Nacházejí se v ní "bressonovské" černobílé snímky ve stylu humanistického dokumentu o obyčejném životě vesměs na malém městě. Jde o soubor veliké vyprávěcí síly, o nestylizované syrové obrazy své doby.
Asi uzavřená kapitola
Gustav Aulehla ve svém archivu schraňuje bezmála sto tisíc filmových políček. Přitom od počátku 90. let přestal dění ve "svém" severomoravském Krnově, kde žije od roku 1956, prakticky úplně dokumentovat, neboť jednak se konečně mohl bez omezování věnovat své profesi projektanta, jednak "boj byl dobojován" - už nebylo nutné fotografovat poměrům navzdory, demaskovat je s osobním rizikem, pod hrozbou (i soudního) pronásledování, které Aulehla ostatně rovněž zažil.
Jeho fotografování na malém městě těžko mohlo zůstat "orgány" nepovšimnuto. Tím spíš, že v Krnově sídlila sovětská okupační posádka a Aulehla fotil i její příslušníky, když při vycházkách nebo přesunech opustili brány kasáren. Symbolicky také kniha končí jediným záběrem z roku 1990: vlak naložený sovětskými tanky, připravený opustit Krnov…
o knize
Gustav Aulehla: Fotografie / Photographs. 1957-1990. |
I když hlavní část svého osobního fotografického úkolu má Gustav Aulehla nesporně hotovou, lze litovat, že krnovský tvůrce v dokumentaci života kolem sebe nepokračuje. Se změnou politického režimu bystrý zrak zřejmě neztratil, jak naznačují jeho slova, publikovaná před deseti lety v Krnovském deníku: "Po revoluci zmizely komunistické pokrytecké akce a najednou to vypadalo, že není co kritizovat. Fotografové se snažili hlavně zachytit nadšení ze všeho nového. Já už nepociťuji vnitřní potřebu dokumentovat události, zůstal jsem v roli běžného pozorovatele. Nemůžu ale pochopit, proč nadaní fotografové začali tolik jezdit do zahraničí, když i u nás byla doba nabytá náměty. Když jsem pozoroval první podnikatele, ty komické karikatury ve fialovém saku, bílých ponožkách, ověšené zlatými řetízky a mobilním telefonem, říkal jsem si, proč to ostatní dokumentaristé nevidí. Částečně se těmto novým fenoménům věnovala televize, ale ve fotografii podobné zrcadlo doby chybí," řekl Aulehla.
Pohyb na hraně
Monografii koncepčně a textově připravil fotografický kritik, pedagog i kurátor, sám rovněž fotograf, Vladimír Birgus (1954). Ten před třemi lety Gustava Aulehlu znovuobjevil. O Aulehlovi totiž předtím věděli jen vyslovení zasvěcenci a spřízněné duše (obdiv mu již v roce 1980, v osobním dopise, který Birgus cituje, složil fotograf Jindřich Štreit), dále někteří lidé z Krnova (třeba dodat, že včetně tamějších novinářů, v 90. letech o něm přinesli několik článků) a pamětníci, kteří zaregistrovali jeho práce během normalizace: v roce 1984 měl výstavu v ostravské výstavní síni Fotochema (reflektoval ji časopis Československá fotografie); dva roky poté o něm do Revue Fotografie napsal Petr Klimpl, jenž také několik jeho snímků vybral pro přehlídku Česká amatérská fotografie 1945-1989, která se v devětaosmdesátém roce konala v Bruselském pavilonu v Praze v rámci oslav 150. výročí vzniku fotografie. Ale to všechno byly prezentace dílčí a krotké. Průřez celým dílem připravil před třemi lety tedy Vladimír Birgus – sestavil soubor několika desítek snímků.
Obdobný rozsah má nynější monografie, kterou můžeme označit za střední, tedy ne úplně "velkou", reprezentativní – už vzhledem k množství dochovaného materiálu. Formátem kniha spadá do volné řady fotografických publikací, kterou ve svém edičním plánu vcelku systematicky rozhojňuje nakladatelství KANT – Karel Kerlický.
