Jsem také přesvědčen, že vrcholem „politické drzosti“ Cyrila Svobody byla nominace konzervativního, bigotního katolíka Jana Sokola na úřad prezidenta a pokus protlačit ho tam pomocí hlasů poslanců ČSSD a US-DEU.
V době, kdy komunisté a mnozí další poslanci deklarovali nutnost zvolit prezidenta v třetím kole, tak proti Václavu Klausovi kandidoval bigotní katolík Jan Sokol. Z této situace logicky plyne, že:
1. komunisté museli hlasovat proti zvolení, pro ně naprosto nepřijatelného, Jana Sokola a tím vlastně nechtěně podpořit Václava Klause
2. pro ČSSD by zvolení Jana Sokola prezidentem znamenalo nebezpečné posílení vlivu koaliční KDU-ČSL a kromě toho nesouhlas značné části vlastní voličské a členské základny.
Domnívám se, že část poslanců ČSSD si nebezpečí posílení vlivu KDU-ČSL uvědomila a pro některé poslance musel být Jan Sokol i osobně nepřijatelný. Vysvětlovat tedy hlasování poslanců ČSSD pouze jako pomstu Vladimíru Špidlovi, se mi jeví jako nesmysl. V tomto kontextu považuji za větší překvapení (a chybu) sveřepost Vladimíra Špidli při prosazování Jana Sokola.
Z uvedeného dovozuji, že:
1. zvolení Václava Klause nemuselo být výsledkem volby pro Klause, ale volby proti Sokolovi v době, kdy značná část poslanců již prezidenta zvolit chtěla
2. “rozštěpenost“ klubu poslanců ČSSD může tedy být i důsledkem nominace (Vladimírem Špidlou prosazovaných) a pro ČSSD nevýhodných kandidátů
3. ČSSD „prošvihla“ možnost mít na Hradě „svého“ člověka (komunisté přeci deklarovali ochotu podpořit „levicového“ kandidáta), z důvodu sveřepé zaslepenosti Vladimíra Špidli (a to by mohlo být tématem sjezdu ČSSD).
