak ztráty úspor, tak podvodu ze strany managementu, je i méně pravděpodobná než jen "úbytek úspor“. Tento klam způsobí, že i experti zvažují méně pravděpodobné, avšak intuitivnější a vyhrocenější scénáře, místo aby uvažovali nad podstatnějšími stránkami problémů.

Bez odpovědnosti

Jedním z přehlížených a patrně silných důvodů, proč se experti mýlí, leží i v jejich snaze svými predikcemi ukázat, na jaké straně názorového spektra stojí či chtějí potěšit svého zaměstnavatele. Předpovědí - či spíše prohlášením - se chtějí zalíbit a vymezit vůči oponentům. Takové chování nemá s předpověďmi nic společného, někdy je však těžké je odhalit. Možná ještě horší je rozšiřující se standard smysluprázdných konstatování typu "Poroste, nebude-li klesat“ (ekonomové) či "Vyhraje, jen když neprohraje“ (politologové).

Ale zejména: experti nejsou za své věštby odpovědní. Neplatí-li člověk za své chyby či není-li potrestán, pochopitelně v nich pokračuje. Pro experty z chybných prohlášení neplynou žádné náklady. Honoráře se nevracejí a svou reputaci si pomocí vhodných zdůvodnění ochrání. Je známo jen pár případů, kdy byli takoví prognostici ochotni na svá slova vsadit větší sumu peněz. Proslavený je případ Paula Ehrlicha, profesora biologie a držitele MacArthurova stipendia pro mimořádné vědecké talenty, jenž se stal v sedmdesátých letech známým díky svým výstrahám před přelidněním, katastrofálním nedostatkem přírodních zdrojů a hladomorem.

Ekonom Julian Simon vzal Ehrlicha za slovo a navrhl mu sázku. Ehrlich měl vybrat pět kovů, o nichž si myslí, že o ně v budoucnosti bude nouze, což vyústí v radikální vzrůst jejich ceny. Simon poté fiktivně nakoupí určené kovy v hodnotě tisíce dolarů a za deset let porovnají, jak jejich cena vzrostla. Bude-li mít pravdu Ehrlich a kovy budou stále více nedostatkové, jejich ceny vyskočí vzhůru a Simon mu poté částku, o kterou ceny vzrostou, zaplatí. Naopak, Simon doufal v objevení nových nalezišť a především věděl, že vědecký pokrok hrozící nedostatek přírodních zdrojů odstraní. Budou vynalézány nové a úspornější technologie i materiály. Věřil, že ceny budou klesat. Sumu, o kterou ceny kovů klesnou, měl proto zaplatit naopak Ehrlich. Ten nakonec určil nikl, wolfram, měď, chrom a cín. Simon každého z těch kovů nakoupil jakoby za dvě stě dolarů. A počkali deset let - Simon drtivě vyhrál. Ceny kovů (po očištění o inflaci) klesly o více než polovinu a od Ehrlicha obdržel šek na 576 dolarů. Ten své názory přesto neopravil, nadále varoval před bezprostřední hrozbou nedostatku zdrojů a o Simonovi prohlásil, že "je jako ten chlápek, co vyskočí z Empire State Building a při průletu kolem desátého patra tvrdí, jak skvěle se věci mají“. I géniové Ehrlichova formátu užívají strategii, že když jste na konci s argumenty, můžete ještě začít nadávat.

Malá rada

Z uvedeného vlastně nevyplývá nic nového ani překvapivého. K jakýmkoliv sdělením by občané měli přistupovat se skepsí. Nikdy nespoléhat na jediný zdroj a pokoušet se vyhledat více názorů. Nesouhlasíme-li s někým, měli bychom zkusit přijít na důvod, proč ten člověk to přesvědčení zastává. Začne-li někdo tvrdit, jaká budoucnost nás jistě čeká - a týká se to zejména politologů, komentátorů a finančních analytiků - je vhodnější čas věnovat něčemu jinému. Přesný vývoj v lidské společnosti zkrátka nelze předvídat. A zásadně bychom neměli zaměňovat vzdělanost za schopnost porozumět problémům nebo umění je řešit.

Reklama
Reklama
Reklama