Samozřejmě, že odporné zločiny bývalého elektrikáře samy o sobě ne. Na tom, že někdo znásilňuje od dětství vlastní dceru, zplodí s ní sedm dětí a z celé své rodiny udělá lidské trosky, skutečně není pozitivního vůbec nic.
Při čtení zpráv o tragédii v Amstettenu se naopak dokonce i mně, jinak odpůrci trestu smrti, vkradlo chvíli na mysl, že jsou zločiny, pro něž je i hrdelní trest skoro málo. Už jen proto, že jeho obětem nejspíš nikdy nikdo nepomůže k tomu, aby mohly žít aspoň trochu normálním životem.
Přes to všechno lze, myslím, na úvodní otázku odpovědět: Ano, může. Zločiny, které Josef F. páchal, jsou natolik strašlivé, že jen těžko mohou uniknout pozornosti většiny obyvatel nejen Rakouska, ale i dalších zemí. Sociologové a psychologové by asi potvrdili, že pokud zločin (nebo jiná tragédie) přesáhne určité rozměry, stává se pro veřejnost svým způsobem fascinujícím. Desítky menších případů projdou bez povšimnutí, až ten nejhrůznější vzbudí širokou pozornost.
A také nastolí určité otázky. Kolik podobných případů incestu, týrání a zneužívání existuje? Jak je možné, že úřady bez řečí spolknou historku o třech dětech nalezených na prahu? Proč si okolí na zdánlivě slušné rodině ničeho nevšimne? Neděje se něco podobného někde těsně vedle mne, ve sklepě sousedního domu? Všiml bych si toho? A kdybych měl takové podezření, udělal bych něco, nebo bych jen mlčel ze strachu, aby ze mne nebyl udavač bez příčiny?
To jsou otázky, které si musí soudný člověk chtě nechtě položit.
Nenalhávejme si, že v Česku neexistují žádní Fritzlové. Existují. Možná ne v tak obludných rozměrech, jako byl tenhle, ale jsou. Ostatně malé zprávy od soudů, které čas od času proběhnou novinami (aniž by vzbudily onu širokou, fascinovanou pozornost), o tom jasně svědčí. A umíme je rozeznávat? Jsem si téměř jist, že drtivá většina z nás, mne nevyjímaje, to neumí.
V naší moderní a blahobytné společnosti existují témata a jevy, o kterých raději moc nepřemýšlíme. Většinovou pozornost přitáhnou až tehdy, když se stanou někomu veřejně známému nebo když jejich hrůznost přesáhne všechny myslitelné meze.
Deprese jako nemoc zaznamenala řada lidí až poté, co si kvůli nim vzal život známý a úspěšný skladatel Svoboda, muž, kterému na první pohled nic nechybělo ke štěstí. Domácí násilí jistě považovali mnozí za projev asociálních živlů a alkoholiků až do smrti Ireny Neffové, k jejíž vraždě se přiznal zdánlivě velmi spořádaný manžel. A incest nám mohl připadat jako něco středověkého až do chvíle, než jsme uviděli, že se může po celé čtvrt století odehrávat v napohled spořádané a respektované maloměstské rodině.
Nehodlám na závěr vyzývat ke zvýšené občanské ostražitosti ani k vlně hlášení na sociálku. Spíš jen pořád přemýšlím: Poznal bych to ve svém slušném okolí já? A co bych udělal?