Birgus pro monografii rozšířil a přepracoval svůj text, který o Aulehlovi poprvé publikoval v únoru 2006 ve Fotografii magazínu. Úvodní slovo napsal s empatií a osobním zaujetím. V jeho závěru se však jinak vždy faktograficky pečlivý Birgus nejspíš dopustil jednoho posunu. Tvrdí, že v roce 1989 "Aulehlovy fotografie vzbudily ostré diskuse na výstavě regionálních fotografů, pořádané Okresním kulturním střediskem v Bruntále. Jejich vyloučení se z výstavy nakonec podařilo zabránit." V týdeníku Krnovské noviny však vyšel 29. srpna 2006 článek, který akci rovněž zmiňuje (chybně ji datuje rokem 1988), cituje autora a ten to vypráví následovně.
Nejprve o inkriminovaném snímku, který exponoval v Krnově roku 1984: "Pionýři a milicionáři při nějakém výročí drželi hlídku u srpu a kladiva v parku Lidových milicí u krnovského bazénu. Říkal jsem si, že není možné, aby ti milicionáři vydrželi jen strnule stát, a číhal jsem, až něco udělají. Pak se jeden milicionář podíval na hodinky a já jsem to cvakl." Aulehla se pak na konci osmdesátých let spolehl na to, že "se už ledacos mohlo, tak jsem to riskl a dal jsem tu fotku na výstavu. Neodhadl jsem, že okres Bruntál byl tradiční komunistickou baštou, kde platila přísnější měřítka. Byl z toho hrozný průšvih. Přišla tam komise, fotku museli hned sundat, a člověk, co výstavu pořádal, přišel o místo."
Protože politiku a osobní občanské postoje si od Aulehlovy tvorby prostě nelze odmyslet, zastavím se ještě u jednoho momentu, který Vladimír Birgus zmiňuje. V roce 1964, po dvouletém členství, krnovský občan Gustav Aulehla vrátil legitimaci KSČ, neboť "nechtěl být spoluodpovědný za její politiku". "Nátlak, šikana, přeřazení na méně placené místo. Nervy až k prasknutí. Po půl roce mi předkládali návrhy nových pracovních míst, když se vrátím do KSČ. Nevrátil jsem se."
Zmiňuji to zde proto, že v diskusích o minulosti se nejednou šermuje s tezí, že v KSČ nebyli žádní slušní lidé a kdo jednou byl komunistou, zůstane jím navždy – tak jako prý třeba černoch nemůže nikdy být bývalým černochem. Vztahovat toto zobecňující tvrzení na lidi jako je třeba právě Aulehla, nebo jako byl básník a výtvarník Jiří Kolář (i ten legitimaci vrátil), se mi zkrátka zásadně příčí.
Rehabilitace dokonána, poznání nikoliv
Editor Aulehlovy monografie sestavil vybrané fotografie chronologicky, do protilehlých obrazových dvojic s příbuznými motivy (např. lidé u nemocnice, na schůzích, výletníci na letištích, sovětští vojáci, spoluobčané řecké národnosti apod.). Nadto se ještě pokusil o volné členění těchto příbuzných dvojic do několika větších bloků (lidé v uniformách, veřejné slavnosti, milenci v soukromí atd.). Kompozice celku tím získala jasný, ale nenásilný řád.
Knihou tak byl Gustav Aulehla "definitivně" rehabilitován a emancipován - dějiny české fotografie se v kapitole o humanistickém dokumentu druhé poloviny dvacátého století už nikdy nemohou tomuto jménu vyhnout. Ale vzhledem k nejednou zde zmíněnému rozsahu umělcova archivu připojuji k onomu "definitivně" uvozovky. Ta vrcholně angažovaná, ale ani v nejmenším aranžovaná obrazová kronika každodennosti, kterou Gustav Aulehla "sepsal", měla by být poznávaná do větších detailů.
