Abyste neměli pouhý pocit cool povídek o podivínech flákajících se ve špinavých kulisách, je nutné znát výchozí bod autora. Serhij Žadan (1974) texty psal, když mu ještě nebylo třicet; sbírka Big Mac vyšla roku 2003. Reflektoval jí svá vídeňská studia a byla jeho prozaickým debutem.
Tak si to představte: studujete v cizí zemi, kde občany vaší země nikdo rád nevidí. Tudíž už z podstaty věci jste jakž takž tolerovaný vyvrhel. Máte málo peněz i kámošů. Když se dostanete do úzkých, nemáte se na koho obrátit. A nemáte představu, co - kurva - budete dělat, až dostudujete. Tohle je jiná reflexe Vídně než psaní o kavárnách, kde se servíruje kvalitní káva a báječný Sachr dort.
Nesoudím, dívám se
Žadan se v Big Macu vypisuje z toho, jak se cítí být systémem tlačen, dušen, omezován – a nijak ty pocity neumenšuje fakt, že takový je spíše stav autorovy mysli, než že by na tom hmotně či právně byl až tak zle. Tato knížka už nepochází z doby, kdy byl volný pohyb po střední a východní Evropě problém nebo spíše nedostižný sen; vznikla v době a vypráví o době, kdy si můžeme dělat víceméně, co chceme. Žadan je přitom bezpečný anarchista. Rád se zhulí, zpije, vyřádí se na demonstraci; ale nikdy systém neodmítne do té míry, aby si pro návrat do něj zavřel dveře.
O knizeSerhij Žadan: Big Mac |
Serhij Žadan zastupuje první generaci, kterou komunismus nebolel tolik jako předchozí generace, nicméně dochází jí, že to demokratické, co následuje, taky není rájem na zemi. Klíčové je uvědomění si, že žít v demokratickém světě není to samé jako žít svobodně, volně, nesvázaně. Ukázka: „Založil bych nějakou ideální Čínskou lidovou republiku, aby to byla Čína, ale bez toho kreténa Maa, aby tam nebyly žádné chlapecké skupiny, selfmademani, střední třída, intelektuálové, underground. To všechno by nahradily prosté emoce, obyčejné vztahy, sex bez prezervativu, ekonomika bez globalismu, církev bez moskevského patriarchátu a hlavně: žádná kabelová televize“.
Žadan ovšem nehodlá být soudcem, který své postavy naprosto vyčlení. Jejich sociální trosečnictví má svoje hranice, ačkoliv v Big Macu potkáte losery, obskurní jazzové festivaly, pouliční rvačky, lidské trosky. Téměř u každé povídky zachová pointu, jež vede k tomu, že všechno je relativní.
Romantika bez komfortu
Big Mac lze vnímat ve dvou rovinách. Ta první je fyzická. Z popisů čpí levná plechovková piva, laciný a rychlý sex na studentských mejdanech, mizerná stravu o sekané a párcích, neustálé bolení hlavy a nesnesitelná zima po těle, okousané nehty z neustálých nervů; je to život, jenž škodí zdraví. Druhá rovina je myšlenková: Big Mac relativizuje západní svět jakožto jeden velký supermarket, v němž dostanete všechno. Při rešerších na internetu se dočtete, že Žadan nechce mít s politikou nic společného. Svojí literaturou se v ní ovšem angažuje nejlepším možným způsobem.
Žadanovy hrdinové se nenudí z přebytku v blahobytných velkoměstech a aglomeracích. Ocitnou-li se v nich, tak na špinavých předměstích, v klubech, v hospodách, kde se kumulují emigranti. Ačkoliv jsou děje přesně lokalizovány, nabýváte dojem neutrálního prostoru, který nikam a nikomu nepatří, místa, které oficiální kulturu a společnost nikdy nebude zajímat. Takový výběr kulis je snahou utéct někam pryč, někam, kde budeme svobodní. Žadanův náhled na tento svět je melancholický. Romantika bez komfortu.
Trip & rozum
Big Mac si rovněž říká o dvojí způsob přijímání – o emotivní a racionální. K tomu prvnímu: věty se táhnou přes několik řádek. Jsou konstruovány jako sněhové koule. Autor nabaluje další a další slova, neví, kdy přestat. Fascinovaně jej honíte, on vám vždy uteče. Styl definovaný mluveným projevem: slova jsou zde v neustálé recyklaci, věci zůstávají nedořečené, často pouze naznačené. Ani po dvojím, trojím přečtení neřeknete, o čem jste přesně četli a co si o tom myslíte. Ale nemusíte se tím nutně nechat unést. Můžete si držet odstup, obhlížet ty figury, přemýšlet o tom, co a proč dělají. Text je pak snadnější. K oběma těm přístupům poskytuje Serhij Žahan v Big Macu „podklady“, aniž by jeho tvorba byla jakkoliv kompromisnická.
Jeden ze skvělých filmů Jima Jarmusche se jmenuje Trvalá dovolená. V podstatě se v něm nic neděje. Vidíte chlapce, který nic nechce a nic jej nezajímá. Toulá se a pozoruje okolí; komentuje je a zapojuje se do něho minimálně. Žádný děj, a přece vnímáte zásadní existenční otázky: Kde to jsme? Proč tady jsme? Kým vůbec jsme? Odpovědi sice nedostanete, avšak inspiraci, z čeho a jak si je případně poskládat, ano. A Žadanovy povídky jsou právě tohoto typu.